O holení nohou

Víte proč si zápasníci sumo holí nohy?
Aby je lidi rozeznali od feministek...

Zásah policie v Uherském Brodě

24. února se stala tragédie v Uherském Brodě, kdy střelec v restauraci zastřelil dalších osm lidí a pak i sebe. Po všech těch hnusech, co jsem musel nejen já číst, se ani nedivím, když se pak objeví tato reakce:

Přidat příspěvek by Týdeník Policie.

Časový sled události asi nejlépe ukazuje článek z webu Policejní deník: Časový sled událostí v Uherském Brodě a vyjádření krajského ředitele PČR

Na webu jsem nalezl tyto dva názory policistů -

NÁZOR: Policista o zákroku policie v Uherském Brodě

POHRANIČNÍK (Pohraničník bloguje).: ZÁSAH PČR V UHERSKÉM BRODĚ - POHLEDEM POLICISTY: Ve světle událostí v Uherském Brodě se na mě obrátilo (opět) několik novinářů, co si jako bývalý předseda UBS myslím a zda bych nevystoupil veřejně. Odmítl jsem všechny, ale nakonec mi to nedalo... ...zvláště, když jsem si přečetl různé komentáře "odborníků" a některé zpravodajské relace, kde je vidět jak český novinář v touze za senzací udělá cokoliv...

Opět u zubaře

Opět u zubaře, tentokrát o 5 dnů později od mého posledního setkání, jež jsem tu popisoval  předevčírem, tentokrát na dlouhodobě předem domluvený termín...

Fáze 1 - předání kartičky 15 minut před termínem na kartičce proběhlo dobře, takže mohla nastat fázr čekací.
Fáze 2 - Čekání jsem si zpříjemňoval pozorováním cvrkotu, neboť veliká čekárna slouží dobře pěti ne-li dokonce šesti zubařům. Asi tak za patnáct minut jsem si povšiml, že shluk pacientů je už jen u dveří mého zubaře, takže jsem se obrnil na delší čekání.
Fáze 3 - V ordinaci jsem byl v 11:55 (za mnou ve frontě ještě dalších X lidí, ordinační hodiny vypsané do 12:00),  byla mi okouknuta provizorní záplata i onen zub co měl dnes přijit na řadu. A prý rengen.
Fáze 4 - S vypsaným lístečkem s nápisem STATIM (!) jsem klusnul na rengen a rovnou klepnul (nápis "klepejte a vyčkejte...." dával jasný pokyn). Otevřela mi laborantka už v civilu a byla očekávastelně naštvaná protože její ordinační hodiny měly končit za minutu, jak jsem pochopil z dalšího nápisu: "To si ze mě dělají srandu, vždyť vědí, jak to mám časově napjatý" řekla vztekle, ale vzala mě. Pak se mi při předávání snímku omluvila a při zamykání svého pracoviště jsme ještě dali kratinkou řeč.
Fáze 5 - Po odevzdání snímku v ordinaci mi bylo řečeno (bez podívání se na snímek!) že je laborantka nemocná, tudíž není možné řešit výrobu korunky. A následovalo přeobjednání na půlku března

Nechápu to. Z jistého zdroje vím, že o oné nemoci laborantky věděli v ordinaci už X hodin předem, navíc jakoby to byla jediná laborantka na světě... Nemluvě o tom, že se snímek může stát velice snadno neaktuálním.

U zubaře to bude bolet

(tématický vtip k mým návštěvám u zubaře)

Zubař:“ Teď to bude trošku bolet.“
Já: „Dobře.“
Zubař: „Nikdo tě nemiluje a nikdy milovat nebude.“

Doktorské překvápko

Ŕíká se, že jakmile začnete brát leky na nějakou konkrétní nemoc, že se jich do konce života nezbavíte.

Včera  jsem musel jít k doktorovi pro další příděl léků na tlak. Doktor měřil 2x a byl celý překvapený protože mu vyšlo 120/78 tedy tlak zdravého člověka.

Může to znamenat dost věcí, třeba po dalším opakování stejného výsledku příště snížení dávkování, ale také to, že jsem se po poslední akci spolku, jehož jméno se zde nevyslovuje, o dalších akcích nemluvě, psychicky srovnal a jsem v pohodě.

Samozřejme se "témeř" okamžitě musí objevit někdo, kdo na mě zapůsobí opačně, tentokrát to byla zastupující sestřička u mého zubaře. Mladé hubaté stvoření ....

Politické vtipy

... tedy trošku staršího ražení :-)

Bavili se spolu tři naši komunističtí představitelé a dohadovali se, kdo z nich je mezi lidmi nejznámější.
"Nejznámější jsem já," pronesl Milouš Jakeš. "Kamkoli jdu, všichni si o mě vyprávějí."
"Súdruhovia, kedže som prezidentom, myslím si, že najznámejšie som já, lebo prezidenta pozná každý," oponuje Gustav Husák.
"Soudruzi, nerad bych vás vyváděl z omylu, ale podle mě jsem nejznámější já," odpověděl s úsměvem vedoucí tajemník pražské KSČ Antonín Kapek.
"Proč myslíš?" reagují zbylí dva.
"Protože mě poznají i slepci, aniž bych promluvil jediné slovo."
"To není možný. To nám musíš vysvětlit!"
"Taky že vysvětlím. Zrovna nedávno jsem byl na jedné přednášce, a o pauze jsem si potřeboval odskočit. A jak tak stojím u toho pisoáru, přišourá se ke mně takový dědula s bílou hůlkou a povídá: "Jdi Kapku stranou..."

Za socialismu přivedou takhle nového vězně do cely. Ostatní spoluvězni se samozřejmě hned vyptávají, za co ho zavřeli.
"Pánové, nebudete tomu věřit, ale za lenost."
"Cože? To se u nás jako zavírá už i za lenost?"
"To nevím, ale já tady každopádně za lenost jsem."
"Tak to nám musíš vysvětlit!"
"No, zkrátka, bylo to tak: V práci jsme brali prémie, a tak jsem se domluvil s kolegou Pepou, že si zajdeme do hospody. Trochu jsme popili, vyprávěli jsme si politický vtipy, a oba jsme se strašně nasmáli. Pak jsme odešli domů, a já, jak jsem byl línej, jsem si říkal, že ho udám až ráno..."

Zpět k Valentýnu

Měl jsem možnost sledovat na dálku několikero průběhů svátku sv.Valentýna

První z nich jsem mohl sledovat v práci, kdy mnoho lidí mělo volno v pátek třináctého, až mě to svádělo k otázce, jestli mají dovolenou proto, že chtějí slavit Valentýna nebo právě pátek třináctého. Jedna z kolegyní se mi předem přiznala, že zůstává doma z druhého důvodu, avšak slavit nebude...

Druhý z nich jsem očekával delší dobu, neboť manžel kamarádky ji v dostatečném předstihu varoval, ať si rezervuje termín na překvapení. Pak se mi později pochlubila: Bylo to dokonce ze strany manžela dvojité překvapení, a to v tom smyslu, že když jsme dorazili na místo, tak tam už na nás čekal náš společný kamarád se svou přítelkyní, .................

Třetí jsem také mohl sledoval a takřka v přímém přenosu, kdy na páteční RVHP dorazila i manželka kamaráda a kamarád říká, že jdou večer na nějaký knižní zpracování hodně prodávané knížky. I zde vím, že se to manželce líbilo, byť kamarád trpěl jako pes, neboť dle jeho slov to dopadlo podle scénáře "Hele tahle knížka se dobře prodává a má vynikající reference, tak koupíme práva a něco natočíme" Knížku mi doporučil i on k přečtení, film však zavrhl

A konečně čtvrtý příběh.

Přítelkyně kamaráda v nemocnici a kamarád pomáhal v pátek do velmi hluboké noci přestavovat byt dalšího kamaráda - spíše do brzkého rána. Dopadlo to očekávatelně, dopolední domluvenou návštěvu na Valentýna zaspal. Místo polední návštěvy šel přepojovat elektriku do dalšího bytu. Pak jsem jej odpoledne nabral a projeli jsme kolem jistého obchodního řetězce, kde koupil nějaký ten dáreček. Netuše žádné detaily napsané výše jsem s ním plynule pokračoval na RVHP a tam strávili čas až do večera. Pak teprve cesta do nemocnice....

Byli jsme domluveni, že hned po nemocnici mi z domova cinkne a něco malinko pořešíme, ale až po dvou hodinách a dvaceti dvou minutách od očekávaného času se mi textově ozval přes dalšího kamaráda, který mi bonznul, že s ním mluvil a že byl zdrchaný. 

JÁ SE TOMU ANI NEDIVÍM!

Pátek třináctého (13.2.2015)

Opět trošku zpět v čase ...

V pátek třináctého jsem měl už předem definovaný jeden úkol a to přednášení od 7:30 na téma jedné konkrétní směrnice, přičemž jsem si trapně myslel, že se přednášku stihnu připravit o týden dříve, dopadlo to pochopitelně očekávatelně. Nějakých 18 hodin před přednáškou, tedy ještě ve čtvrtek, jsem si ji začal tvořit a přesně 12 hodin před přednáškou jsem to měl hotové.

