Nejhorší věc na světě pro osamělé

Nejhorší věc na světě není cítit se osaměle, 
nýbrž být obklopen lidmi, kteří Ti dávají najevo, že jsi osamělý.

Kolo kolo mlýnský v hraní her

Přeplněné nástupiště na zastávce Gelsen Kirchen Buerer Strasse

Jak se zdá, respektive jak se skutečně děje, začínám se u hraní her vracet v kruzích, alespoň soudě podle toho, že opět hraju OMSI, a opěť linku 36, stejně jako před rokem, kdy jsem si o tom natočil i videjko

A tak jsem se přiblížil jako poslední (autobus s bílou střechou) na přeplněné nástupiště na zastávce Gelsen Kirchen Buerer Strasse, kde jsme byli seřazeni v pořadí linek 259, 252, 253, a já s 36

A tak kromě autobusů hraji opět i hru Neverwinter, tedy masivní multiplayerové RPGčko


Naopak poměrně přestávám hrát Ingress a Pokémony, tedy chodivé hry do typicky městských ulic. V Ingressu jsem dokázal co šlo, protože v okamžiku, kdy jsem celé naše náměstí oběhával sám a zoufale čekal na září s nadějí, že se nějací hráči vrátí z prázdnin a dovolených. Nu přátelé - nevrátili. Ano, abych nekecal - tu a tam mi tam někdo proběhne, ale tyhle nárazovky jsou tak nějak nanic. Naštěstí nám trochu zmírá i protistrana, takže mi už stojí 14 dnl stojí portál, který 1x za čtyři dny měnil majitele.

U pokémonů jsem toho nějak moc nedosáhl - nějak nemám své pokémony vytrénované, takže když se radostně chlubím, že můj pokémon konkrétního druhu má 800 životů, tak se mi ostatní vysmějí s tím, že to není nic. No a já pak narazím na pokémona stejného druhu u soupeře se 1400 životy. A bojujte s ním :-(

Takže tak - utlumuji jedny hry pro jiné a na nové hry se nehrnu....

Žena: Krásná nebo chytrá?

Žena potřebuje být většinou spíš krásná, než chytrá, protože chlap většinou líp vidí, než myslí.

Věty, kterými se netrestejme...

1. “Jsem hlupák.”
2. “Nejsem dost dobrý.”
3. “Jsem horší než…” (doplňte jméno)
4. “Jsem hrozný, když to o mně lidé říkají a když se tak ke mně chovají.”
5. “Ach jo, nikdo mě neocenil.”
6. “Tohle druhému neodpustím.”
7. “Jsem smolař, mám těžký život.”

Tyto věty jsem četl ve článku na internetu, opsal si je a přestože neuplynulo víc jak 14 dnů, článek nemohu najít, tudíž jej nemohu doporučit. Mohu jen doporučivat lidem, které tyto věty říkají, aby je neříkali.

Sám mám problém, že jsem si část z nich říkal a bohužel minimálně jednu stále říkám. A přitom i bez toho článku vím: NENÍ TO DOBŘE!

Manželka, nebo pokémoni?

Manželka mi řekla, že mě opustí pokud nepřestanu používat narážky na pokémony:
"Vyber si, buď já, nebo pokémoni."
Tak jsem jí řekl: "Marcelko, vybírám si tebe."

Které mosty...?

Nejhůř se člověk v životě učí, které mosty má použít, a které spálit.

Shrnutí uplynulého (pracovního) týdne (38.)

Jeden pracovní týden jednoho pracovníka jedné firmy

Píše se to "karma", a čte se to...

Píše se to "karma".
Čte se to "dobře ti tak".

Život je cesta

Život je cesta, která vede ke smrti, ale po cestě zapomeneme na cíl.

Ze života.. (sice ne mého, ale...)

Sedl jsem si v hospodě ke kamarádovi a položil jsem si na stůl svou Nokii 3310. Kámoš se okamžitě začal smát a významně položil vedle svůj IPhone.
Ušklíbl jsem se a kamarád se zeptal: "Proč si nekoupíš lepší telefon? Tahle cihla je akorát k smíchu."
Odpověděl jsem: "Tenhle telefon umí všechno, co potřebuju a je i lepší než tvůj."
Kámoš zařval smíchy. "Lepší než můj? Můj má 3G, Wifi, iMessages, prohlížeč, pětimegapixelový foťák, přístup do AppStore a hudební přehrávač. Jestli je ta tvoje cihla fakt lepší než můj telefon, dám ti ho."
"Nechci," zavrtěl jsem hlavou. "K čemu mi bude ten tvůj, když mám ten nejlepší? A víš co? Vsadíme se. Pokud můj telefon zvládne něco, co tvůj ne, dáš mi tolik, co ten tvůj telefon stál!"
Kámoš se zachechtal a souhlasil: "Beru! Tak se s tou svou cihlou předveď!"
Usmál jsem se a upustil jsem svou Nokii na podlahu.

