Tohle není další Dejavu...

Zdánlivě se s mými Dejavu roztrhl pytel. Ale tohle, co chci popisovat, není další Dejavu, nýbrž pokračování jednoho staršího.

Když jsme totiž byli na květnové akci spolku (Akce spolku, jehož ... a Akce spolku, jehož ... (2. díl) ), tak mi tady proběhlo dejavu, které jsem zde na blogu neopisoval, ale určitá místa v hlavní budově, velké chaty a jídelnu jsem prostě už znal...

Tentokrát, protože jsem spal v budově s kuchyní, přišlo poznání, že ta část budovy, která byla pro mě na jaře a v létě předem mnou (pochopitelně) uzavřena, přináší zajímavá známá zákoutí. Ale to nebylo nic, proti mé včerejší vycházce dopoledne a pak i následně odpoledne.

Na dopoledne jsem si vyšel na Vaňkovku, kam jsem chodil i v létě, ale tentokrát jsem byl líný sejít až do údolíčka s potůčkem, ale šel jsem přes dřevěný most. A pak potkal hlavasku tábora, která teď v září je tu jako pouhopouhá účastnice, která šla na druhém břehu v opačném směru. Spatřila mě a začala se ke mě cikcak od stromu ke stromu blížit. Zvoneček "dejavu" si cinkl, já se začal usmívat a nechal dění běžet. "Řekneš to, nebo neřekneš?" napovídala má myšlenka hlavasce.

Řekla to: "Dole je rybníček, tak 300 metrů"

A tak jsme šli

Vyšli jsme přímo proti téhle výpusti a hlavně skupině stromů, ze které mě bodlo u srdce, právě kvůli tomu již červenajícímu listnáči vpravo.

Ten strom ale nebyl důležitý jen pro mě (mám sen, kterak jsem pod ním, úmyslně, odpočíval). "Vyfoť mi ho" řekla hlavaska.

A pak jsme se vraceli přes loučku a zdálky slyšeli děcka, kterak hrají nějakou hru.

Tolik tedy dopolední verze,  přičemž ještě dodám, že jsme na druhém (v mých snech tom špatném) břehu viděli hajného se psem. V reálu bychom se na ten špatný břeh dostali tak, že bychom rybníček obešli zleva, ve snu cesta v tomto směru "nefungovala" (nepamatuji si proč). Fungoval ale průchod přes onen vyfocený přepad...

Odpoledne jsem se k rybníčku vydal sám a šel jsem úmyslně trošku jinudy a narazil na další místo, které jsem znal ze snu a musel jsem si ho ohmatat, abych uvěřil...
U rybníčku byli rybáři, takže mi návštěvu listnáče zhatili (nechtělo se mi před nimi šaškovat, protože bych okamžitě šel hledat pokračování mých snů, dupal bych jim tam a plašil ryby), ale zkusil jsem jít po jedné z cest, která mě lákala použít. A tak jsem si ji prozkoušel a můžete hádat, opět známá zákoutí. A jak jsem se pomalu točil zpět k tábořišti, tak stejně jako ve snu "šel" potůček najednou jiným směrem, a polní cesta skončila v tak zarostlém svahu, že jsem měl problém se vyhrabat na kopec a napojit se na dopolední cestu k táboru. Jako bych v tu chvíli překročil bludný kořen a jen díky slunci a všem stínům jsem alespoň věděl kam zhruba mám jít.

Situace s potůčkem se vyjasnila na loučce nahoře na kopci - byl to jiný potůček,  ten podle kterého jsem chtěl jít, tekl jinudy a tekl dost nenápadně a v ještě méně nápadné "rovině"

A to je z popisku prozatím vše, pokud se mi zadaří, tak dnes zkusím okamžitě po obědě znovu vyrazit.

Mám tu ale malé "P.S." - povšimněte si podtržené věty výše... a popřemýšlejte...

Podzimní akce spolku poosmé

Je čtvrtek ráno, přesně ten čas mezi vzbuzením kuchařek, Pelina, a budíčku pro ostatní, a já si promítám celou středu od odjezdu z práce a musím konstatovat, že se nedělo nic, kromě místa 2km před táborem, kdy jsem skákal do škarpy na uzoučké silnici kvůli tomu, že proti mně jel traktor s valníkem plných píce. To jsem se vyhrabal sám, jen bláto kolem mě trochu lítalo.

Takhle optimisticky mi začala další víkendvá akce spolku jehož jméno se na blogu nevyslovuje.

