Tomu neuvěřím

To, co nevidíte, je chodník (29.března 2013 cca 6:15)

 Celý dnešní den mám pocit, jako bych nevycházel z údivu. Třeba hned dnes ráno - aby napadl sníh 29. března ve výšce 300 metrů nad mořem, to tu snad nikdy nebylo - já sám touto dobou už mívám na autě nazuty letní pneumatiky. Uvidíme, co tomuto záběru z jara, o velikonoční svátek zvaný "Velký pátek budu říkat za pár let, jestli budu věřit sám sobě :-)

K neuvěření je také chování mých "řídících" počítačů, které mám na pobočkách pro případ, že potřebuji něco "odřídit" na LAN sítích pobočky. Neinstaluji na ně nic navíc, pouze absolutně služební nutný software. A bum ho, hned dva počítače měly včera a dnes potíže s DOT.NET. Jakoby lusknutím prstu je prostě nějaký problém, jež podle všeho vnesl nějaký update z Microsoftu, ale proč jen dva - co je jiné na těch ostatních PC v jiných pobočkách?

Avšak vůbec největší šok a znechucení jsem získal večer...

Právě před dvěma lety jsem tu měl příspěvky na téma věřící (teoretický Téma: Věřící a dva praktické příspěvky: Ad: Téma - Věřící a Půlnoční error(-y) ten poslední příspěvek je mladší), abych se dnes opět ocitl blízko kostela.

Nebyl-li by dnes "Velký Pátek" tedy pro křesťany sváteční den, začala by pobožnost úderem 18-té hodiny a tak po 50 minutách by bylo dokonáno, dnes běžel "program" už od 17-té hodiny a to Křížovou cestou, Pašijemi a slavnostní bohoslužbou, jež měla plynule začít od hodiny osmnácté.

Já sám svoji rodinu do kostela nepřivezl, byl jsem naopak rád že jsem dojel v 17:45 zblblý z dění v práce a pak čekal až do hodiny devatenácté, než byl konec veškerého dění a já mohl všechny odvézt domů. Díky tomu jsem ale měl dostatek času se rozhlížet kolem sebe na dění před kostelem.

Tak jak jsem v prvních dvou zmiňovaných příspěvcích sledoval předčasné odchody a v posledním zmiňovaném příspěvku pozdní příchody, měl jsem dnes na očích obé.

Ano, chápu, že někteří nechtějí jít na Křížovou cestu, či poslouchat Pašije,  že tedy přijdou chvilku před osmnáctou hodinou, tiše vstoupí a zasednou na nejbližší volné místo (bylo jich volných dost, takzvaní sváteční věřící chodí až na nedělní bohoslužbu), takže příchody do 18:05 jsem bral jako normální, a u svátečních věřících, kteří se přeci jen v minimálním počtu objevili, chápal, že nechtějí mrznout v kostele na "nepovinných věcech", nebo že netuší, že dění v kostele začalo dříve.

V 18:20 se od motorestu objevila tříčlenná rodinka - cca 15-leté dítě v šedých kamaších a svítivě růžové bundě, ona v modrých teplákách a relativně normální bundě, on taktéž v relativně normální šedé bundě, ale v sepraných riflích přes stehna továrně "záplatovaných" velkými světlými záplatami . Tiše doufám, že u motorestu jen nechali auto a nešli od večeře, ale už chápu, proč v některých státech mají náboženskou policii - zrovna tato trojka by měla být veřejně bičována za neúctu k Bohu, protože zatímco jiní pozdě příchozí alespoň (přede mnou) do kostela spěchali, tahle měla čas si sdělovat dojmy, o oblečení nemluvě...

Nemohl jsem tomu uvěřit až tak, že jsem nevytáhl ani mobil, abych si tuhle trojku zvěčnil pro blog (s rozmazanými obličeji, pochopitelně)

Vědouc, že se jako "nevěřící" mohu vloudit do kostela do předsálí i při bohoslužbě, jsem toho o chvilku později využil (venku byla vlezlá zima) a vyčkával dívajíc se přes sklo dveří do kostela, kdy přesně se bohoslužba slova změní na bohoslužbu oběti - jak píšu v  Téma: Věřící, někteří  lidé se nemohou přímo účastnit svatého přijímání a tak mi kamarádka mající teologické vzdělání vysvětlila, že někteří mohou odejít předčasně. Udělala to jen jedna paní....