Shrnutí uplynulého (pracovního) týdne (37.)

Pracovní týden a průběh u jednoho pracovníka jedné firmy

Mířit na hvězdy

Je lepší mířit ke hvězdám a minout, než na hnojiště a trefit se.

Blíží se 50 let od nalezení pozůstalosti Járy Cimrmana

Dne 16. září 1966 se v pořadu Vinárna u Pavouka v tehdejším Československém rozhlase ozvala první zmínka o Járovi Cimrmanovi, zítra tedy tomu bude rovných padesát let...

Nějakým šťastným onylem jsem si dnes povšiml vytvořeného oficiálního(? - nemám ověřeno) kanálu na Youtube, kde je všech šestnáct her, které jsou na repertoáru (ta sedmnáctá, jež měla 7. února 1968 premiéru - „toiletní horor“ Jiřího Šebánka DOMÁCÍ ZABIJAČKA, byla stažena o rok později po uměleckých neshodách v divadle)




A tak se po minulých velmi smutných písničkách mohu pro změnu zase bavit a už vím, co mi bude hrát "v trucovně" po celé následující hodiny a dny...

Koho/co má vyčerpat řečník?

Řečník má vyčerpat téma, nikoli posluchače.

Jsou v blátivý cestě koleje (podruhé)? aneb Shrnutí uplynulého (pracovního) týdne (36.)

Shrnutí jednoho pracovního týdne jednoho pracovníka jedné firmy

I když tentokrát to bude spíše o něčem jiném, než o práci

Jsou v blátivý cestě koleje?

Jsou v blátivý cestě koleje?


Podobně jako Hana Zagorová v této stařičké písni se ptám, jestli v té blátivé cestě jsou koleje, ve kterých musím jít. Musím? Sledovat, jak se kolem mě lidem, které mám rád, ne úplně daří a já, ač se je snažím zvedat či udržet na nohou či v chůzi nevidím pokrok (až na čestné vyjímky). Ba co hůř, občas se tam vyskytne i nevděk různého typu... A přitom jako bych měl i problémy sám se sebou, ale neuměl je pojmenovat. Pojmenovávají je však jiní...

Jsem teď na S*, všichni kolem mě, včetně psíka, už spí. Jen já tu sedím v podkroví ve "své" posteli, poslouchám šumění jezu (a jekotu opilých lidí zpoza řeky S*) a přemýšlím.

Z* dnes před I* vyslovil velkou pravdu. "P* má dneska divnou náladu". Ano, bylo mi totálně jedno, jestli pojedeme na pobočky a v jakém pořadí, bylo mi jedno, jestli pojedu na S*, doslova jsem řekl: "Budeš mě muset na autobus do S* odnést". Prostě totální REZIGNACE.  I* mě sice trochu vyburcovala, jenže...

Jenže až přestup v Praze a blížící se S* mě konečně popostrčily přes hranici negativity, rezignace a rozčarování a pak už mi ani nevadilo, že jsme díky "simulování" autonehody u přechodu pro chodce projeli dvojkilometrovou kolonou za 55minut a nabrali stejně velké zpoždění, zvláště pak, když kamarádka také vycítila, že nejsem OK a vytáhla mě na kafe do zahrady v okamžik, kdy se začalo šeřit a já měl možnost pozorovat mladé a tím pádem i malé netopýry, počítat hvězdy na nebi, poslouchat šumění jezu, ale hlavně si popovídat, či v mém případě hodně poslouchat a nadhazovat témata...

Přesto ale otázka zůstává: Jdu cestou, kde jsou v blátivý cestě koleje? Není čas vybočit mimo? Nebo koleje vedou správným směrem a stačí jen zrychlit?

Zůstatek účtu

Sám moc dobře vím, že je čas podívat se na zůstatek účtu,
když mám strach podívat se na zůstatek účtu.