Mělo mě to varovat, protože po dojezdu na místo jsem zjistil, že kuchařky a první organizátor je už na místě (kuchařky ho přivezly, další tabu zlomeno :-( ) To bylo v 17 hodin a hned jsem byl vyslán na nákup, protože hlavní organizátor to časově nezvládl a zásoby na celý víkend by dovezl  z Prahy(!!) až hluboko po večeři, včetně zásob na tu večeři. Naštěstí jen chybějících ingrediencí na tu večeři, jíž měl být tradiční obložený chleba.

Cha! Sháněj na malém městě osm chlebů, v 18 hodin a ještě aby byly nakrájené, protože na táboře kráječ chleba shořel… A 3kg salámu. Taktéž nakrájeného. V jednom supermarketu raději prodavačka těsně přede mnou masnu část obchodu zavřela… No co mám povídat - nakonec jsem to dal, ale hodina byla v trapu a znají mě prodavačky ve všech (třech) místních supermarketech.

Hledal jsem ještě případný čtvrtýsupermarket na druhém konci toho malého města a - světe div se - opět jsem skákal do škarpy před traktorem vezou pící. Před tím samým, jel další kolo. Tentokrát ale už jiskry létaly, má Stříbrná Sršáň bude potřebovat oprava :-( Kecl jsem pravým kolem do škarpy, ale byla svině hluboká. Opět jsem se vyhrabal sám, tentokrát na zpátečku…

Pak jsem jel na nádraží pro první partičku dětí. Vím, že jsem už trapný a jednotvárný, ale - ano, traktor s pící. Tentokrát jsem ho vyčapal ale šikovněji, protože jsem si počkal v křižovatce a
projel kolem mě po jiných ramenou té křižovatky.

A podruhé jsem jel pro táborníky na nádraží, tentokrát se mnou jel i další kluk s dalším autem. Sama můžeš doplnit, jak ve tmě tmoucí jsme opět měli traktor. Tentokrát jel domů, takže jsme se za ním vlekli pomalu až na to nádraží…

V tu chvíli jsme měli na táboře 1/4 účastníků a byli jsme tu dva vedoucí. Pak se to, konečně, začalo sjíždět. To víte, pražáci, mají to daleko a prý byla zácpa. Jeden z vedoucích mi takhle málem brečel na rameno, tak jsem ho setřel, ať tuhle větu přede mnou neříká….

Tolik, k jízdám, a pak už zbývá jen popsat slavnostní zahájení, které jsem si musel zahájit sám a pak zákeřně předal slovo, načež se tato zákeřnost nesla i přes další předávání slova, neboť jsme to museli
odimprovizovt celé. O minutu později jsem hned šel spát…

Dnes se mi povedl ošklivý "vtip" s losovacím programem, kdy se mi tam objevil záznam, který obsahoval neexistující děcko. A nikdo si toho nevšiml (myslím z vedoucích)  a vyšlo to najevo v době, kdy už se podle toho nasazení rozehrálo a přišlo za mnou dítě, že nemá soupeře... Prostě spěch, špatná kontrola (čtěte: vůbec žádná)

Avšak sleduji jednu hodně ošklivou věc - je tu několik vedoucích jako  účastníci, ale je prolomeno další tabu. Absolutně s programem nepomohou, i kdybych je poprosil i jen o poponesení stolů. Už několikrát jsem je našel, ž se ostentativně vyhřívají na slunci, aby byli vidět. Pokud to má vytrestat hlavního organizátora, pak mám dojem, že se to nedaří, to jen my ostatní chvilkama nevíme co dřív.

Právě mi zazvonil v předstihu mobil, musím si jít, sám, připravit hrací místnosti......

OMSI2: Proč jen na tu mapu nadávají?

Když chce být člověk aktuální, tak musí být připraven na vše, takže když se objevila anonce, že vyjde nová a dokonce tramvajová mapa, tak jsem neváhal a začal hledat, až se mi ji, s mírným zpožděním, objevit podařilo a natořil jsem z ní onu tramvaj (OMSI2: Další tramvajová mapa (1.)- K-Bergbahn ... a ta jednička naznačuje, že ještě jednu tramvajovou mapku mám. Ale tu až ve středu...)

Jen mě trošku udivovalo, že na českém OMSI fóru měla mapka ne zrovna úplně dobré hodnocení a myslel jsem si, že kvůli tramvajím to asi nebylo. A taj jsem si projel i verzi autobusovou...



Ne, že bych byl autobusovou verzí trasy nadšen, to rozhodně ne, protože to rozhodně není určeno pro řidiče začátečníky, protože trefování se do zatáček je opravdu pro mistry. A to rozhodně nejsem zvláště pak s Gladbeckým Staftbusem....