Pořád jsem o tom přemýšlel, pak i doma, takže nějaké nicnedělání nehrozilo, jenže mě nic nepadalo, až na poslední chvilku jsem si uvědomil, že naše slavná směrnice musí být psaná horkou jehlou, protože jsem si uvědomil vyjímku, kdy nemůže platit. Ale protože jsem si nemohl přesně vybavit, kde si o té vyjímce přečíst, tak bylo jasné, že do práce musím přijít o něco dříve, abych si to stihl připravit. No a protože mi měl i chybět jeden z kolegů, pak za předpokladu, že se něco semele ještě navíc, tak na to musím mít dostatek času,

Takže jsem do práce přišel na vteřinu přesně na čas, kdy nejdříve mohu přijít, tzn. když služba odkódovala náš barák. O pět minut později, kdy jsem už už měl najděnou onu informaci zazvonil telefon a porucha: "Nemám žádné ikony na ploše ani pracovní dokumenty ve složce" mě pěkně vystrašila,  Tím jsem tedy ztratil první půlhodinku času.

Pak to ale už vypadalo nadějněji, stihl jsem tu informaci najít i zapracovat, dokonce si stručně přeříkat celou přednášku. Bylo tedy 6:55, do začátku přednášky v 7:30 tedy zbývalo krásných 35 minut. Notebook jsem měl nažhavený, fungoval, takže jsem si ho jen uspal a šel nahoru. Cítil jsem se trapně, když jsem procházel do zasedačky kolem sekretářky a její vedoucí, zvlášť když na mě koukali ve stylu, jestli to fakt nepřeháním.

Probudil jsem si notebook a začal jel drátovat na napájení, ale také na projektor. Jakmile jsem však napojil tento druhý kabel, v notebooku to prsklo, všechny kontrolky i obraz zhasly. Bylo ticho.

Původně jsem si myslel, že jsem se při připojování kablíku opřel o vypínač, cvaknu jím tedy a nic.  Odpojím poslední připojený kabel, cvaknu vypínačem - nic. Odpojím druhý kabel, cvaknu vypínačem - nic.

To už mi bylo zle nedobře, ale majíc prezentaci nahranou na flash disku i na pevném počítači jsem věděl, co budu muset udělat. Sběhl jsem si pro vyřazený notebook, který obvykle připojujeme na promítačku a vynesl jsem si ho do zasedačky. Ale nezapojoval jsem ho, protože jsem dostal ještě spásný nápad. Z původního notebooku jsem odpojil i baterku a pak "nesmyslně" cvaknul vypínačem. Tím se uvnitř vybil nějaký kondenzátor, protože následně na zapojení nabíječky bez baterky opět notebook najel. Po připojení káblu od projektoru byl opět cvak. Vysškubnul jsem ten zpropadený kabel a podíval se na konektor.

Tím byly karty rozdány. jedna z nožiček VGA konektoru byla zahnutá tak, že zkratovala několikero dalších, bohužel těch nesprávných, takže to šlo do zkratu. Takže najít pinzetu a opatrňoučce ten zpropadený ohnutý pin (=nožičku) narovnat. Po deseti minutách opatrné práce a tichého klení jsem tu nožičku celou odlomil... Bylo 7:25 a vedoucí, pro niž jsem tu přednášku dělal už byla naprožena

Přesto jsem to všechno pospojoval a pozapínal a oproti mému předpokladu to najelo správně, akorát notebook po dvou neočekávaných vypnutích byl poněkud zmaten, takže když se mi podařilo v 7:27 kliknout na otevření prezentace. tak jsem ji právě o 2 minuty později měl najetou jak v notebooku, tak se zobrazovala i na projektoru.

Měl jsem právě tak čas se napít čaje a začít přednášet.......

Později mi pátek třináctého ukázal i vlídnou tvář, to když mi volala holčina, že jí antivir hlásí virus v PC, abych zjistil, že na nějakém českém webu se jí zobrazila reklama ve flash provedení, která v sobě měla cosi, co zneužívalo díru v Adobe Flash, jež byla nahlášena/zjištěna v pondělí. Chachá, na tom konrétním počítači se mi stihla automaticky provést aktualizace ve čtvrtek, takže by to tu chybu ani nezneužilo a hlavně mi ono zneužití dokázal odhalit i antivir. Takže měl milý "vir" zavřené hned dvě brány za sebou ...

O pomoci od kamarádů

Tento text měl být napsán, respektive hlavně řečen mnohem dříve,  dokonce ještě před zápiskem o termínových kolizích z 11. února 2015. Jenže zrovna tento text napsat nebo dokonce říct hned napoprvé tak, aby vyzněl správně a neobjevovaly se falešné tóny, jež se dají pochopit špatně :-(

Nehledejte v tom nic, zvláště pak ti, co mi pomáhají dobře, o vás tento příspěvek není!

Celé se to má tak, že kamarádi si mají pomáhat, přičemž se předpokládá že "každý chvilku tahá pilku" , tedy když potřebuje pomoct první, pomůže druhý a pak naopak. A má to svoje pravidla.

Už 30. července 2012 jsem psal v postu "o komunikaci" (z nějž se pak větví další články) o lidech, které neumějí mě říkat "Děkuju". Poslední desítka dnů mě usvědčila z toho, že já neumím říct "Děkuju, ale ne(chci).". Nějak toho bylo na mě v té desítce dnů moc... (O prostém "Neumím říct děkuju" jsem psal taky, a tento problém mě trápí stále.)

Měl-li bych rozdělit pomoc směřovanou ke mě do několika skupin, z nichž mě potkaly v posledním půlroce jen některé, (musím říct - naštěstí), vypadalo by to nějak takto:

1) Pomoc úplně mimo - pokud si pamatujete reklamu, která se tvářila jako že lítací lidé litují postižené lidi, jež létat nemohou, pak v jedné z těchto reklam je chodící člověk přenesen vzduchem přes rušnou silnici, ač řve "já nechci na druhou stranu!". Web patřící k reklamě ještě funguje - www.chodicilide.cz

2) Přehršel pomoci - to je problém, když jeden člověk na mě chrlí několik hodin až dnů kam mě všude zve a kde mě chce, nabízí i jinou různorodou pomoc, až to vypadá, že se mi vnucuje. A tím mě znechucuje

3) Nedosažitelná pomoc - "Pojeď se mnou na Nový Zéland, tam tě tahat do práce nebudou a služební letadlo nepošlou :-)"  Pravdivé, leč peněžně (zatím) pro mě nedosažitelné. A do půjčky nejdu.

4) Správná pomoc, leč v nesprávný čas či na nesprávném místě - Jeden příklad za všechny: Už nikdy nepůjdu do bytu/domku, kde žijí dva partneři, přičemž ten ošklivější je v práci ;-) NE, TOHLE NIKDY VÍCE, i kdyby to mělo být fakt jen na jedno kafe, i kdyby to druhý z partnerů věděl, i kdyby souhlasil. PROSTĚ FAKT NE! A ani tehdy, pokud by mě zval druhý partner, že mám jít k nim na kafe jen s tím prvním partnerem...

5) Pomoc se skrytou dýkou za zády - Je to zvláštní, ale jeden z textů, který mi nejvíce pomáhá se dostat myšlenkově do pohody (a je to včerejší Modřinka málem stvořitelem), tuhlentu skrytou věcičku obsahuje, ale protože je tam pouze naznačena, špatně se hledá a já ji tak nějak už nevnímám. Napovím, že v textu zmiňovaný Konrik Medvěd mi o dvě herní sezení později oznámil, že jsem viděl možnou budoucnost o 811 let později... Ano, gamemaster mě zřejmě chtěl nějak odměnit, tak jako odměnil jiné dlouhodobé hráče, ale ...  Přitom prapůvodně celá tato sekvence byla odehrána v den, kdy nehráváme a kdy jsem dorazil totálně zdrchaný a kvůli něčem jinému....

6) Politování není pomoc

7) Když si u mě koupíš tento preparát, měl by ti pomoci v tvém .........................

Tolik tedy k těm špatným variantám, zřejmě se najde časem další možnosti....

Jenže dobře pomáhat, to je kumšt, u kterého si myslím, že se jej nikdy dokonale nenaučím.
Zatím mám tyto body v tomto pořadí:
1) Být vrbou - poslouchám trpělivě a nepouštím dál
2) "To je mrzuté, ale zkus se na to podívat....."
3) "Mám šanci ti nějak pomoci?"
a až pak, ne dříve
4)  "Co kdybys/co kdybych ti nabídnul ...."

Tento post zřejmě bude druhým, který nebude dopsán, protože jsem se opět zaseknul. Čtu celý příspěvek odshora dolů a přijde mi že bych ho měl smazat a začít znovu, ale už ho píšu tři hodiny a k cíli to pořád nevede. A přitom chci, aby tu nějaký takový příspěvek byl, jenže pocit, že píšu úplně o něčem jiném než vlastně chci...