(Aneb - přišla už mi výplata na účet?)

Nejhorší je...

Nejhorší je, když ten, jemuž to nemyslí, to myslí vážně.

Litujeme vždy, když...

Málokdy litujeme toho, že jsme řekli příliš málo, ale často toho, že jsme řekli příliš mnoho.

Obraz smutný slečny

Mám takovou velice zvláštní náladu a ten potvora Youtube mě zase, znova, tudíž opakovaně, velmi přesně vyhmátl. Jen je v mém případě nutno udělat genderovou výměnu v následující písni.

Obraz smutný slečny


Celý tenhle příběh začíná v minulém (Shrnutí uplynulého (pracovního) týdne (35.)) a předminulém týdnu, kdy jsem se cítil mizerně a kopal kolem sebe, až jsem si to musel sám sobě vyhodnotit a říct si: Musím pár lidem říci PROMIŇ... V tuhle chvilku je jich už o pár kousků méně...

Ale jak říct "promiň" sám sobě a hlavně z jakého důvodu? To netuším, ale je mi jasné, že jsem začal chodit v kruhu, jak mi připoměla I* právě v onom příspěvku. A prý "před rokem jsi to měl taky"...

Žel podle blogu jsem to měl už před dvěma lety - např. viz tento příspěvek [ Bez názvu ], loni jsem to podle blogu asi přežíval lépe, i když zrovna tohle by měli hodnotit jiní - ne já..

Obdobné je to se sny - tam mám také pocit, že poté, co se mi povedlo situaci ustálit (např. sny s revizory, pro porovnání rok 2015: Kočka revizorkou oproti roku 2012: Šedesátkrát na černo? Proč ne dvaašedesátkrát?) ale prostě pocitově nepostupuji dál.

No a když se k tomu přidá smutek z kvality pracovního prostředí v práci a dění kolem přátel, kamarádů a kolegů, jsem prostě smuten, že nějak nevidím moc štěstí, klidu radosti... Jako by mi nefungovaly růžové brýle...

Druhý únikový sen s F*

Pohybuji se po Praze v místech, která relativně hodně připomínají protilehlou tramvajovou zastávku u Masarykovo nádraží. Lidí je tu neurekom a každý čeká na svůj spoj své linky, které relativně i přijíždějí. Čekám na tramvaj číslo 3. A koho tu nevidím? Proti mě přichází F* bez svých brejliček a netváří se úplně šťastně. "Pojď já ti to odvyprávím" zve mě do průchodu jednoho z domů. A tam přidřepne na zem a vypráví....

Tedy vypráví... huhlá, trvá to dlouho a pak najednou vyskočí, jako by jí pícho šídlo, já si stačím povšimnout že má na nose brejličky, o kterých jsem si až doteď myslel, že jí byly zničeny, proplete se mezi lidmi na zastávce, neboť tu stojí hnědá tramvaj typu EVO2 linky sedm, F* do ní doslova vletí, dveře se zavřou a je fuč.

Proč tohle udělala je nasnadě, už u té tramvaje bylo vidět, že chvátá pryč ze zastávky, protože se blíží nějaký malér. Jaký to malér je je hned nasnadě, protože se sešeřilo. Jestli z důvodu soumraku nebo temného mraku (mé dvě noční můry) je mi úplně ukradeno, protože do další tramvaje jež je bz čísla a vypadá jako tramvaj typu Škoda 29T se nenarvu, tam se teď zoufale rvou lidi přede mnou. Protože opět přijela, otevřela dveře tak na 5 vteřin, narval se do ní kdekdo kdo mohl a zase odjela. No a protože měla na sobě blikající policejní majáčky a nepříjemně houkala, bylo jasné, že je to tramvaj poslední.

S dalšími lidmi jsem se protáhl do vedlejší ulice, kdy byla ještě jakási naděj, že se tam do nějaké tramvaje chytneme. Ano, dost lidí se přede mnou chytlo, já se však dobrovolně dostal až do tramvaje vězeňské....

Vědouc, jak to dopadá jsem zůstal stát na schůdkách dveří této tramvaje (typ T3) a vyčkával věci příští. Ty skutečně přišly...