Od pátku do pátku - dodatky

(původní text nebyl veřejný, toto je už přepsaná verze na základě kafárny z 26.9.2017)

Celou dobu přemýšlím, jestli ke svému včerejšímu postu "Od pátku do pátku" něco dodat. No, asi mohu, ale úplně se mi do toho nechce.

To reálné, co se dělo po onom postu je úplně v pohodě, takže tím začnu. Tím, že přímý účastník, tedy kamarádka I*si až v blogu (a těsně předtím v osobním emailu) mohla přečíst, proč jsem byl tak trošku v některých místech tak trošku mimo, tak mám jednu reakci od ní. Očekávatelnou. "Proč si nic neřekl?"

A to je právě ten problém, který jsem vypozoroval už dříve. Když mám pocit, že jsem některou situaci už zažil a vše sedí, tak se začnu usmívat a přímo úmyslně se v těch kolejích držím, abych zjistil, jestli z nich vypadnu. Asi je to tím, že všechny doposud proběhlé případy měly koleje vedoucí do relativně nejlepšího výsledku. Některé situace jsem si takto ve snu prožil vícekrát, než jsem se dobral nějakého výsledku, který byl pro mě uspokojivý...

Hodně jsme to probírali na kafárně, a I* zřejmě trefila hřebíček na hlavičku - proč bych si nepamatoval, že jsem na Zámku byl, když si pamatuju kdejakou blbinu z dětství? Nejhorší na tom je to, že ať ždímu paměť jak chci, tak nedokážu najít situaci, kdy bych na onom zámku byl buď s někým z rodiny, či kvůli politikům (bohužel jsem si v mládí tohle ne úplně ze své vůle užíval).

Jeden z mých snů mě na onu "politickou verzi" upozornil. Co si budeme zastírat, užil jsem si dobu před rokem 89, kdy jsem v kroji jisté organizace pobíhal po přístavbě v zámku a připravoval stoly pro konferenci (čti: žranici).

Už jsem další náznaky psal i v jiných postech, ale prostě nádvoří a vnitřní prostory zámku jsou po tom všem poněkud tabu a necítím se tam dobře, kupodivu okolní park a les na mě působí přesně naopak. Až na jednu vyjímku.

 Ano, tuhle.

Nevím si s ní vůbec rady, protože zde mám tři sny.

V tom nejsmutnějším, kdy přicházím zatravněnou loučkou do míst, které jsou zapomenuty, jdu k elfům, ale musím zavčasu odejít (doslova utéct), abych nespadl do prokletí. Klušu alejí z kopce dolů, ale musím do toho dávat sílu, abych nebyl vtažen zpět.

V tom druhém jsem svině, protože přijedu autem přes alej, připravím pohoštění, pozvu nějaké lidi, ty postihne dříve zmíněné prokletí, já zavčas uteču.

Co dělám v tom třetím (možná historicky prvním v pořadí) si nepamatuju...

A právě ten druhý je pro mě trošičku traumatický, protože si nepamatuju, jestli jsem byl svině na svině, nebo na kamarády. Na druhou stranu si uvědomuji pocit, když jsme tam s I* došli, který spíše signalizoval variantu svině na svině. Anebo, což mě teď napadlo, nebyla to spíš varianta třetí, tedy "kdo chce kam, pomozme mu tam?"

Od pátku do pátku

Následující článeček navazuje na Týden s jubileem a na Týden s jubileem 2. díl- Druhý týden, tedy minimálně časově.

Musím začít pátkem minulého týdne a to dopolednem, kdy jsem jej započal návštěvou na pobočce P*. kde se měl objevit technik. Holky se mi smály, že tento konkrétní technik nikdy nepřijel včas. Nepřijel včas, ale naštěstí aspoň přijel relativně včas...

Vrátil jsem se s vozem domů, kam pro mě přijela I* a vyjeli jsme s asi hidubivn skluzem, ale nikoliv na zříceninu hradu "kdesi na západě", nýbrž na zámek, který máme oba za humny, ale ani jeden z nás tam nikdy nebyl a zřejmě ho to tam ani nelákalo.

Cha!

Na šipce "Zámek" směřující šikmo doleva jsme zakufrovali, neboť dle mého ukazovala na pokračování hlavní silnice, jež bylo šikmo doleva. ale ve skutečnosti to vedlo prudce doleva do úzké asfaltky.