Modřinka málem stvořitelem

Trošku na mě padá splín a tak sám sebe potěším přečtením této konkrétní verze textu, jež byla svého času předpremiérovou verzí textu kroniky Modřinky. Chybí v ní vysvětlivky a některá jména, "slovoslep" není dobrý, ale to, jak mě zas a znova tento text dostane z bahna nepohody na pevný břeh, to je prostě neuvěřitelné. V jednom místě mi tečou slzy. Štěstím...

A to jen proto, že jsem tuhle epizodu z našeho dračího doupěte opravdu prožil a odehrál citem. Bližší a další vysvětlení bude zítra

Ostrov Ater, jednoho sluneční odpoledne

Dnešního odpoledne sedím na molu města Ater a není mi do zpěvu. Cítím, že musím hodně rychle zajít na magickou univerzitu, protože se ve mě hromadí pocit, že musím co nejdříve pod dozorem se naučit další kouzla. Zatím ale žádná loď na obzoru, která by plula na trase Evelin-Ater.

Problémem je, jak to udělat legálně, neboť došlo k dalšímu posunu jednání mocností o Kirin. Nyní se to má tak, že by se měl vybudovat domeček s nápisem “konzulát Velvétského království”. Nepochopil jsem úplně přesně důvod tohoto rozhodnutí, tedy to, proč už nestačí dozor OSN*, ale nadřízeným se neodporuje, zvlášť když o něco zdvořile leč naléhavě žádají. Nikdo z našeho království není poblíž a než sem na začátku zimních bouří někdo dopluje…

V mém ne úplně dobrém rozpoložení si všímám samotného Kirina, který na úplně první pohled taky není úplně nejšťastnější, protože čárá klacíkem do písku, ale už na ten druhý vidím, že jakmile obrázek dokreslí, stane se obrázek třírozměrným a hle, náhle zajíc utíká k lesu. Sledovat tvoření světa by mě mohlo bavit, říkám si v duchu a jdu blíž. Kirina však pozdravím až v okamžiku, kdy z písku odlétá nějaký ptáček zpěváček (nejsem přeci hloupá lama, abych někoho rušil v soustředění na kouzlo)

Krátce se s Kirinem bavím o tom, že na pár dnů odjedu, abych se naučil kouzlit, až z toho vznikl Kirinův nápad, jestli se nechci naučit to, co dělá on, že mi pro tuto činnost stačí mít jen velmi velkou představivost. Chabě se bráním, že nemám tak velkou magickou sílu, ani nejsem Starousedlík, ale Kirin mě zblbl tak, že jsem si našel klacík s tím, že mě Kirin takříkajíc povede za ruku.

Hned první problém nastal s tím, že pro onu věc stvoření se musím dokázat oprostit od okolí, zcela jej ignorovat a co nejvíce se soustředit. Úplně samozřejmě mě napadlo, že to přeci dělám tehdy, když medituji a Kirin se zatvářil, že to by mohlo jít, že by to byl skvělý začátek.

A tak jsem začal hned na tomto místě meditovat, Kačka vzlétla a začala mě hlídat z výšky, aby mě nikdo nevyrušil, a do pěti minut jsem byl spolehlivě přesně v tom bodu, kdy mé astrální tělo se odpoutává od fyzického a já si v něm jdu “sesbírat manu”. Udělal jsem ten jeden první krok, když se mě dotkla malá ruka Kirina. “Pojď” řekl mi a vedl mě do města.

Byl to zajímavý pohled, tedy pro mě - já ve svém modrobílém astrálním těle, Kirin jdoucí ve svém fyzickém těle a táhnoucí mě za ruku, okolojdoucí se dívají skrz nás a nevědomky nás obcházejí … a my jdeme blíže do středu města. Situace, kdy někam jdu s někým a jeden z nás není ve fyzickém těle, mi nepřišla divná, vždyť kolikrát jsem ve svém hávu Nočňátka (jež mi dodává fyzické tělo pro noční službu) odváděl duši (tedy jakési astrální tělo) za Bránu, a to, že to tentokrát bylo opačně, mě nemohlo vyvést z míry.

A také mě z míry nevyvedl ani fakt, že budovu radnice vidím tak nějak dvojitě, ale ani to mě nevyvedlo z míry - byla to stejná situace, jako když jsme šli vůbec poprvé k Evelince a měli projít přes pevnou zeď, která tam v druhé realitě - realitě Starousedlíků - nebyla. Teď jsem viděl jedním pohledem pracovnu starosty a druhým jednoduchý úkryt, který jsme před pár dny právě pro Kirina zbudovali v hájku. “Jakpak dlouho bude Kirinova skrýš zbudovaná námi vypadat takto?” optal jsem se sám sebe v duchu a podvědomě se zastavil přesně na hranici obou realit. Pak se událo strašlivě moc věcí naráz. Pokud se nepletu, nejprve jsem si uvědomil, že stojím, neboť mě Kirin nedrží za ruku, podvědomě očekávajíc, že mě Kirin “vezme k sobě” do své reality. V ten okamžik, kdy jsem si to uvědomil do mě Kirin drcl tak silně, že jsem zavrávoral a spadl do reality třetí.

Kamsi letím z obrovské výšky a prolétám kolem místa, které vypadá jako starý sloupový chrám, před nímž jsou kamenné stoly a na něm pohoštění jako pro bohy. Ono to totiž pohoštění pro bohy bylo, naprosto jednoznačně poznávám bohyně Hator a “její” suitu, ale také Yawalanté a skupinu dalších bohů patřící k věřícím z náboženství První Inkarnace.

Musel jsem si vrazit pěst do úst, abych polekaně nevykřikl, neboť vidím i skupinu polobohů, v níž stojí Pán Pravého Poledne a s ním se baví Pán Snů, tedy Lemon. Oba jsou v prostém oblečení vzdáleně připomínající Eldorské hábity, tedy ne ve svých obvyklých zbrojích. Podvědomě chci letět rychleji pryč, aby si mě nikdo (a Kirina) nevšiml. Pán snů zrovna něco vykládal svému protějšku s pohárem v ruce, náhle zmlkl a ohlédl se mým směrem. Úúch, to abych byl připraven jít na kobereček vysvětlit, co jsem tam ve dne(!!) dělal.

Než jsem se rozkoukal, letím (no spíše padám) na ostrov Kirin, v dálce vidím i Plexis a také třetí ostrov, který s nimi vytváří krásný rovnoramenný trojúhelník. Že by Rychleby? stačím si pomyslet a než se stačím leknout, že se o ostrov Kirin rozmáznu, stojím na něm a Kirin do mě drcá, ať se probudím.

Otevřel jsem pořádně oči, abych zjistil, že jsem zřejmě na Kirinu, ale o hezkých pár let později, neboť tu stojí kamenné město, jež svým rozložením odpovídá Evelinu, tedy civilní obchodní přístav, několikero tržišť, skladišť a tak. “O kolik let v budoucnosti jsme?” zkusil jsem se optat Kirina, ale to by mi prý řekl medvěd (asi Konrik Medvěd? **)

Jdeme do města a já si v jednu chvilku uvědomil, že po Kirinově probuzení jsem ve svém fyzickém těle, mám sebou svojí hůl s navázanou Mormonskou vlajkou, ale tak nějak podvědomě cítím, že není vše stoprocentně správně. Okamžitě si zakazuji na to myslet, abych náhodou svojí přízemní logikou nezlámal nějaké kouzlo či iluzi a prohlížím si město. Odhaduji, že jsem o 20 let, ne-li o padesát let v budoucnosti. Možná o víc.

A opět mě Kirin vede za ruku a stáčí mě k nejvyšší budově ve městě, která vypadá tak, jako by na obrovskou budovu postavili menší, na ni ještě menší a pak ještě několikrát, takže to vypadalo jako neumělá pyramida.

Pokud jsem kdy stál na ostré hraně rozhodnutí, že zpanikařím a s řevem uteču, tak teď k tomu bylo úplně nejblíž. Kirin totiž řekl: “Hezky si to vymyslel, tohle je tvá škola magie”. Zdálo se, že můj původní plán, že dokončím jen deset let pod vyslancem markrabětem xxxxxxxxxxxxx a vrátím se na Velvét k hrobu drowky Sheli, pohřbené jako “Sheli z rodu Modřinků” (jak vidí náhrobek ti, kteří nemají tu moc vidět pravý náhrobek s nápisem Sheli Marlson nebo jsou nepřátelští k drowům), k bratrovi a rodičům, a tam si najdu nějakou činnost, které se budu dlouhodobě věnovat, prostě padl vniveč.

“Každé patro je věnované jedné úrovni kouzelníka” dodal ještě Kirin a jemně zatáhl za mojí ruku, abych vešel dovnitř. Tam se ke mě (Kirina neviděl) rozeběhl vrátný - nějaký mladší člověk a jednoznačně kouzelník. “Mistře vy jste omládl, pil jste lektvar mládí?” zavolal na mě udiveně, když byl blíž. Radosti mi to rozhodně nepřidalo a tak jsem zabrblal jako že jsem provedl něco v tom smyslu a že to kouzlo brzo odejde. “Ale vaše nová hůl…?” nechápal kouzelník a já se skoro bál, že mě sesmahne jako nějakého cizáka, který se dovolil vydávat za Modřinku mistra.

