Návrat do práce - téma, které mě provázelo celý týden, jednak proto, že se dělo právě teď a tady, ale také se dělo na facebooku, kam už píšu neuvěřitelných deset let a tak na mě vyskakovaly vzpomínky z let minulých.
Z pohledu emailů nebyl překonán rekord 997 emailů za 14 dnů, měl jsem jich něco málo pod 300, z pohledu katastrof (v 6:15 v kanclu 34 stupňů, rozbitá klimatizace a počůraná náhradní mobilní klimatizace, vše v jednom roce) taky nic moc...
Ale přesto jsem strašlivě klel a nadával, což když se mi po tomto po chvilce ulevilo, tak jsem si říkal, "no do prčic, to jsem na tom, až tak zle? Nebo co je jinak?"
Pondělí probíhalo až příliš hladce, ale už přicházely náznaky - "Mám to pod kontrolou" prohlásil můj kolega o jedné činnosti, o níž si vedeme evidenci. Nu, měl jsem pochybnosti hned, takže hned jak v úterý odešel z kanclu i s kafem, podíval jsem se do oné evidence. Na můj vkus to pod kontrolou moc nebylo...
Ve středu byly konečně probrány všechny emaily, a tak nastal čas prokontrolovat běžný provoz. Zjistil jsem, že jsme vypadli z databáze emailů, takže nám nepřišly speciální data, díky tomu začal kolabovat denní provoz... Tak jsem si ty data vyžádal a byl klid. Ono vypadnutí prý už řešil kolega, takže nová data nám mají přijít, ale holt ta starší byla problém...
Čtvrtek, oběd v restauraci a hned následovaná kafárnou. Konečně klid a zastavení se v běhu dní, protože 3x v práci a 3x na víc jak 11 hodin, ... Nějak nevím, co bych ke kafárně řekl, tedy kromě okamžiku kdy jsem měl pláč na krajíčku a poměrně brzy i kamarádka.
A mohlo za to povídání, které už na blogu je z
a jmenuje se: "
Nejenom o stabilitě starších lidí", byť to v kafárně bylo o úplně "cizí" babičce
A tak mám z kafárny jeden pocit - mám dost dobrou čtenářku blogu, která si některé zásadní příspěvky pamatuje, dokonce - cituji z pátečního pokafárnovém emailu:
Jak si to včera vyprávěl, vyloženě jsem viděla ty části tvého blogového příspěvku, který si v roce 2014 napsal, příspěvku, kterému přecházela toho roku tvá smsková prosba ať ti dám 30minut na jeho napsání, do toho jsem slyšela tvá slova, která si zrovna říkal v kafárně (tj. reál) a projel mnou také intenzivní pocit...........
V tom článku píšu důležitou věc:
"Udělal jsem pro svoji mamimku/babičku vše, co bylo v mých silách? Nebude mě za to někdo odsuzovat? Nebudu se za to (po letech) odsuzovat sám?"
Od tohoto příspěvku uplynulo téměř pět let, od smrti mojí (první) babičky je to bez pár dnů 24 let, takže mohu říci..... momentíček!
On je tu ještě jeden příspěvek, přenesený z mého starého blogu: Jmenuje se "
Divoké sny (6.)" z 19. října 2006, týkající se této babičky. Na začátku je popsaný sen s touto babičkou a příspěvek pokračuje:
Ten pohřeb byl vůbec první, při kterém mi umřel blízký příbuzný a já při něm neplakal. Pohřeb byl církevní, "do země" ... Chtěl jsem na to celé zapomenout nebo vzpomínky potlačit do pozadí. Povedlo se mi to, ale tenhle sen mi to všechno připomněl. Byl jsem z toho dost vzatý, a nejbližší sobotu si toho povšimla i má kamarádka, když jsem na společném běhu za hubnutím byl zamlklejší než obvykle.
Kamarádka (E*) to ze mě dostala ven a já pak začal brečet jako malý kluk a poprvé nepřítomnost babičky na tomto světě oplakal. Od té doby na babičku vzpomínám a tento traumatizující sen už nikdy více nepřišel ani žádný podobný ...
Takže na onu podtrženou větu mohu po letech odpovědět: "
Ano, udělal jsem vše, co jsem tehdy mohl, na co jsem se tehdy cítil, a co jsem tehdy znal." Ano, mohl bych s ohledem na to, v jakém oboru nyní pracuji, respektive pro koho pracuji, udělat ještě více, jenomže rok 1993 a letošek jsou od sebe vzdáleny dost. A je jedno, že o tom konkrétním oboru vím více už od začátku tisíciletí...
Tak tedy: Ahoj babi!
