Po hezkém snu musí přijít... méně hezký.

Po včerejším hezkém snu (Prošel jsem testem....)musí přijít sen ... méně hezký. A tak tedy - stejná postel na akci, kde jsem dělal rozhodčího, jen o den později.

Stojím na silnici, jež vede kolem základní školy směrem na nemocnici, zhruba v místě kde se odděluje několik cest, jedna z nich vede k mateřské škole, Obojí jsem v mládí navštěvoval, mám prostě ve snu reálné prostředí.

V reálném prostředí se rád procházím (cesta kolem mateřské školy vede do lesa) a tak i ve snu chci projít a řeknu si to i nahlas, abych si to potvrdil. Vždyť neprší, ani nefouká vítr... Udělám dokonce i první krok....

To už mi trošku zatrne, protože nevidím ani domy, ani živé ploty, natož ty kovové. Cosi je tu totiž smetlo. Ano, rumiště tu jsou a vidím i nějaké ty zbytečky cihel či střešních tašek, ale u každého místa, kde domy stály je toho strašlivě málo. Jaká to musela být síla, že smetla domy takovým stylem.

A tak se znovu pootočím do ulice, do níž bych byl vstoupil bez odbočování a podívám se trošku do dáli, ale vlastně jen o jednu křižovatku dál. V tomto pohledu několik nižších domů stojí - otázka je, v jakém stavu - protože za křižovatkou a náměstíčkem (i v reálu) stojí vyšší dům. Ve všech oknech hoří a ten oheň se chová zvláštně - jednak je neuhasitelný a ty kousky, co z domu padají, nebo spíše doslova vystřelují jsou schopny zapálit cokoliv, co je lidské, nebo lidskou rukou udělané.

"Tak z procházky nebude nic" konstatuji, protože z lesa bych šel velmi pravděpodobně touto cestou domů (i když existuje ještě jedna reálná cesta, ale to teď pomiňme). Otočil jsem se a spěšně nakročil na cestu, od základní školy domů, hezky po hlavní silnici...

A sen se změnil...

Nevím kde jsem ani jaké povolání vykonávám a tak sleduji dění, z něhož postupně nabývám dojmu, že jsem snad v koncentračním táboře. Je tu nádvoří, po němž vedou dvě koleje a nádvoří je mírňoučce z kopce. Z kopce sjíždí cisternový vůz bez nárazníků a z té pro mě zadní strany ho pomocí oje(!) přibržďuje dívčina s blond kudrnatými vlasy. Jen jednou rukou pomocí oje vagon zastaví. Pak ze žluté cisterny vezme dvě modré hadice a zručně propojí tuto nově přivezenou cisternu s další... Holka šla pryč, a snad na setinu vteřiny po mě pootočila hlavou a střelila pohledem. Opíral jsem se o zábradlí...

Na druhé, mě bližší koleji se objevují dva muži. Jeden má pruhovaný, značně umolousaný mundúr, druhý muž tmavé pleti ho snad ani nemá, anebo přes vrstvu popela na hrudi není rozpoznatelný  Před sebou strkají plošinu, na níž je umístěno napevno přidělané cyklistické kolo. Hodně to připomíná drezínu a i ta má vpředu oj.  Mají s tím co dělat, jakoby vůbec neměli sílu.

Volným krokem se rozejdu, předejdu je a vezmu za oj. Pro mě je ta váha nic, ale těm dvoum se uleví tak, že jeden začne zvládat mluvit. 

"Znáte tu vedoucí oddělení [zde zazněl skutečný název jednoho oddělení, pro které pracuji ]. Byla hodná i do auta mě jednou vzala" říká jeden z nich. Odvětím: "Ano znám", ...............

Zde se mi sen přetrhl, a mám dojem, že jsem chtěl dodat něco ve stylu "myslel jsem, že ji znám", jako by snad ona vedla onen "ústav" v němž jsem se momentálně pohyboval. Ale jako vězeň či jako dozorce?!? Z náznaků, které jsem Vám dal, je odpověď jasná. Alespoň myslím. Minimálně pro mě jasná je.

Tím, že věty zůstaly nedořečeny, se mohlo stát, že můj dojem, jak sen měl pokračovat, je mylný. Mohl mi říct, že je také zavřena, mrtva a tak. 