Kouzelníku se to opravdu nějak moc nezdálo a pozorně sleduje na střídačku moji hůl s mormonskou zástavou a chvílemi zírá kamsi na boční zeď s trofejemi. Tam byla také má hůl ale o dost očazenější ani prapor Mormonů nevypadá, že bych s ním chodil jen po městě.

Začlo mě to bavit. “Krásná ukázka duplikačního kouzla, že?” říkám polekanému kouzelníkovi s líbezným  úsměvem a přitom mu nastavuji hruď, aby se do mě mohl trefit kouzlem, kdyby chtěl. A on chtěl - střelil po mě nějakým kouzlem z hole, které neznám, ale v uších mi zaznělo zaříkadlo, které končilo slovy “pravá tvář”. Naježily se mi chloupky na ruce o síle nějakých dvaceti mágů, kouzlo mnou projelo a přibližně polovinu magů mé tělo vrátilo zpět.

Mile jsem se na kouzelníka, který teď stál s otevřenou hubou neschopen ničeho, usmál a dodal: “Kdyby se něco dělo, budu u sebe” a protože jsem se nedočkal reakce do deseti sekund, vykročil jsem směrem na schodiště, udělal dva kroky…

Pak se svět ošklivě zakymácel, a já si jentaktak nevyvrkl nohu, jak jsem z výšky dopadl na pláž vedle svého fyzického těla, stojíc opět ve svém astrálním těle. Obě mé já jsou od sebe nějakých 100 sáhů a mé fyzické já si mocně přitahovalo mé astrální já. Poddal jsem se tomu…

Pak jsem začal počítat škody a změny. Času podle slunce nemohlo uplynout víc, než kolik dávám na meditaci. Ukazatel mé manové zásoby ukazoval o osm magů více, jako bych prošel po desáté výcvikem na kouzelníka. Podíval jsem se po Kirinovi, který se usmíval a naznačil mi, abych se dotkl své hole. Ta je jednoznačně o kousínek očazenější a zlatavá písmenka nějakého zaklínadla, která čtu jako “Ukaž mi svou pravou tvář”, svítící v písku spolu s čárkami směřující k holi mi napověděla. Kirin mě doprovedl naučením se nového kouzla, které se sesíla pouze a jedině přes hůl. Když bych jej seslal třeba na určitého mládence v zelené hraničářské kamizole, ukázal by se - pouze mě a pouze na okamžik - Baphomet ve svém nepřirozenějším já a stálo by mě to 20 magů , avšak pokud není co odhalit, vrátí se mi polovina magů zpět.

S Kirimem jsem se pak opět zkusil pobavit, v jak hluboké budoucnosti jsme byli, protože mě začlo docházet, že mě Lemon v brzké době určitě nevynadá, ale Kirin se záhadně usmál a prý jsme byli tam, kde si to vysnila má hlava… Z čehož by vyplývalo, že m nevynadá vůbec...

Pak se se mnou Kirin rozloučil, já mu ve zmatku ani nepoděkoval (sakra, sakra, sakra!) a zůstal se svými myšlenkami sám. Uvědomil jsem si totiž, že jsem se právě stal účastníkem časového paradoxu, ať už se stane přesně tak, jak jsem ho viděl, nebo mírně jinak - Právě mě můj žák naučil kouzlo, které v budoucnosti budu učit já jeho!

Ohlédl jsem se po Kirinovi, ale ten už byl ode mě tak daleko, že jsem jej ani neviděl. Nechtělo se mi dělat vůbec nic a tak jsem si opět sedl do písku a zahleděl na moře. Na mysl mi po přestálém příběhu s Kirinem začaly přicházet takové ty obyčejné věci a mezi nimi ta, že musím poslat vzkaz na naše velvyslanectví. Avšak stále žádná loď na obzoru. Pro Kačku by to znamenalo letět více jak 100 mil. “Kačko?” přivolal jsem k sobě svého “havránka”, jež ještě kroužila nade mnou. Než přistála přede mnou, padl mi do očí klacík, který jsem před pár minutami držel v ruce, abych zkusil napodobovat Kirina….

Kačka mi postála modelem a já klacíkem podle ní nakreslil menšího ptáčka. Když byl hotov, na mysli mi vytanulo nějaké zaklínadlo a to tak samozřejmě, že jsem jej vyslovil, abych až pak se lekl, co jsem to vyslovil!

Přede mnou se objevil ptáček a bylo poznat, že nejsem takový mástr jako Kirin, protože kresba v písku zůstala, ale zato se mi povedl ptáček mluvící: “Sdělte jméno adresáta a vzkaz”, zazpíval mi mým hlasem. Zas a znovu ukázal výcvik z Garnaku na čarování ve vypjatých situacích své ovoce. Dříve bych vyjekl v úleku nějaký nesmysl a tím bych tohle kouzlo “Posel” pokazil, takhle jsem ale nameldoval jméno velvétského velvyslance i krátký vzkaz. (A lekl se až když bylo po všem)

Když ptáček odletěl, klovla mě Kačka do prstu u nohy, abych se probral a zeptala se mě, jaké je to třetí kouzlo, co jsem se v budoucnosti naučil. Nojo vlastně, uvědomil jsem si, podle magických pravidel má hlava při desáté návštěvě školy měla umět pojmout kouzla tři! Musel jsem se zamyslet - je pouze jedno jediné kouzlo, které bych chtěl a na které mě navedla Sarah, jež ho má. O to víc mi teď chybělo, když tu Sarah není. Chtěl jsem se ho naučit tak hodně, že už jsem si předem četl jeho teorii. Teď se to hodilo.

Postavil jsem se na to a v mysli jsem se zasoustředil tak jako nikdy, tak, jak mi o tom říkal Kirin, jak se soustředí on, když kreslí a oživuje zvířátka. Letmo jsem v mé mysli to kouzlo ucítil: “Lazebníku, konej!” vykřikl jsem.

Kolem mě zavanul na kratičký okamžik silný vichr, který stihl nazdvihnout i trošku prachového písku pode mnou a zacloumal mým šatstvem. Na zem dopadla má čelenka….

Bál jsem se i jen nadechnout v úleku toho, co se asi mohlo stát, ale pak jsem se už nadechnout musel. Slabá vůně močálů a rybiny z mých šatů, o ostatních věcech nemluvě, byla pryč. Jako bych cítil vůni lesa, vůni lesa své domoviny, takový ten okamžik, kdy dozrávají lesní plody a v lese je nejkrásněji. Podlomily se mi nohy a já sebou kecl na zadek do písku, divže Kačka nestihla uhnout. To už jsem také stihl zajet rukou do vlasů, abych zjistil, že je mám načesané tak, že mi malinko zvětšují hlavu, současně drží na místě bez čelenky a že ten cucek vlasů, co mě trápil poslední dva dny a co jsem si ho chtěl nechat odříznout, tam už není.

A kdyby večer nepřišla rosa, která mě vyhnala z pláže, seděl bych tam doteď, načesaný, umytý i navoněný v čistém prádle bez záplat, a v duchu si neustále promítal a připomínal vše, co mě dnes odpoledne potkalo...

přítel a přítelkyně

Je mi přítelem Platón, ale větší přítelkyní je mi pravda.

Aristotelés

Unavené panty

Některé dny jdou v některých věcech do extrému a tak minulá středa byla ve znamení dopoledního mluvení ... a mluvení ... a vysvětlování .. a mluvení, takže veškerá má normální práce stála. Ale ani první část odpoledne mi nedalo šanci něco viditelného odpracovat, takže jsem tradičně znechucen, ale i unaven. Nějak se mi nechce s nikým mluvit, ani sám se sebou ...

Dnešní nastavování stálo za to

Ano ano, dnešní nastavování stálo za to a nejen to.

Ráno jsem byl takový nějaký rozlámaný a v práci mi nezabralo napoprvé ani kafe, byl jsem stále takobý připitomělý, ale "výlet" na pobočky F* a P* mě nakonec dokázal probrat. A bylo to věru potřeba i pro nepracovní akce.

Podruhé jsem na déle jak 5 minut držel nějakou tu hračku s Androidem, kolegyně E* po mě chtěla nastavit nějakou meteoaplikaci, funčně co nejvíce podobné té, co mám já na služebním Iphone3. To jsem tak nějak dal za pomoci strejdy Google a několika českých recenzí...

To druhé nastavování mělo být zábavnější, neboť další hračku, kterou bych popsal česky slovy "prodlužovačka na Wifi signál" (tzn wifi Repeater), jsem měl v ruce poprvé....

O tom, jak jsou některé české domácnosti a jejich připojení zabezpečeno svědčí fakt, že nalezený router byl prost jakéhokoliv zabezpečení Wifi a administrátorské heslo na router vůbec nenastaveno. Obé jsem tedy nastavil a jal se slaďovat všechny možné a nemožné přístroje v domácnosti, umožňující přes WIfi komunikovat. Blahé paměti jsem s notebookem a puštěným diagnostickým programem na Wifi sítě následně prošel barákem, abych zjistil, kde by zhruba repeater měl být v zásuvce. Musí totiž alespoň trošku vidět do sítě předchozí, jjíž signál má opakovat

A pak přišel čas nakonfigurovat vlastní repeater ve stylu Další-Další-Další, přepojit ho na dané místo a jít si to opět změřit. Ano signál se změnil, a mnohé z předpřipravených přístrojů se zde přihlásily. Některé ale ne.