Když se pak vytvořila fronta na svaté přijímání, povšiml jsem si u jedné postarší dámy, že má poměrně křiklavě obarvené vlasy do rezava a tato dáma si šla pro hostii mezi prvními. Pomyslel jsem si něco o odvaze barvit si takto vlasy a podržel si ji na chvilku v paměti. Ani skoro nebylo proč, protože když už stálo ve frontě před knězem cca pět maminek s dětmi, milá paní se sbalila a prošla kolem mě ven. Jen asi pět vteřin jsem si myslel, že jde na záchod si ulevit, ale kdepak, paní to ostře napálila směr zastávka autobusu...

Mělo ale přijít do třetice - náhle v lavici vstala paní, rychlým krokem vyšla ke mě do předsíně, cestou vytahujíc mobil. Kvituji, že měla vypnuté zvonění, ale dávat přednost mrzkému mamonu před bohem?!?

Ještě dnes odpoledne jsem měl cukání, že bych se měl konečně přemoci a začít chodit na bohoslužby pravidelně, ale vědomí, co za "zvěř" chodí taky do kostela, mi tyto choutky opět na dlouhou dobu překazilo. Bohužel, nemám v sobě tolik odpuštění a míru, abych se nad toto vše povznesl...

Píseň ke křížové cestě

Malé velikonoční zastavení nad jedním příběhem, jež si věřící v tyto dny připomínají...

Píseň ke křížové cestě

úvod

Pojďte, všichni lidé, Boha velebiti,
a na cestu tuto rozhazujte kvítí, 
neboť po té cestě kráčel Pán náš drahý
doprovázen k smrti katany a vrahy.

1. zastavení

Barabáše vraha Pilát osvobodil,

nad Kristovou smrtí ruce si jen umyl,

nenalezl na něm zločin hodný trestu,

nevinného poslal na bolestnou cestu.

2. zastavení

Drsný pochopové Pána zbičovali,

korunu trnovou na hlavu mu dali.

Po té kratochvíli vyvedli ho z města,

s křížem na ramenou začala mu cesta.

3. zastavení

Pod tou velkou tíží Kristus Pán se hroutí,

sotva ušel s křížem jenom část té pouti.

Daleká je cesta ke strašnému cíli,

namáhavě vstává Ježíš, Pán náš milý!

4. zastavení

Simeonův výrok dospěl k naplnění:

on je určen k lidstva všeho rozdělení,

bolestí meč ostrý drásá duši matky,

když jde na popravu synek její sladký.

5. zastavení

Kdo chceš za mnou jíti, vezmi kříž svůj denně,

přemáhej svou lenost, pojď a následuj mě,

ne jak onen Šimon, který z donucení

nesl za mě dřevo k lidstva vykoupení.

6. zastavení

Oči mé se potem, krví zalévají

katané však na to v nejmenším nedbají.

Jenom Veronika soucitná a smělá

setřela pot z očí, setřela krev z čela.

7. zastavení

Nedošel jsem ještě ke vzdálenému cíli,

když mě všechny síly znovu opustily.

Polomrtev ležím na zemi a sténám,

na vás, lidé, myslím, když se znovu zvedám.

8. zastavení

Soucit vedl ženy, aby naříkaly,

když mě s těžkým křížem na cestě potkaly.

Ten kříž nesu za vás a za vaše syny,

plačte, by vám byly odpuštěny viny.

9. zastavení

Naposledy padám, nemohu už dále,

znovu těžce vstávám, sil mám jen namále.

Až svůj těžký náklad na Golgotě složím

přibit na něm za vás život svůj položím.

10. zastavení

Donesl jsem dřevo ke své cesty cíli,

kati mě už o mé šaty oloupili.

Na tom dřevě zemřu chudobný a nahý,

budu viset mezi dvěma vrahy.

11. zastavení

Ruce i mé nohy přibity jsou hřeby,

kříž už trčí vzhůru ku tmavému nebi.

Otče, odpusť lidem, nevědí co činí,

jsou to moji bratři, poznej v nich své syny.

12. zastavení

Ježíši, až přijdeš do království svého,

rozpomeň se na mně, lotra ubohého!

Dokonal Pán Ježíš na zemi svou práci,

do náruče Otce Syn se vrací.