Jako bonus pak mohu říct, to, že ono oddělení znám ve dvou vydáních, protože je ve dvou městech a tedy i dvě různé vedoucí.  A ještě přidat, že z obě části jsem už ve snu měl, v případě prvního obrazu doslova,protože to byla REPRÍZA (anebo doslovný REMAKE, protože si nejsem jist jak moc byla poničena ona ulice k mateřské škole. Ohledně druhé části váhám, protože kulisy byly použity vícekrát. Jedna z verzí totiž končila tím, že jsme vytlačili ve vícero lidech onu drezínu nahoru a pak jsme byli z dálky zastřeleni a vzpoura byla potlačena....

Prošel jsem testem....

 Dnešní sen byl velice zajímavý a odvážím se říci, že už tady taky byl v nějaké verzi. Ale určit, jestli remake nebo repríza si netroufnu....

První část totiž začala na nějakém středověkém tržišti, kde byly různé věci. ale když se člověk sehl pod stoly, an nichž bylo zboží, nalezl pozlacené plíšky ve tvaru pravěkého božstva a také s pokaždé trošku jinými symboly. Usmívám se když nějakého vidím, ale to je také vše, co s nimi dělám. SMěřuji totiž na náměstí. Toto náměstí už vypadá moderněji. Rozhlédnu se a vidím, že je tu rojení lidí, ale to se věnuje různým dlažebním kostkám, či výčnělkům. V kostkách je takový symbol atomu:

... a je opětovně pokaždé ne úplně stejný. Vyčnělé kostky mají tento symbol v takové kupolce. SLeduji jednu z nich. Je u ní asi největší rozruch. Člověk k ní přijde, našlápne na ní, a pak, jakmile udělá další krok, tak odběhne nelidsky rychle. Získal kouzlo zrychlení.

Má to jeden problém - pokud si to kouzlo nabere moc lidí, ten první ho ztratí. Pokud chci udělat to, co chci udělat, tedy dostat se z tohoto středověkého města, tak to pro mě nebude. ZVlášť když mám pocit, že toto město žádný východ nemá....

A tak zabloudím do uličky, která vede zpět, ale která není tou, přes níž jsem přišel. Zde jsou podobné symboly, ale opět jiné. Je jich tu několik na pohled stejných v řadě, co krok to kostka.  Jednu z nich trefuji tak trošku nechtíc špičkou boty. Okamžitě cítím zpomalení mého pohybu. Tak na to pozor, říkám si, tohle není dobrá cesta. jsem na ní sám. A tak dělám úkrok doleva, kde trefuji symbol, takový osamnělý. Kouzlo zpomalení pominulo.

O nějakou chvíli později se ocitám u alchymistky, která má na stojanech několik baněk. Vybírám si podle barviček a také podle citu. MOhly by mě mást lihovou fixkou napsaná čísla na baňkách. Podle nějakého klíče volím větší baňku s červeným číslem osm a prakticky čirou tekutinou. odkapávám dvě kapky na svojí nohu. Nestalo se nic viditelného. A tak se podívám na alchymistku, sáhnu do kapsy pro tlustou lihovou fixu, škrtám osmičku a píšu sedmičku. 

Pak udělám jeden krok a cítím, jak se mi svaly na nohou samy napínají a udělají o dost rychleji krok druhý a pak i třetí. To už se ale zvětšuji a vznáším se. Pak vylétám z krabice na stole profesora(?) a jdu si po svých, ještě stále trošku ovlivněn oním zrychlením, které nyní mohu "přibržďovat". Na levé ruce se mi udělala tmavá kulatá značka....

Jsem na zahradě pod stromem a kolem mě stojí mladší(?) studenti (vizuál vedoucích tábora ze spolku, jehož jméno se nevyslovuje zde na blogu.) A já hrabu pod stromem a vyhrabu postupně tři kousky čehosi, co bych vizuálně popsal utrženým kouskem oloupaného ananasu. Jeden ze studentů je pojmenovává (to jsem bohužel stihl zapomenout, takže v popisku snu to nebude) a pojmenovává jak první část, tak ty zbylé dvě. Jinými jmény, pochopitelně. Říkám, že by se měly dát do živného roztoku a předávám je dál. 

Ani nevím, jestli jsem si udělal nějakou ranku na ruce, nebo jsem si později vnesl kapku z plodů na sliznici, jisté je, že se mi na ruce objevil druhý tmavý symbol. No a protože moje první mimoděčné přání bylo na křídla, která jdou skrýt, můžete hádat, co se stalo. Najednou jsem měl pocit, že je mám. Nikdo si ničeho nevšiml a pokud snad ano, nedal to znát...

A já se mohu jen domnívat, že ve vhodné chvilce, když se nebude nikdo dívat ona křídla roztáhnu a poletím dál....