Nastal tedy boj kdo z koho a kdybych byl svině, mohl jsem říct "ale mě to funguje" a odejít, neboť jak můj postarší notebook, tak i Iphone3 se v daném místě připojoval. Nebudu to protahovat, začal jsem v 15 hodin a skončil v 18 hodin. Občas to fungovalo téměř správně, ale rychlost přenosu přes wifi 1Mb/s ven do internetu a z pevného počítače 4Mb/s dávala najevo, že to někde hnije

Můj předposlední pokus začal tím, že jsem v softwarové části Repeateru dal "factory setting" a následně "reset", ale nic. Pak jsem se koukl na net a narazil na video, kde tohle kluk konfiguroval, avšak dělal hardwarový reset sponkou. Tak jsem ho udělal taky, pak provedl lautr přesně stejné nastavení jako v 15 hodin, a hle - vše funguje a plnou rychlostí.

Jak kolegyní, tak jejím mužem jsem byl obdivován za "nebeskou trpělivost", oni by s tím prý už dávno sekli. Cha, já a trpělivej, s kým se to setkali ?!?

:-D

Dělám si radost (2.)

Tak jsem si včera udělal radost verze2 a utratil jssem tři desítky eur za novou verzi simulátoru OMSI a jal se prozkušovat novinku této verze a to kloubové autobusy. Nemusím jistě povídat, že mi docela slušně začalo naskakovat skóre s bouračkami. Prostě a krásně - nacvičené nájezdy do úzkých uliček vzaly zasvé

Tím se tedy chlubit ještě nemohu, ale v OMSI 1 mi to jde už docela pěkně a oblíbená trasa z Grundorf  Bay pak v mém podání vypadá takto (dvouminutová ukázka):

Samozřejmě si určitě všimnete, že hlásím "další zastávku" nadvakrát, protože se mi povedl "džouk" s tím, že jsem ji zapomněl před zastávkou odhlásit (pražáci tohle znají dobře). Jinak "oficiální" balíček hlášení se mi nepodařilo stáhnout kompletní a tak jsem si kousky musel namluvit čechoangličtinou. Zní to hrozně, já vím :-)

Technická data:

linka 73 (ale tenhle kousek by mohla  být i linka 72)
zastávkový úsek: SilverSea House - United Dormitory - Royal Court
mapa: Great Grundorf v 1.02

autobus: Mercedes Benz v 2.7
typ: O405N2 (Older)

Dělám si radost

Dělám si radost v tom všem smutku, beznaději a rýmičce, ve kterých jsem se chvílema v posledních dnech potácel. Pochopil jsem i chování některých dam, jež při svých problémech jdou nakupovat. Já tentokrát taky...

Pořídil jsem si počítač, neb můj morálně zastarával tak, že moderní hry na něm nebývaly plynulé a grafická karta přestala být v některých nových  hrách vůbec podporována, alespoň tak mi to připadalo.

No každopádně mi počítač stavěl kolega Z* a byl limitován stropem, který jsem mu dal. V pátek večer bylo postaveno, avšak ovladačově nesrovnáno, ale až v sobotu jsem si dal tu práci a snažil se ho uchodit a ze starého počítače přehrát data, prozatímně do nějakého pomocného adresáře. První hodinu jsem se proto pral s kopírováním a pak i s dorovnáváním ovladačů na funkční stav.

A pak jsem si "to" poprvé užil, simulátor autobusu OMSI ve verzi 1, jízda v autobusu byla plynulá i na prakticky plné detaily. A dokonce byla plynulá i v případě, když jsem si zapnul snímání obrazovky spolu s vytvářením videa a hned jsem si něco málo zkušebně natočil. A odjezdil...

No prostě - podobně jako ženy dělající si radost nakupováním - udělal jsem si radost a jsem spokojen, přestože mě čeká v následujících dnech ještě mnohá nastavování. Ale co už :-)

Anděl s jedním křídlem

Každý z nás jsme anděl s jedním křídlem. Abychom mohli létat, musíme se obejmout.

Luciano De Crescendo

OMSI: Překvápka u Nothingam Court

Odbočuji doleva na konečnou Nothingam Court - level 1

Odbočuji doleva na konečnou Nothingam Court - level 2

Jsou místa, kde stavitelská lobby vyhráívá a staví domy a silnice tak, že napojení výjezdu z konečně, či v mém případě vjezdu na konečnou (já jsem ta okrová krabička blikající doleva), je poněkud ehm, ehm.

Vůbec poprvé mi v té křižovatce zůstal viset náklaďák, stojíc na červenou, já do křižovatky vjel zprava z pravého dolního rohu na zelenou.

Okej, v tomto případě stačilo chvilenku počkat...

O jedno kolo později jsem chytil level 2 této situace, kdy jsem do křižovatky vjel o chvilenku dříve oproti rozpisu linky 72, takže se mi tentokrát podařilo spatřit kolegu stojícího na červenou po vyjetí z konečné a náklaďák, jenž mi dával přednost.

Ještě teď ze mě stříká adrenalin, protože jako najust jsem tohle kolo jel s mírně pozměněnou konfigurací volantu, takže se autobus nechoval při zatáčení jako formule jedna, ale poněkud reálněji. Každopádně i díky tomu jsem neodřel kolegu, ani jsem neskákal přes obrubníky a ani mi lidi nenadávali do Schumachera.

YES ! YES ! YES !!!

Polednice a učitelka

U tabule dítě stálo, šklebilo se náramně.
Čímpak asi učitelka ukáznit si troufá mě?
Řehoní se děcko drze učitelce v bledou líc,
...ať se jenom úča vzteká, vím, že vlastně nesmí nic. Učitelce v hlavě hučí, chvějí se jí kolena, když tu v její lebce bleskne veršík K. J. Erbena:
"Pojď si proň, ty Polednice! Pojď, vem si toho upíra!"
Vtom tu dveře ztichlé třídy kostlivý hnát otvírá. Pod plachetkou - vždyť to známe - příšera se zjeví tu,
dříve rozjívená třída v děsu stojí v zákrytu.
"Dej sem dítě!" zaburácí, "Volala jsi? Tady jsem!"
"Volala jsem. Pročpak dítě? Víš co? Raděj´ mě si vem! Ty si sbalíš děsné dítko - horší přijdou do školy!
A mne za zmizení žáka školský odbor osolí.
Mě si vezmi, Polednice, konečně tak najdu klid!
Kolegyně potvrdí ti, jak je těžké takhle žít! Ať se kde chce, co chce, šustne, kdo je vinen ze všech zel?
Kdo je volán jako pucflek? Zcela jistě - UČITEL!
Když si páťák místo džusu dá pořádný rumu lok
na koho se ukazuje? Zanedbal to PEDAGOG! 

Když vojáci na cvičišti nezvládají vlevo v bok,
kdo podlomil branné síly? Samozřejmě PEDAGOG!
Když se dívka zfetovaná vrhá z okna jako cvok,
v ruce láhev od čikuli... Kdo je vinen? PEDAGOG! 

Když mládenci skotačiví vhodí chodce v říční tok,
kdopak za to zvěrstvo může? Jen a pouze PEDAGOG!
Když robátku v hloubi jícnu usídlí se streptokok,
kdopak může za absenci? Kdo je kárán? PEDAGOG! 

Že děťátko v třetí třídě pohačá si druhý rok,
kdopak mu měl IQ zvýšit? Kdo to nezvlád? PEDAGOG!
Tak to vidíš, Polednice, škoda mluvit, hanba klít.
Proto radši mne si vezmi, ať mám jednou pro vždy klid!" Polednice hlavu skloní, slza z oka skane jí.
Šeptá: "Nejsem kompetentní, zanech marných nadějí!"
Na pozdrav svým strašným hnátem učitelce zakývá, chápe už, proč pro tu ženu není vůbec děsivá.

P.S. Výše zmíněná pedagožka byla disciplinárně potrestána za debatu s osobou podezřelého původu během vyučování a napomenuta za svévolné recitování K.J.Erbena, jenž není zařazen do osnov tohoto ročníku.

O termínových kolizích

Ti co tento zápisek znají z reálu, pochopí, že je posunut o pár dnů jinam - těm se omlouvám...

Teď na začátku února si prožívám takovou zvláštnůstku, kdy jsou mi nabízeny akce pomalu v množstevních balíčcích, již bych se mohl účastnit. Mnohé z nich mají program jasně dopředu daný, jiné mě mají překvapit a jsou nabízeny kamarády a kamarádkami, tudíž program pro mě neznámý. Některé jsou nabízeny nezištně, protože mě pár lidí vidělo ve stavu strhaném, nemluvném a ostatně pokud kamsi přijdu v tomto stavu o 90 minut později z práce...