13. zastavení

Bůh mi svěřil tebe, dítě moje milé,

v nenávratno zašly dětství tvého chvíle.

Velebí má duše Pána, Boha svého,

že jsem také směla stát u kříže tvého.

14. zastavení

Ježíši, náš Pane, položený v hrobě,

dej, ať stále roste naše láska k Tobě,

ať Tvé zmrtvýchvstání s vírou vyznáváme,

na Tvůj druhý příchod s nadějí čekáme.

O 24 hodin později po snu

O dvacetčtyři hodin později jsem ze snu (Když zemře elektrikářský bůh...) pořád takový nějaký přejetý, ale byl-li to věštecký sen, pak mě to varovalo před akcí, který se má konat o víkendu po velikonocích.

To je vůbec "zajímavá" akcička, protože ta je spojena s LARPem, jež má býti hledáním celotáborové hry pro léto a pro děti z jednoho tábora, a která má mít jak v pátek, tak v sobotu večer určité posezení...

Původně všichni vedoucí, tedy i já, byli jsme pozváni jako hráči, aby si nacvičili to, co pak budou s dětmi dělat v létě. Pak se cosi událo a mé pozvání se změnilo na takzvané CP, tedy na protivníka hráčů. I tak jsem potvrdil svojí účast hlavní pořadatelce. Pak mě tato pořadatelka vyhlásila jako fotografa a já znovu odkývnul, že jedu.

Narazil jsem teď ve schránce na zvací email, kde jsem označen "nepotvrzen" a bez jakékoliv role....

A teď "babo raď" - potvrdit se, nebo nepotvrdit účast?

Když zemře elektrikářský bůh...

Tenhle sen mi ošklivě připomíná psychologické hry v jednom sdružení a co všechno z toho může být...

Jsme někde v elektrorozvodném závodě uvnitř budovy, kolem nás jsou kóje s transformátory, ale naše skupinka sedí v prostoru, který je upraven jako jídelna, stoly takové ty "skautské" hezky ze dřeva. Probíhá nějaká psychologická soutěž či hra, kterou bych se odvážil popsat slovy "chytřejší vyhrává" (či spíše moudřejší vyhrává, jak vyplynulo z dalšího dění)

Netuším, proč tu hru hrajeme a proč ji hrajeme tady v tomto prostředí, když i v tomto prostoru visí dráty vysokého napětí (sice vysoko, ale visí tu) a vedou nad těmi stoly. Nade mnou nevedou, neboť já sedím na ponku opodál zády se opírajíc o jednu z kójí.

Na úplně první pohled to vypadá, že se hry neúčastním (určitým hrám se v tomto sdružení opravdu vyhýbám),ale před očima se mi promítá průběžná výsledková listina, v níž jsem uveden modře na posledním místě. Tím že neodpovídám, ani nijak nereaguji se mi tu a tam nějaký bod odečte, a když už jich mám jen 160 a jsem beznadějně poslední, nedá to mé kamarádce Slashince, aby nehodila k nějaké otázce hlášku: "Co ty na to, Peline?"

Odpověděl jsem jí nějakým cca čtyřslovným moudrem, abych pak s mírně pozdviženým obočím sledoval výsledkovou listinu. A zatímco u ostatních se až do této doby tu destíky bodů přidaly, tu odebraly, u mě se počitadlo roztočilo do kladných hodnot, mé jméno průběžně proskakovalo pořadím na první místo, nehodlalo se zastavit ani na 630 bodech, protočilo se přes tisíc a po chvilince zmateného přeblikávání se zastavilo na hodnotě:
1rd
Ostatní to vybičovalo k horečné aktivitě, ale já v té době už sledoval maníka, jež naše klání sledoval stojíc mírně stranou od ostatních. Patřil totiž ke kněžím elektrikářského boha a my v jeho svatyni hráli onu hru. Těžko říct, jestli jsme chtěli hrát nebo museli, každopádně mé snové já si povšimlo znatelného zakolísání v monotónním brumu transformátorů, které na chvilku přišlo přesně v tom okamžiku, kdy šlo počitadlo u mého jména nahoru.

Mé reálné já už vědělo, co bude, ale mé snové já ještě doufalo. Otočilo svůj pohled do místnosti, kde se u předposledního jména přetáčelo počitadlo na 1rd, takže jsem se předposledním stal já, pak i poslední muž pronesl nějakou krátkou větičku (podezřívám všechny, že se opičili po mě) i u jeho jména došlo k přetáčení počtu bodů.

