Na úvod se pokusím ozřejmit, proč svým snům z následující série říkám divoké. Není to z toho důvodu, že by tam byly divoké honičky ala crazy komedie nebo grotesky, jako spíše proto, že se občas podivuhodně vymykaly logice. Když jsem pak nad problémem vytyčeným ve snu zamyslel hned po probuzení, nalezl jsem bleskové a jednoduchoučké řešení. Jako příklad uvedu jeden ze svých autobusových snů. V tomto konkrétním snu jezdím s "novou" karosou (děda s ní prakticky nejezdil, v dopravním podniku se začaly objevovat v době, kdy odcházel do důchodu, tedy po roce 1980 a v mých snech se proto vyskytují málo)
 |
| [Karosa B731, zdroj www.karosa.cz] |
Ano, zdá se mi nejen o tramvajích ale také o autobusech a jejich řízení. Když jsem byl mladší, tak se mi zdálo o autobusech mnohem více, nejen proto, že jsem v dětství v reálu snil o tom, že se stanu řidičem městského busu. Hlavně s ním jezdil můj děda...
Projíždím cizím sídlištěm po jednosměrkách. Veřejné osvětlení nesvítí, okna paneláků ano. Některé panelákové byty na sobě mají "začarování" (nafialovělý svit z oken - viz předchozí série blogpostů) , a to je - jak známo jednak vysoce nakažlivé a hlavně by to znemožnilo dojetí mé linky na konečnou. A já se tak moc chci dostat na konečnou a pak hurá domů ...
Nakonec se se štěstím ocitám až na konečné (nějaké to začarování jsem dokázal kouzly na chvíli vyblokovat, takže jsem mohl projet). Konečná je blizoučko hlavní silnice a tu hlavní silnici znám setsakra dobře !
Teď na chvilku odbočím, neboť musím ozřejmit jistou situaci v některých mých snech, s níž se budeme ještě setkávat. Představte si Vaše domovské město či vesnici, tak jak je v reálu. Pak nějakou čtvrť totálně změňte. To, co zůstane z města původní, nazvěte "české čtvrtě", ty jakožto čech znáte dobře. Změněnou čtvrť nazvěte "německou". Neplatí v ní klasická pravidla, občas v ní ne zcela přesně fungují fyzikální zákony, ale hlavně - dokážete v ní zcela bezchybně zabloudit. Možná jí dokážete procházet skrz při zkracování si cesty, pokud vám někdo předtím ukázal cestu, nebo pokud tam bydlí nějaký příbuzný, ale nedejbože pokud odbočíte špatně ...
Ale zpět ke snu. Jsem tedy na konečné stanici v německé čtvrti a za pětimetrovým pruhem trávníku vede hlavní silnice české čtvrti. Radostně sundavám z čelního skla informační tabulku s trojmístným číselním označením stávající linky a začínám hledat tabulku s číslem dvanáct, neboť po té hlavní silnici ta linka jezdí a hlavně jezdí až k nám domů. Jsem zklamaný - tabulku nenacházím a tak se tu noc domů nedostanu ...
Ve snech mívám problémy s čísly a nápisy, což ukázal i tento sen. Jisté je v mých snech i to, že problémy mívala i česká elektronika, bylo li ve snu byť i něčeho krapítek "německého".
Například teď, po roce dvatisíce začínají být autobusy vybavovány elektronickým systémem, který na předním a bočním skle má panel zobrazující jak číslo linky, tak i jména zastávek a vzadu bývá signalizováno jen číslo linky. V prvním ze dvou snů, kde se mi tento systém objevil, stojím na protilehlé zastávce a sleduji příjezd busu. Vidím tedy jen zadní elektronickou tabuli, kde z horní části displeje animovaně sjíždějí všelikerá čísla a občas tam proskočí i to správné. Avšak vpravo dole je připevněna krabička s kartónem, kde je číslo správné a neměnné. Můžete hádat - a snad i uhodnete - to číslo byla linka 12, byť tou dobou kolem našeho domu už nejezdila ...