A samozřejmě vznikají dva možné kameny úrazu:

• První z nich je právě ta tajemnost akce, ale o tom dnes mluvit nechci,  byť se jako najust vyskytly dvě takové nabídky akcí. Ostatně asi tušíte, že některé tajemné akce tajemné nejsou, alebrž to jsou skryté pijatyky :-( Jindy to jsou akce typu teambuilding, či jen náznak akce, kdy dotyčný v první chvilce jen vyzvídá, jestli mám volno.
• Druhý z nich je termínová kolize

Takže jsem  byl "včera" nucen z druhého důvodu během pár minut odmítnout nabídku akce od kamarádky I*, aniž bych zkusil vyzvídat o co by případně její akce šlo (možná se to dozvím ještě dříve, než se tento zápisek zveřejní) a přitom zrovna tohle je dobrá ukázka nejenom termínové kolize, ale i smůly, protože je to jediný víkend v březnu, který už mám zabukovaný na jinou akci. V tomto případě doopravdy zabukovaný - nebudu zastírat, že jsem se teď nedávno jedné pijatice svolávané na poslední chvíli touto výmluvou vyhnul...

Ale k těm kolizím - v mém případě velice často vznikají tak, že dotyčný svolavatel si vezme kalendář, začne jím listovat a radostně zvolá u pondělí velikonočního - tady by mohl být prodloužený víkend na naší akcičku. Jenže tohle si řekne i druhý či třetí človíček a neštěstí je hotovo.  Už teď mám akci právě na toto pondělí, ba i na oba květnové víkendy se svátkem, zatím ji nemám na svátek MJH ani na C+M, ale všem preventivně říkám, že se mi tam tutově sejdou alespoň dvě... Ani nevím, jak to vychází v září a říjnu, ale pokud tam je svátek v pracovní den, mohu očekávat podobné obtíže...

Když se taková termínová kolize sejde, jsem na pochybách - kterému z kamarádů říct ne? Tomu, který přišel jako druhý, nebo tomu, jehož akci předem podle nějakého kritéria vyhodnotím jako horší?

Líbil se mi komentář kamaráda J*, který u jednoho z mých příspěvků napsal: "... trpíš nevyléčitelnou nehoráznou slušností...", neboť velmi přesně sedne na tuto situaci. Jak přesně říct "ne" tomu druhému, či případně jak se omluvit tomu prvnímu, že dám přednost akci jiné? A ptát se, jestli by akce šla o týden přesunout?

"Dnes" jsem měl hovor s kamarádkou J* potvrzující onu první akci a shodou okolností mi řekla, že o týden dříve mají "příbuzenskou párty", čili jsem se ani nemusel ptát na možnost přesunu.

Navíc existuje ještě i třetí kámen úrazu, jež potvrdil mé rozhodnutí s akcemi kamarádek J* a I*, byť tedy až "ex post" - Ptávám se sám sebe: Která z oněch akci je lepší z pohledu mojí pohody a duševního zdraví? Obávám se, že z tohoto pohledu vyhrávají akce J* už několik let nad všemi akcemi.

Zkusil jsem dokonce se teď při psaní tohoto zápisku rouhačsky zamyslet, co by mě donutilo odvolat akci s J*, jež byla domluvena jako první a s jasným programem. Ano, byla-li by ohlášena jako druhá, nebyl by zřejmě problém ji lehce odsunout, už se za ty roky staly dva odsuny ze strany J* a myslím že minimálně jeden z mé strany, jež přišel hned při nabídce akce. No nebudu to nikterak protahovat, jakmile si s J* potvrdíme termín, nenapadá mě žádná hezká reálná věc, jež by mě z této akce odlákala...

Když nás opustí přátelé...

Když nás opustí přátelé, najdeme na nich nesnesitelné vlastnosti.

François de la Rochefoucauld

Jak poznat jih v přírodě?

- víš jak se pozná jih v přírodě?
- ne
- podle orientace slunečních elektráren

Zklamání (3.)

Mé dnešní zklamání je vícevrstvé. 

Jednak ukazuje českou povahu, jednam mě mrzí Lajky na facebooku a ... další věci kolem toho spjaté

Zbytečná akce ... (2.) aneb jak z toho bylo vybrusleno

(Už od roku 2013 mi tu chybí kus textu s Modřinkou na téma, kterak byla Modřinkova definitivní smrt odvrácena. Neboli druhý díl mého blogpostu "Zbytečná akce na dračáku ..." jež měla napravit škody nejenom v ději, ale i na mé duši hráče...)

Někdy, někde
(hráno 4. června 2013)

Mám divný pocit, jako bych současně byl a nebyl. Mlhavě vnímám starou zpěvavou elfštinu, které prakticky nerozumím, rozmazaného upoceného Balanara, ustaranou Zefrítu a starého druida s kamenným srpem, vypadající jako přísný učitel, který pomáhá těm dvěma, abych přežil, či spíše vzal největší tíhu mého návratu do rozbitého těla. Tížila mě ovázána hlava a pamatuji si i svojí pravou nohu, která nebyla spojena s mým tělem… Jakoby mé myšlenky byly těžké jak cent a něco děsně důležitého mi chybělo.

Někdy jindy, kdesi na Eldoru
(hráno 4. června 2013)

Vím, že ležím v nějakém proutěném Eldorském domku, s pravou nohou připojenou dlahou k zádům, s chladivým obkladem na hlavě, kdosi mě ošetřuje.Mám pocit obrovské duševní jizvy a prázdnoty. “Bobši, kde jsi, pojď ke mě” snažím se tiše volat. Potřebuji ho mít u sebe, potřebuji cítit, že nejsem sám, potřebuji aby mi ležel na břiše a přijímal mé teplo… Jenže místo Bobše slyším andělský hlas nějaké dívky, která mi zpívá uklidňující elfí píseň o velké ztrátě, kterou jsem utrpěl…

Ještě o něco později, Balanarův Eldorský dům
(dohráváno mezi 4. červnem 2013 a 9. červnem 2013)

Vím, proč mám prázdno v duši, vím, co se stalo a bolí to stále. S pomocí Sarah při mém výletu na oblohu, jsem si dal dvě a dvě dohromady. Když usnu a přejdu na oblohu, cítím se o něco lépe, než když jsem ve svém fyzickém těle, jako bych si musel zvyknout na to, že žiju… Stále mě opečovává Violet, služebnice Balanarova, ale už ji nějak moc starostí nepřidělávám, neboť mé horečnaté stavy ustoupily a také již nevolám Bobše. Ach Bobši, budeš mi chybět…
A co se dělo jinde o pár desítek hodin dříve?
Jakmile Sarah zjistila, že jsem mrtev, což bylo velmi snadné, neboť Larim zburcoval celou magickou univerzitu, vznesla se na noční oblohu a za pomoci Lemona, tedy současného pána Snů se se mnou chtěla pokusit mluvit, ale když za ní Lemon přišel (a s ním vůně povidel), přenesl ji na obloze nad Eldor. Tam viděla moje děsivá zranění a také Zefrítu, Balanara a nějakého druida, kterého ti dva zřejmě zaučovali v oživování, tak to na první pohled vypadalo. Když pan Lemon řekl, kde k mé smrti došlo, odešel a na momentík Sarah pocítila vůní mírně se připalujících povidel…
Poté Sarah jako fůrie pronikla do alchymistova domku, kde spucovala Larima s Konrikem na jednu hromadu za to, že mě nechali zemřít a vraha uniknout, načež když se druhý den probral z uspání Velemont, dostal i svůj malý díl od těch dvou, místo od Sarah…
Vidím že docela skáču v ději a proto se do okamžiku dění na zemi vrátím za chvilku, ještě zůstanu chvilku na obloze. Zde jsem asi tak třetí den po svém smrtelném zranění ukázal Sarah mou skrýš, naštěstí neporušenou. V ní byl tedy schován nezaktivovaný pohár, nějaké věci Kamily a další drobnůstky, jež nechci sebou věčně tahat. Poinformoval jsem jí o mém plánu, který po mém zranění nabyl na proveditelnosti - nechávám na ní, jestli mi tu ten pohár nechá, nebo si jej odebere, ale pokud se nestane něco mimořádného, já sám jej na konci měsíce června předám Aradeiridům, aby si Komodorského draka mohli ohlídat na delší dobu. Na rozdíl od všech ostatních, co znám mě Aradeiridé ještě nikdy nevypekli, ani se nechovají záludně a o to víc mi záleží na tom, abych si udržel jejich přátelství…
Ano, zde na ostrově mám pár lidiček, jejich přátelství si také vážím, Sarah na prvním místě, dokážu se domluvit i s Eldarem, s nímž nemám všechny názory stejné…
A když mluvím o Eldarovi, i ten mě tu navštívil a řeč se svezla na knihu slibující nesmrtelnost, (jejíž některé části mám ve svých spárech). “Kdo myslíš Modřinko, že se na ostrově po nesmrtelnosti shání?” Nastřelil jsem několik jmen, kteří nesmrtelnost zřejmě chtějí i několik jmen, které naopak nesmrtelnost trápí a chtějí se jí zbavit. Soudě podle reakcí Eldara jsem jména část jmen nastřelil správně, ale ne všechna.
Nesmrtelnost tedy zřejmě chtějí získat: Valerie, Ofek, Rael(s tím moc Eldar nesouhlasil), ale také komodorský markrabě Norsik. Dodatečně po Eldarově odchodu přidávám jistého malíře, s nímž se setkala Sarah a já jí tenkrát jistil, aby nedošla k újmě. Ovšem šestý smysl mi říká, že mě i Eldarovi ještě jedna osoba uniká.
Z obou návštěv - tedy Eldara a Sarah, mám rozporuplné pocity. Ofek Raela hnal do hledání Komodorského draka, jakmile to Rael zjistil, tak vycouval… Naopak Norsik - dle slov Eldara zřejmě zatím využívá spojení života s Kostějem, tohoto pouta se chce zbavit a jde po plné nesmrtelnosti, s čím by mu měla pomoct ta jeho učednice z pevniny… Axiomasles? Já to vidím trošku jinak, ale co už…
V tuhle chvíli se mi má totální nechuť dotáhnout osvobození Komodorského draka do zdárného konce, trochu rozpustila, ale i tak jsem na vážkách.