V tu chvíli se stalo několik věcí naráz a pokud se správně pamatuji, bylo pořadí toto: S úlekem zaznamenávám trvalé ticho transformátorů, prudce se otáčím po knězi-rozhodčím, který se v tu chvíli chytá za hrdlo a Slashinka zvolala radostné "joooooo!"

Ticho zazvonilo všem v uších, otáčejí se po knězi, který se začíná dávit slizem. Kdo zná proměnu lidí v zombie, či démona, tuší, co se onomu knězi dělo - po troše zvracení v předklonu se po chvilce narovnal, v obličeji totálně šedý, krev v očích, pokroucené ruce a s řevem se vrhá na nejbližší živé maso. Já to mám jednoduché - vyhodím nohy na ponk, postavím se a přehoupnu se přes oddělující drátěnou přepážku.

Když si uvědomím, kde jsem, zjišťuji, že je vedle v další kóji Slashinka a hystericky na mě křikla nějakou větu, jež však už nezaznamenávám, neboť se budím.

Věta mohla být jak: "Co budeme dělat?" i třeba: "Za všechno můžeš!"

Protože už jsem tento motiv ve snu měl, mohu se pokusit dofabulovat nějaké věci - jednat mé domnělé přelezení mohlo být i úmyslné vhození od zombíka, který by si tak schovával potravu na později, anebo si schoval dva největší provinilce na soud.

Sen mohl pokračovat několika dalšími směry - mohl jsem se vykrást pro pomoc, útrpně na ni čekat, avšak v těchto kulisách se mi už něco podobného zdálo, takže nyní přidám onen konec. Po tom všem procházím prostory, a jsem v nich sám. Transformátory naskakují a já se stávám knězem.

Padající kostlivci ...

V tomto týdnu mám pocit, že na mě padají kostlivci ze skříní.

Ty které jsem si vyrobil sám, a kteří na mě padají s blížícími se termíny dokončení, tak ty jsem "ochoten" tolerovat - nabral jsem si příliš úkolů a teď je honím, naštěstí halda úkolů se už ztenčila a do konce března zmizí úplně (a nové úkoly si nabírám tak, aby termín odevzdání byl červen). Mám z toho jen ten dojem, že nějakých 14 dnů se pak budu dospávat z deficitu spánku.

Žel na mě padají i kostlivci, jež moje až zas tak nejsou, byť se vše schyluje k tomu, že by bývaly moji od 1.dubna byly, neb možná budu přejímat práci "seniora" - na oddělení budu pracovně nejstarší. Na jednu stranu si říkám, ať kostlivci vyskáčou ještě teď, protože co pak později, až budou napsány přebírací protokoly a mnou podepsány? Na tu druhou stranu si říkám, že by vůbec neměli existovat či vzniknout...

Asi největší průšvih bude s takzvaným meziskladem, kam se odkládá použitá technika, u níž hrozí, že ještě bude někdy použita. A tato hrozba je reálná, za březen jsem tam už vlezl alespoň čtyřikrát a s technikou nějakým směrem (dovnitř/ven) manipuloval. Bohužel, přepadová inventární kontrola by zjistila nedostatky - protože listinné převody v evidenci majetku se dělají až dodatečně. Vždy při inventurách se narazí na něco, co tam má být a není tam...

Průšvih je, že to do tohoto skladu může nechat připsat kdokoliv a pak "ztratit" papír, záznam v evidenci majetku je pod paní, co do ní jako jediná smí psát. Takto byla ztracena kopírka, která se později "náhle" našla. Teď naposledy jsem hledal SIM kartu. Co přijde dál?

Kino končí (aneb Nestíhám si zabalit III.)

Dvanáctého července 2010 jsem tu popisoval sen "nestíhám si zabalit" a nazval ho vybočujícím z řady mých obvyklých snů, abych pak ještě 28. července téhož roku k němu připsal dovysvětlení "nestíhám si zabalit II."