Pohybuji se po vězeňském objektu pro nuceně nasazené a jsem volný jako pták - tedy ani jako vězeň ale ani jako věznitel. Což ale znamená, že můj status zde není oficiální. Ale tvářím se sebevědomě a tak mi to prochází. Dorazil jsem k jedněm schodům vzhůru, odkud slyším "pomóc". Dvě mé známé tváře stojí na nejvyšším schodě otočení smrem ke mě a ohrožuje je osoba třetí, která stojí o dva schody níže ke mě zády. A nevšimla si mě.

Jednadvacet, dvaadvacet, a už mi letí z ruky střela z kuše, která neomylně zezadu trefuje "vitály" oné zlé osoby a ta padá mrtva na zem. "Za mnou" zavelím a jdu zase dolů po schodech zatáčím doprava a jdu kolem sekcí, jejichž abecední značení se přibližuje k "A", tedy k sekci nejblíže východu.

Proti mě na šíroké chodbě jdou dva dozorci v civilu. Lehce znejistím, ale pak si to uvědomím. Já jsem také v civilu a za mnou jdou minimálně dvě vězněné osoby. "Tvař se sebevědomě" říkám si v duchu a rázuji si to ven. Prošel jsem kolem nich úspěšně, sen končí...

Šachy a ženy

Ženy hrají málo šachy, protože se bojí přijít o figuru.

První únikový sen s F*

Po dnešním ránu mám již druhý sen s F* a tak je načase sepsat ten první...

Pohybuji se s partou lidí, batůžky, karimatky a spacáky na zádech, a pohybujeme se spíše mimo oficiální cesty a silnice. Proč tomu tak je v tuhle chvíli netuším, ale po chvíli je jasné, že je potřeba udělat očistu. Náš vedoucí nás zavede do budovy, která mi až přespříliš připomíná prostory jednoho z mých bývalých pracovišť, jež je nyní předěláno na hromadnou koupelnu plnou sprch.

Okamžitě se jdeme mýt a kdosi se tváří že by chtělo přitopit. Ukazuji mu na vypínač, o kterém vím, že je od fukaru (dávajícího teplo) a dotyčný to úspěšně vyzkouší. Jenže...

Po chvíli na nás vletí ostraha a pořvává na nás, jestli máme propustku a kdesi cosi. Pochopil jsem, že jsem se napojil na špatnou partu, která mě táhne dolů a podařilo se mi odpojit a uniknout. Bohužel to není úplně čisté, protože prchám přes střechy.

Ale nechci to dělat dlouho, protože je načase připojit se k hlavnímu (=čti: k bezúhonnému) proudu lidí uznávajícího zákony. Takže střešním oknem vlezu do ooooooooooooobrovské dvoupatrové budovy a tvářím se, že sem patřím. A jak tak potkávám další své kolegy a kolegyně ze svých bývalých pracovišť, jedna z nich pronese, že jde na úřad práce. Otočil jsem se po ní a zjistil, že jsem dveře vedoucí na schody do jiné části budovy přešel. Ono tak bodejť by ne, když dveře mají označení "A036", kdo má vědět "vocogo", když nejsem místní, že?

Na úřadě jsem si vyplnil formuláře a následně zjistil, že mě má vyřizovat F*. TO už jsem se usmíval, protože mi bylo jasné, že se za mě postaví a pomůže mi z toho marastu, v nímž jsem ve snu, vždyť mě zná. Vstala od stolu, že mě pro mě nic neudělá a odešla kamsi dveřmi.....

To zklamání, které se mi usadilo na duši trvalo jen chvilku, než jsem si přesedl k úřednici jiné, postarší, (hodně vzdáleně připomínající E*M*, jež má s F* v reálu letos taky nedobré zkušenosti) a té ukazuji něco z mé psané tvorby, co jsem si vydal nákladem vlastním a jen necelých deset sekund ji ukazuji cosi v jednom z výtisků. Paní se usmívá, v očích má vlhko a já také, protože vím, že jsem za vodou...

Sen šťastně skončil a já se s tímto pocitem i probudil. Ale hořkost zůstala - F* e za mě nepostavila. Tahle situace ale vznikla z mého skutečného pocitu (ale bez reálného podkladu) na táboře spolku, jež se zde na blogu nejmenuje. Můžete hádat z jakého pocitu...

Shrnutí uplynulého (pracovního) týdne (35.)

Shrnutí jednoho pracovního týdne jednoho pracovníka jedné firmy...

a tentokrát naznačím: Jsem hnusák :-(

Zavři dveře!

Když zavřeš dveře před všemi omyly, zůstane za nimi i pravda.