Zpět v čase 2. dubna 2013, Garnak
(hráno 4. června 2013)

Pojďme se však vrátit k Larimovi a ostatním do chvíle, kdy mé tělo bezmocně leželo u alchymisty. Connor s Velemontem a psíkem Velemonta proskočili dírou do sklepních prostor, kde byla tajná chodba ven za hradby, jenže náš milý agent je všechny tři uspal uspávací šipkou, tou samou, jakou dostal mě. Alespoň tak to vypadalo, když do místnosti vešla městská stráž a vyšetřovala…^[3]
Ale to opět přeskakuji děj. První totiž pronikl do budovy Larim, který si nevěděl se mnou moc rady a protože zřejmě nezná město, nebo nedůvěřuje síle místních léčitelů a přes Dalimilovu výhrůžku, že jej zabije pokud vleze na pozemky univerzity, se jal činit. Larim se toho odvážil a u správné budovy zahalekal, že jsem smrtelně zraněn. Dalimil vyběhl a když viděl klečícího trpaslíka, pochopil, že jej Larim nepřišel vyzvat k souboji a že ta hůl co drží je fakt moje. Okamžitě naklusal k Despëadolovi a Devilonovi.
U Devilona se o problému Modřinka dozvěděla Sarah a začala řešit vše nejprve po nebeské cestě, což jsem již dříve popisoval. Mistři Garnacké univerzity se rozdělili tak, že Devilon šel učit prvňáčky a Dalimil s Despëadolem se kouzlem “zrychlený mlžný přesun” dostali k alchymistovi. Tady zjistili skutečný stav věcí, načež během pár vteřin Despëadol mě sesbíral a přesunul se se mnou na Eldor.
Tam mě tedy svrchu viděla Sarah, viděla, jak se kolem mě motala Zefríta, Balanar a onen druid, pak běžela do alchymistovo domku, kde zpucovala na hromadu všechny, které našla při vědomí. Konrik mezitím zkoušel probrat ostatní, ale podařilo se mu jen zmírnit uspávací účinky u Connora, Velemonta, ale hlavně Velemontovo psa, který dostal obrovskou (pro psa) dávku uspávadla, jež mělo položil 80 kilového člověka a ne 20 kilového psa.^[4]
Sarah posbírala všechny moje věci a okamžitě vyrazila směr Eldor, ostatní pak zapadli do hospody, kde jim hostinský dal slevu (která mi samozřejmě bude naúčtována, až budu v Garnaku) a nechal je vyspat v obyčejných pokojích.

3. dubna 2013
(hráno 11. června 2013)

Velemont se probral ve špitálu milosrdných sester, kde zjistil, že Connor má jakousi alergickou reakci a neprobírá se, takže se spojil s Konrikem, Larimem a Oblázkem. K nim ale až za chvíli.
Sarah po setkání se mnou po “noční linii”, kdy mi nemohla předat mé věci, celý den pokračovala v cestě a večer znavena přijela do Hatoru, kde chtěla nasednout na loď na Eldor. Jenže ta tam nebyla připravena… Mě osobně by to bylo divné, protože snad nikdy nedošlo k tomu, že by loď do dvou směn nepřijela, či dokonce v době našeho příchodu již byla připravena u mola. Dnes nic.^[5]
A co hůř, Hatorská obsluha mola Sarah vyhnala z mola do hospody a neposlala zprávu na Eldor - takže Sarah neměla rozumnou šanci mi předat mé věci - protože by ke mě musela přejít přes oblohu a klepadlo, čímž by narušila bezpečnost Eldoru, no prostě, snad samo peklo se proti nám spiklo.
Mě osobně Violet dostala do stavu, kdy jsem byl schopen trošku reagovat a doslova mě vyhnala na určitý palouček, kde jsem si na její důrazné doporučení šel přivolat nějakého dalšího kouzelnického démona pomocníčka.
Povedlo se, neb jsem použil klasickou cestu vyvolání, jenže mé oslabení způsobilo, že místo obvyklého havránka se objevila vrána Káča. Na to, abych experimentoval s bajkami, které říkají, že bych si mohl znova vyvolat Bobše, byť v jiném těle, jsem se fakt necítil, zvlášť když o tom nemám nic načteno…
Violet mě pak nechala vypít posilovací lektvar a pak naznačila, že jsem relativně zdráv - sice z fyzického pohledu hodně špatně došlapuji na pravou nohu, duševně taky nejsem zcela na výši a má mysl zřejmě nebude tak pevná, jak by u čaroděje měla být, ale to se časem srovná..
V podvečer jsem vycítil, že nějaký mormon poměrně blízko mě má potíže, což mě přimělo Eldor opustit, ale dotyčný mormon si musel chvilku počkat, neboť jsem mluvil hodně dlouho s Mozkomorem. Jsem prý třetí osoba za 100 let, která pronikla na ostrov bez toho, aby jej on zkontroloval a konstatoval, že by teď rád viděl mé myšlenky. Nabídl jsem mu, aby si je přečetl nyní, ale prý je má mysl stále nemocná a nepřipravená. Každopádně pro mě měl informaci, že tři lidi z Plexisu se již zajímali o můj zdravotní stav. To mě zaujalo a optal se na jména. První z nich byl Ofek, druhým byl rádce zpoza trůnu a třetí byla osoba, kterou “také nemám rád”. Mě napadl jediný - Norsik, i když to vlastně může být hraničář Ostrahan…

Poprosil jsem Mozkomora, aby vyřídil mé díky Zefrítě a Balanarovi a odpajdal na loď, která už byla připravena odvézt mě na pevninu. Po přeplutí se setkávám se Sarah, načež oba ve skrytu temné uličky vstupujeme na oblohu, kde si ozřejmujeme vše, co jsme si nestihli říct v noci. Hlavně plánujeme akci na uspokojení našich otázek kolem členů družiny… Navíc bádáme nad tím, jestli jistý nekromant nezačal shánět jistou hůlku, kterou svého času měla v ruce Kamila i Sarah, aby ji Sarah pak dala na zničení. Určité dění kolem Sarah a Kamily prý vypovídá o tom, že si onen nekromant Sarah a Kamilu vzájemně plete…

Zklamání (2.) aneb takový je svět

Islámský Stát zajme tři rukojmí - Američana, Němce a Izraelce. V den jejich popravy uříznutím hlavy se rukojmích ptají, co je jejich posledním přáním.
- McDonald - chce Američan.
- Klobásu a pivo - žádá Němec.
- Nakopnout do zadku - říká Izraelec.

Ozbrojenci IS mu rádi vyhoví a nakopnou ho. Izraelec se v tom okamžiku otočí, všechny ozbrojence pobije, osvobodí ostatní rukojmí, a zavolá záchranný tým.

Američan se ho potom ptá:
- A poslyš, proč jsi vlastně chtěl, aby tě kopli do zadku?
- Protože jinak byste mě obvinili, že jsem si začal…

vhodnost LIKE na Facebooku (2.) aneb Zklamání

Opět se cítím rozhoupán ve svém sebevědomí tak, že nejsem schopen vnímat, jestli mě kamarádi podporují a (virtuálně) mě z toho rozhoupání dostávají, anebo naopak mě jejich podpora nebo "podpora" rozhoupává čím dál více z normálu

Nejprve u Facebooku - už jsem tu psal o Vhodnosti LIKE na Facebooku (1.) a situace se opakuje - V sobotu dostalo LIKE moje smutné konstatování faktu, že "Jsa na Pragoffestu, začínám mít dojem, že mi nejenom ve fantasy už dávno ujel vlak ..."