Teď, po mém dalším snu na toto téma a s vědomím, že existují minimálně další dva sny na podobné téma, už musím konstatovat, že to není vyjímečný stav, ale takový ... no ... "čtyřprocentní" :-)

Je 16:45 minut a běží odpolední promítání v malém kinosálku, spíše velikosti klubovny. Já sedím v promítací kabině, před sebou na stolku notebook, šikmo vlevo před sebou na zdi ovládání promítačky, přímo před sebou průhled do sálu pod sebou. Promítání běží, byť lampa v promítačce nesvítí nějak moc, jak by měla, ale divákům, nebo spíše kamarádům to nevadí.

Neustále se koukám na hodinky, takže z práce s notebookem vůbec nic není, jsem roztěkaný z toho, že ve 20 hodin _TO_ přijde (byť ve snu není řečeno _CO_), přesto ale zatínám zuby a jdu i do toho posledního promítání. Je právě 17 hodin a já mám hodinku čas vše připravit, ale už je tu za pět minut osmnáct hodin a lidé se sešli, už je 18:05, pět minut už se mělo promítat a lidé jsou netrpěliví...

Pouštím film, pokouším se s promítačkou cosi udělat, ale podle zlostné reakce ze sálu "je to tmavý", jenže svit lampy slábne a slábne, slábne už od předchozího promítání  (ve snu cítím, že _VÍM_ proč, ač to není řečeno), až krátce po devatenácté je promítání zrušeno, v sále už nikdo nezbyl.

Je 19:15, roztahuji rolety, je devatenáct dvacet, uklízím stoly a židle, je devatenáct čtyřicet pět a já horečně cpu notebook a kotouč s filmem do batohu, aby se v devatenáct padesát ozvalo zadunění a _TO_ přišlo s desetimiutovým předstihem. Snažím se vyjít ven z místnosti, kamarádka mi přidržuje dveře a čeká na mě, ale ... je pozdě ... je konec ....

S tímto pomyšlením se vzbouzím na posteli u kamarádů na Sázavě.

Život není fér (2.)

Slíbil jsem, že povyprávím o včerejšku, ale minimálně jednou větou musím začít dění už od 1. března. Ten den totiž byla dostěhovávána pobočka B* a začalo zapojování PC a dalších propriet, přičemž se v "novostavbě" zjistila celá řada nedodělků a problémů.

Když mi v jedné kanceláři nešlo šest počítačových zásuvek ze šesti, tak jsem pochopil, že mám špatný kabel a šel pro nový kabel, čímž jsem bohužel snížil počet nefunkčních zásuvek pouze o dvě. V jiném koutě budovy se mi dařilo obdobně a to už jsem se naprdl a začal psát průběžné reklamace na naše ředitelství. Psali i jiní, takže ředitelství po nějaké chvíli ztratilo trpělivost a sepsalo reklamaci na generálního dodavatele, ten to přeposlal na svého subdodavatele, ten na svého subdodavatele.

Samozřejmě, když jsem v pátek přistihl pracovníky toho posledního subdodavatele, že nám běhají po baráku, nechal jsem si zkontrolovat i ty věci, co jsem hlásil mezi prvními. Samozřejmě je pán na seznamu neměl a čertil se (to já taky), ale oznámil jsem mu, že to prostě vyreklamujeme znovu a on sem stejnak pojede,  takže sice vrčel, ale nakonec prověřil vše co jsem mu ukázal. Ba co víc, našel dalších X nezapojených kabelů do rozvaděče, takže je nejenom zapojil, ale i označil...

Bohužel, další subdodavatel technologie na těchto speciálních kabelech závislých, měl nehodu při jízdě za námi, takže jsem je musel zastoupit a jejich část reklamací s tímto člověkem projednat. Šklebil se, ale přijal to. Dva nejdůležitější kabely jsou však kdesi ve zdi přeseknuté, zdá se, že prý za to mohou kartonáři, kteří obkládali určité stěny sádrokartonem a zřejmě "trefili kabel".

Nemusím dodávat, že má práce stála a dokonce začal být ohrožen i můj odjezd za kamarády na S*, který jsem si naplánoval na druhou odpolední. Samozřejmě ti technici, co měli tu havárii se nám ozvali, že vyjíždí znovu a že přijedou v okamžik mého plánovaného odjezdu.

Život není fér a odnesl to můj služebně nejmladší kolega, který po mé otázce jaké má plány na odpoledne odpověděl, že žádné. Vysvětlil, respektive připomenul jsem mu, co všechno musí udělat a zdůraznil, že sebou musí tahat mobil, že ho ti technici budou žádat o vpuštění do budovy.