Obdobný problém, byť z druhé strany jsem zažil o něco později v jiném snu. Sjížděl jsem na konečnou linky 22 a za zatáčkou spatřil v protisměru autobus, jež byl začarován - byl zaseknutý v čase, takže se nemohl hýbat. Byla tam nepřerušovaná čára a tak auta stojící za ním nemohla předjíždět (nebo byla také tím kouzlem chycená - to netuším, možné je obojí). Prudce brzdím a na boční cestě k rodinnému domku to otáčím a jedu zpět (pamatuji si i přesný postup, tedy brzda-nacouvání-odjezd). Nevím ani proč, snad že jsem chtěl lidi stojící o zastávku výše dostat pryč. Na zastávku jsem dojel v pohodě, jenže... Moje informační tabule na autobuse byly z nějakého důvodu prázdné a já musel použít klávesnici. Na ní však byly strhané všechny popisky a tak ať se snažím jakkoliv, nedokážu na tabuli dostat nic rozumného. Nějak tam dostanu číslo "21" což je k dvaadvacítce docela blízko, ale to už jsem vynervován a nechce se mi to řešit. Číslo ze systému zase mažu. Řeším to definitivně tak že otevírám přední dveře a křiknu na lidi. "Jedu jako dvacetdvojka". A bylo to ... :-) Sen pak v poměrně správných reáliích pokračoval přes další zastávku až k zastávce u nemocnice, kde se mi realita rozsypala hned po otevření dveří u autobusu. :-/
Sledujete ale tu logiku ? Když už na displeje dostanu číslo "21", proč jsem postup nezopakoval a nezměnil to na správné číslo "22" ? :-) Je to zvláštní, co nám provádějí sny ... Ale pojďme dál ...
Můj děda v dobách kdy si jej už pamatuji (= nehrál jsem si v uhláku na horníka) jezdíval s autobusem ŠM11
 |
| [ŠM 11, zdroj www.karosa.cz] |
... což byl autobus vyráběný před výše zobrazenou Karosou. Přesto v mých snech vystupují tyhle autobusy i nyní. Snad právě proto, že jej mám více prožitý a s dědou.
Sen, jež se mi zdál někdy v roce 2004, tyhle autobusy tedy ukazuje a to v tom snu je rok 2284 ...(výroba těchle autobusů končila v reálu kolem roku 1980, což si uvědomuji i v tom snu)
Přilétl jsem kosmickou lodí zpět na planetu Zemi a jsem v šoku. Na zastávku dojíždí tenhle starý autobus a otevírá přední dveře. Řídí jej usměvavý mladý muž ( dvacetileté dítě mojí kolegyně ze současné práce). Vstupuji dovnitř se staženým hrdlem, neboť jsem byl pryč ze země dvěstě let. Co se všechno změnilo ? Autobus má na sobě číslo 22 a dle jízdního řádu jede ke mě domů. Všímám si ale, že má docela dlouhou brzdnou dráhu ...
U řidiče je kasička a to mě i ve snu velmi prudce zarazilo - v našem městě se tyhle kasičky používaly na začátku sedmdesátých let minulého spoletí a vkládaly se do ní koruny. Teď v ní jsou dvacetikoruny, což mě potěšilo - jednak je mám ve své peněžence a druhak tedy byla docela malá inflace - cena za jízdu v jednom pásmu se zvedla jen o osm korun...
Podávám tedy dvacetikorunu řidičovi a hlásím mojí zastávku. Tvář řidiče poprvé pohasne a sděluje mi, že moje dvacetikoruna už neplatí. Moji kovovou dvacku si ale řidič nechává, prý na památku a platí za mě jízdné tvarově stejnou dvacetikorunou ze svého. Usuzuji z toho, že má asi jinou ražbu, když barva a tvar mince odpovídá ...
Za jízdy s řidičem krafu a poukazuji, že autobusy tohodle typu se vyráběli před mnoha lety a že měli o dost lepší brzdy. "No jo" dí s úsměvem řidič, "ale teď maj tyhle autobusy pětku" a ukazuje přitom na ovladač automatické převodovky, jež je na správném místě, tam kde býval vždycky (i v reálu). A jak tak se mnou řidič kecá, tak na rovince nedokázal včas dobrzdit do zastávky a sjel mě za to. To mě tak zamrzelo, že jsem se vzbudil ...
Z druhé strany časové osy je pak sen, jež si pamatuji jako svůj první autobusový sen vůbec. Opět je tu autobus ŠM11...
... jež je ve vlastnictví naší rodiny. Jako malé děcko se ptám svého rodiče, proč vlastníme autobus (abychom mohli jezdit za babičkou) a proč má za sklem číslo osm (odpověď už si po těch letech nepamatuji, ale v reálu tehdy jezdil od nás přes Nemocnici a Nádraží do Rudolic a Chanova).
S kamarádem z ulice si ten autobus "půjčujeme", on je řidičem a já průvodčím. Po krátké jízdě městem dojíždíme na zastávku. A zde nastal problém - dveře nešly otevřít a naštvaní lidé na zastávce nám je vyboulili. Z leknutí (zřejmě z toho,co tomu řeknou rodiče) se probouzím ...
K autobusům, ale i k tramvajím patří také revizoři. Ty si ale nechám do některého dalšího pokračování, přeci jen už je tenhle blogpost docela dlouhý ....
Také někdy rozvinu i téma brzd ...
:-)