A vlak mi jednoznačně ujíždí v mnoha ohledech -
1) mám zastaralý počítač, který už se dávno nemůže honosit přízviskem herní, takže 100% akčních her by bylo nehratelných.
2)  99% procent přednášek na PragoFFestu je o čemsi, co už/ještě nesleduji (staré hry typu Gurps, Shadowrun, Dračí doupě se z přednášek již dávno vytratily do zapomnění)
3) U přednášky České fantasy literatury jsem znal jen dva autory z mnoha nabízených, přičemž jeden píše post-apo, které záměrně nečtu ač jednu Gurpsí hru v post-apo hraji, a druhý píše o upírech tak, až se mi to hnusí - ostatně kvůli tomu jsem se o velikonoce roku 2006 zařekl, že od července 2006 je hrát nebudu v žádném systému (záznam o tomto aktu by se našel na mém starém blogu), což se mi s jednou jedinou vyjímkou povedlo, aby pak v rámci této vyjímky z mého člověka udělal gamemaster vlkodlaka (což mimochodem udělal podruhé), takže jsem onoho gamemastera taktéž dal do ignore a v něm zůstane, i kdyby nabízel hru na téma My Little Pony. Provedl mi totiž i věc co jsem v roce 2003 popsal takto: Zbytečná akce na dračáku ...

Ale to odbíhám. Asi nejvíce mě zklamal prostý fakt neschopnosti odpovědět - kdy postupně čtyřem lidem co pět minut píšu SMSku, že stojím a mrznu u auta v čase, kdy jsme už měli odjíždět na čemž jsme se dohodli jen o pouhou hodinu dříve, aby mi až čtvrtý odpověděl (tím pádem po 20 minutách), že si ještě v bufetu dávají hranolky. Naprosto zbytečně jsem v mrazu a větru prostál dost času na to, aby mě byla zima ještě doma 108 minut po příjezdu. Schválně jsem si to spočítal...

Věřím v ...

Věřím ve slunce, i když nesvítí.
Věřím v lásku, i když se mi jí nedostává.
Věřím v Boha, i když mlčí...

Jak jsem nastavoval tablet

aneb "Popis, jak to nedělat..."

Kolegyně, jež mi minule mačkala ALT+MEZERNIK si domů pro domácí použítí pořídila tablet a to takový, který má extra dlouhou výdrž při práci s ním, více jak "tradičních" 8 hodin. A prý hlavně na skype s videem.

Zaplatila si ho na Alze a připlatila si nějakých 300Kč za to, že jí provedou úvodní nastavení a předpřipraví právě ten Skype.

Neděle - den nultý
Synátor jí zprovoznil domácí Wifi, ale Skype nedal, něco mu tam nefungovalo.

Pondělí - den první
Dostal jsem hlášku o potřebě pomoci, i o tom, že už to Alzák nastavoval, takže jsem k tomu přistoupil jako frajer s tím, že bude někde nějaká jednoduchá chyba - paní si nechala od Skype přenastavit heslo, já si ho webově mimo tablet prozkoušel a fungovalo, takže jsem ho natloukl do aplikace na tabletu a prý "Check network". Upozornil jsem paní, že tady její wifina nepojede a to prý ví, že prý je v tabletu vložená SIMka. Takže já opět s vědomím, že to už nastavené bylo, pouze překlapal spojení z wifi na datový přenos přes SIMku a zas nic.

To už mi bylo divně a tak jsem se jal ráchat v nastavení tabletu a datových přenosů, a tam to na mě několikrát "vyblilo" hlášku "O2 nemá automatickou konfiguraci". Vzal jsem si tedy krabici od tabletu, vyklepal z ní veškeré papíry a tam - světe div se - doklady od SIM, ale bohužel od T_MOBILE.

Poděkoval jsem tedy podruhé Alzákovi za "perfektní" práci a jal se znovu konfigurovat spojení, a když mi dané místo konfigurace řeklo "T_MOBILE nemá automatickou konfiguraci", tak jsem poděkoval jak Alze tak T_MOBILE za to, že prodávají produkt špatně nakombinovaný a nakonfigurovaný.

Ale už se mi na tom něco nezdálo a tak jsem zkusil na tabletu jeden webík. Ten mi to přesmyklo na nějakou místní adresu v síti T-MOBILE, která mi zahlásila "Aktivační portlet není dostupný". Rychlá kontrola webu z počítače mi potvrdila očekávatelné - SIM karta suspendována.

Otázku jak aktivovat SIMku když je aktivace rozbitá jsem předal na technika T-MOBILE, jež přišlíbil opravu, ale až večer a že mi tu SIMku aktivuje....

Úterý - den druhý
Kolegyně mi odjela na služební cestu, takže jsem si hrál s tabletem bez možnosti ověřovat si u ní PINy, hesla a tak. SIMka aktivovaná nebyla a tak jsem si, tentokrát úspěšně, prošel aktivací SIMky a uchození internetu. Skype zase nešel a tentokrát jsem se už nechytl s heslem Skypu ani na velkém PC. Sakra, co jen mohlo být špatně, když máme heslo napsané na papírku od včera a to fungovalo?

Středa - den třetí
Kolegyně mi do "pera" nadiktovala své uživatelské jméno a heslo, já to naklofal do PC a tam zafungovalo. V duchu jsem sprostě zaklel, protože odpovídalo tomu, co jsem měl napsané v minulých dnech a okamžitě to samé nacvakal do tabletu. Nic, v tabletu prostě nic.

Protože to byl android - první který jsem měl v ruce déle jak dvě minuty - tak jsem si vlezl na "Play", tam na Skype a v duchu se podivoval nad tím, že mi to nabízí aktualizaci. Udělal jsem ji a ... Skype začal fungovat okamžitě a s jiným vzhledem, než předtím...

Nechápu, za co kolegyně v Alze zaplatila 300Kč, asi za nandání SIM do tabletu....

Cé-Cé-Ó

Popěvek Cé-Cé-Ó mi bude zřejmě hezkých pár dnů strašit v hlavě, neb byl zazpíván tak krásně, že bude téžké ho z hlavy dostat. A přitom ...

Po vystoupení z nějakého kolejového vozidla na venkovském(?) nádraží vstupuji do moderní továrny, kde se vyrábějí chemikálie. Velice rychle dojdu do prostory, kde jsou podél stěn rozmístněny desky s ovládátky, tlačítky a blikátky. Jsou tu i dva muži, které si (v duchu) pojmenovávám ředitel a technický náměstek. Co ti dva dělají, netuším, ale vypadá to jako exkurz, neboť slyším vysvětlování co to jako kde umí a tak. "Dobrý den, mě si nevšímejte", říkám a aktivuji jednu desku (= rozsvítí se zelené kontrolky) a pak ještě nějaký proces mírně tlačítky poopravím a současně melu dál: "jako když tu nejsem, budu jenom připoslouchávat". Ti dva se podél neaktivních desek blíží do jednoho rohu a já jdu přesně do protějšího, kde je jiná ovládací deska, ale současně už i kus vlasního výrobního zařízení.

V tomto místě snu už cítím nějakým šestým smyslem blížící se problém, ale v tuto vteřinu je to spíše o pocitu, že továrna je nová a že si nejsem úplně jist, jestli v ní je vše OK. Každopádně o chviličku později se ozve pád jednoho těla a jeden z ředitelů se "zbláznil", neboť radostně pohovořil o tom, že vypustí bojový plyn. A protože je přímo ve velíně (jinak tuto místnost nelze popsat), je jasné, že těch deset kroků, co jsme od sebe prostě nepřekonám včas, ba co víc, že mě ten bojový plyn může zasáhnout taky, protože bůhvíkam je jeho výstup přesměrován.

Okamžitě skáču na pult a pak si hraju na opičku a po trubkách a různých železných konstrukcích šplhám vzhůru, kde v jednom místě sabotuji průtok čehosi v trubce (uzavírám ventil) a pak tahám za ovládací lanko čehosi. Když se mi napotřetí podaří trhnout správně, ozve se hlásič hlasem krásné mladé (pihovaté) ženy, jež zpěvavě vyhlašuje tří hlásky: "Cé-Cé-Ó" (představte si to asi jako popěvek Ho-ří, přičem třetí tón je o půltón níže než ten druhý). A znovu. A znovu. Zde pod střechou tovární haly to chytá navíc takovou tu správnou ozvěnou...

A já už lezu zase o stupeň výš, až se dostanu ve městě M* před bývalou prodejnu Bati, kde jednak vytrhávám z propojovacího rozvaděče "svůj" nějaký dodatečný kabel a pak dozapojuji zpět nějaké vypojené kabely. Jeden u nich patří do pozice 25.

Teprve pak se rozhlédnu a vidím na evakuačním place zaměstnance v bílých pláštích stojící přesně ve čtvercích jako vojáci. Soudě podle úplnosti čtverců, zachránili se všichni. Jdu ke "svému" čtvrci, který je složen z několika pracovnic mého reálného zaměstnání, ale tento čtverec je značně neúplný....

Všichni se dívají do jedněch dveří patřící v reálu právě té bývalé prodejně Baťa, kde je tmavá místnůska, jež mi připadá jako kaple a mé bývalé reálné kolegyně (tč. v důchodu) dělají cosi, co vypadá jako amatérská mše za nezachráněné..................................................................

Budím se vyspalý a s poměrně dobrým pocitem, nemám pocit, že bych něco udělal špatně nebo že by to šlo udělat lépe

Dobra je mnohem víc

Dobra je mnohem víc.
Jenomže dobro je potichu a zlo nahlas

(Květa Fialová)