Dalo se to čekat, že něco přijde, neboť když jsem byl v autobuse mi přišel hovor, že kolega mobil nezvedá. Zuřivě jsem telefonoval na všechny strany, abych kolegu dostihl, anebo alespoň sehnal někoho, kdo je vpustí dovnitř. To se povedlo.O dvě hodiny později kolega volal, že právě našel svůj odložený mobil (s mojí jízlivou SMS), ale že techniky si převzal hned poté, co je holky vpustily do správného patra a že už je vše OK.

Jsem sám zvědav, co bude v pondělí na mě přichystáno za překvapení, ale aktuelně jsem rád, že jsem si z toho duševního vypětí dneska odpomohl fyzicky namáhavou prací u kamarádů v L*, kdy se mé duševní já muselo soustředit jen na věci typu "nestůj blízko u běžící motorové pily".  Později večer jsem šel s kamarádkou na pivo, ale i taková chůze do a z hospody při měsíčku měla něco do sebe...

Štěstí nespočívá v tom...

„Štěstí nespočívá v tom, že můžeš udělat to, co chceš, ale v tom, že vždy chceš to, co děláš.

Lev Nikolajevič Tolstoj

Život není fér (1.)

Jsou chvíle, kdy život nebývá fér a zrovna teď v práci a osobním životě prožívat stavy, kdy bych nejraději prohlásil, že na slušných lidech se život podepisuje hůře. (Na druhou stranu musím sebekriticky přiznat, že ani já občas nebývám fér - ale o tom až zítra, až budu popisovat dnešek.)

Už mockrát jsem řekl větu, že předčasně umírají slušní a šikovní lidé, že tyto lidi umírají díky neléčitelným nemocem a tak.

Při tom všem dění v práci mě při opravě jedné tiskárny zastavila kolegyně, aby mi oznámila, že jedna z našich bývalých kolegyň důchodkyň, která se roky starala o svého nemocného manžela až do terminálního stádia, byla sama stižena rakovinou na mozku a že je po operaci.... a pak mi musela udělat kafe a nalít ho do mě, protože mě to zacvičilo s tlakem. Jaká to výhoda, že tato kolegyňka pracovala dříve jako zdravotní sestra, že? A bohužel, jaká to nevýhoda, že byla zdravotní sestrou, protože si současně dala dvě a dvě dohromady, takže z toho všeho co o problému kolegyně věděla, co mi pak postupně dávkovala nad kafem, usoudila na ošklivé slůvko: "metastázy".

Z tohoto světa tak zřejmě odejde další hodný člověk, ke kterému jsem jednou za půlrok chodil poladit počítač, nad kafíčkem u toho pokecat, vyslechnout si strasti, uchlácholit, bylo li třeba...

Právě v tuto chvíli, po dobře pěti hodinách jízd autobusy za kamarády, stojí přede mnou malá sklínka koňaku (neb i kamarád vidí, že jsem ještě teď zdrbnutý). Tak tedy paní F*, přeji Vám, ať se uzdravíte a hlavně, ať s tím ošklivým slůvkem nemáme pravdu!

Když lidé říkají, že nemají čas...

‎"Když lidé říkají, že nemají čas, myslí tím, že jejich priority jsou jinde."

 Tom Hodgkinson

Neper se ...

Neper se, život ti dá do držky sám

... a lidé zapomenou

Vypni Facebook, vypni mobil ... a lidé zapomenou, že existuješ

Pozdrav se už nenosí

Tak jak se v minulosti kolega J* rozčiloval nad chováním jisté F*, tak jejčím dál tím víc chápu. I ty krávy ve chlévě umějí pozdravit, když vejde hospodář, u lidské bytosti zdravení předpokládám automaticky.

A tím to teprve začlo...

V mém nitru se ozval zvuk lámané hole :-(

O zbabělých lidech (2.)

Mé bloudění ve stavech zuřivosti kvůli zbabělým lidem pokračuje.

Představte si situaci, kdy si cca tři-čtyři lidi povídají na emailu ve stylu "odpovědět všem", vymění si pět emalů a v okamžiku, kdy začnou pomlouvat vaši práci se "jakoby" někdo splete a do emailových adres přiřadí i vás.

Samozřejmě jsem se ozval a soukromým emailem poděkoval za informování oběma účastníkům  - tomu pomlouvajícímu (tomu velmi jízlivě) i tomu, kdy mi to přeposlal.

Ukázalo se, že dle pomlouvajícího jsem ten idiot já, který "to" nepochopil, vůbec prý to nebyla kritika mojí práce a měl jsem si pořídit knihu "Úvod do neštěstí" od Paula Watzlawicka, abych si přečetl, kde ve svém životě dělám chybu, když takto reaguji.

Knihu jsem si koupil a přestože jsem ji dočetl jen do půlky, kniha se mi náhle ztratila a nebyla k nalezení. Přeoral jsem celý svůj malý byt a kniha nebyla, přitom jsem ji nikam neodnášel, to do skončení prvního čtení prostě nedělám. Jakoby však osud nechtěl, abych to četl...

Přitom je to velice poučná kniha, kde se dozvíte, co všechno si způsobujete, když si něco vsugerováváte a není to zrovna pozitivní věc - mě se například líbila kapitola, kde si ke svému sousedovi jdete vypůjčit kladivo a celou cestu si říkáte, že vám ho asi nepůjčí a přidáváte si k tomuto negativnímu názoru další "argumenty" a pak, když soused otevře svůj byt, tak mu bez pozdravu vrazíte pěstí do nosu a zařvete "tak si to pos**ný kladivo sežer ty neochoto!"

Přesně tak jsem si připadal po přečtení onoho emailu - někdo, než aby mi řekl že něco je špatně a požádal o nápravu tohoto stavu, tak mi rovnou vrazil pěstí mezi kukadla. A ještě mi doporučuje pořízení této knihy. Uffff

Jinak problém popisovaný minule - O zbabělých lidech - s rozvaděčem není doposud vyřešen - dle generálního dodavatele "to není tak hrozné" a subdodavatel svého člověka vůbec neposlal, ač to slíbil. Čili půjde reklamace na "doporučený dopis" :-(

O zbabělých lidech

UÁÁÁ!!! Ještě chvilku se budu setkávat se zbabělými lidmi, kteří mi nejsou schopny na férovku něco říct a duševně vybouchnu. Od čtvrtka je to už několikátý člověk a teď zrovna přišla třešnička na dortu! ARGH!!!

Tento "smrtelný" výkřik vzteku a beznaděje jsem vykřikl na Facebooku přesně před týdnem, abych si ulevil od nahromaděného vzteku a dnes již mohu napsat alespoň část důvodů, proč toto vzniklo. Respektive jeden z pěti.

Když se kolega na konci prosince svěřoval, že si hledá novou práci, tak jsem se tak nějak tvářil jako že joo. 

V průběhu týdne na mě pak doráželo několik lidí, jestli vím, že už kolega podal výpověď a co to znamená pro mě ( = nic příjemného). Čekal jsem 6 dnů, kolega kolem mě procházel, vědělo to čím dál tím víc lidí, ale já, přímý spolupracovník, na něhož padnou speciální úkoly po něm, ne. Pak mi ruply nervy a se slovy "Mohu se tě na férovku něco zeptat? Jdeš do H1* nebo do H2*?" Odpověď zněla H2*. Zatmělo se mi před očima, protože  už v říjnu(!!!) mi pracovník H2* neochvějně tvrdil, že k nim můj kolega přechází, čili v prosinci na mě hrál divadýlko. Naštěstí jsem to zvládl v klidu, kolegovi jsem poděkoval a z kanclu odešel.

Ano, i takováhle kravinka přispívala k mé nepohodě.

Cha! Co to je proti tomu, co se děje tento týden! Opět jeden příklad: Přebírám jeden rozvaděč, který je dle protokolů proměřen  a prověřen od sklepa na půdu. Od čtvrtečního rána narážím na problémy, takže když dneska přijel šéf předávající firmy, jež měl mít více jak dvě hodiny času, a viděl mojí rozlícenou tvář, náhle musel do dvaceti minut odjet. Prstem jsem ukázal na tři kabely a prohlásil, že tady jeho protokoly lžou. No ... odjel bez rozloučení, ani nevím kdy..... Ale prý přijede v úterý. Klidně, ale v pondělí ho budou bombardovat mí šéfové, tak ať si to užije