Stále jsem si říkal, že jsem tudy mohl už někdy jet, a byl relativně v klidu, protože jsem ale měl pocit že v tom bude víc, nechal jsem I* vybrat místo na otočení - v okamžiku, kdy jsme se už oba shodli, že to zakufrování přišlo.  Jedno krásné místo kde by to šlo jsem si i vyhlédl, osobně bych to dal na jeden, maximálně dva rejdy volantem s minizacouváním. I* si vybrala místo na otočení, které mi připomnělo "tramvajový trojúhelník" (existující tram. trojúhelník Zvonařka je špatně orientovaný na otočku I* - http://www.prazsketramvaje.cz/view.php?cisloclanku=2006041560 )

A teď už jsem jen čekal co bude - pojede pomalu jako ve snu? Jela, přestože jsme od té správné křižovatky byli dobře kilometr.

Po odbočení doprava jsem, částečně i dle značky, věděl, že můžeme jet nahoru na velké parkoviště, které tam fakt bylo.

Po vystoupení jsme se oba koukali na rozcestník, kde co je, a mě zaujala Jízdarna. Tedy hlavně směr, kterým ukazovala a mohl bych nahlas říci: "Tímhle směrem jízdárna není" - odchylka ukazatele byla snad 45°. Tenhle okamžik zaznamenala i I*, protože mi pak napsala zhruba toto: "U toho ukazatele si se tvářil divně a po kratinkém pohledu na mapu sis byl jist, kudy jít kam------"

A měla pravdu, protože jsem ji vytáhl k zámku, jež ale je přestavěný na hotel. U prvních ukazatelů jsem zůstal stát a věděl že dál nemusím, ale I* zaujalo, že uvnitř nádvoří byl další ukazatel a bylo tam o směrovou tabulku víc.

Byla to past, ale I* se na ní chytla, stejně jako v mém snu a šla se na ní podívat. Ano, teď už to bylo jisté - minumálně jeden sen oodsud mám ... A teoreticky jsem tu mohl být i naživo..... Držel jsem se příběhu a šel se podívat s ní.

O chvilku později jsme stáli na výchozím bodě a I* se zachtělo vrátit zpět, že se projde po šipkách na WC. Nezatvářil jsem se přívětivě ale neřekl nic. A čekal venku. Naštěstí se snová realita odlišila od té reálně reálně reality.

Realita:
I* se vrátila a popisovala mi svojí příhodu. Našla dveře s nakresleným panáčkem, takže logicky usoudila, že vedlejší, o něco větší dveře, vedou na "panenky". Kdeže. Ocitla se v čemsi jako sklepní vinárně, a až vzadu byly dveře s panenkou

Sen:
Má parťačka se nevrátila, šel jsem ji gledat a chytil se do stejné pasti, svoji parťačku jsem už nenašel...

Prohlížet si hotel na prohlídkovém okruhu se mi nechtělo, navíc okruh by byl otevřený až za hodinu a tak jsem I* vytáhl ven a podél hradní zdi došli na zahradu, odkud jsem se protáhl k prameni. A zde "nalezl" svůj další sen, kdy s vílou řeším její vyschlou studánku. Ani nám z prameniště nekápla kapka...

Naším dalším cílem bylo "divadlo" a já věřil mapě, takže nás bahnitá cesta kolem rybníčka provedla přes několik křižovatek polních a lesních cest zpět na parkoviště. Štvalo mě to, protože v hlavě mi ma jedné konkrétní křižovatce cinkal zvoneček, "jdi po asfalce, jdi po asfaltce". Napodruhé jsme po ní šli, a přes ohradu obory (kde byla další scénka) jsme se dokázali dostat před "divadlo". Ale i ty lesní cesty jsem dal správně...

Zde jsem pořídil svoji jedinou fotku z výletu, čímž jsem I* potvrdil podezření, že se něco děje. A to na této malé zvětšenině není vidět to podstatné

Dál se totiž nedělo nic, protože hned po téhle fotce jsme prošli alejí, kudy jsem jednou ve snu právě od divadla prchal, prošli jsme kolem mostku vedoucího "do nikam" a pak k autu a domů

(Těch míst, kde mi cinkal zvoneček bylo víc....)

Po obědě jsem se vydal na trasu jízdy na S*, přičemž do Prahy mě rozčiloval stevard, co byl mimo službu a zasahoval do práce stevardce. (tudíž je jasné, s kým jsem asi jel), pak přetoupil na metro a dojel na nástupní zastávku linky na S*. Tradičně se na nástupišti prostřídaly všechny linky až na dvě. První z nich, ta moje tradiční, měla jet hned, o té druhé jsem si už mnoho let myslel, že snad ani nejezdí.

Telefonát s kamarádem přišel s pokynem: "Jeď tou druhou linkou, oni ji drasticky omezili, ale jede jen o osm minut později než tvůj obvyklý spoj, vyzvedneme mléko od statkáře". A skutečně jel, ale to už jsem si připadal opět v nějakém snu, respektive v jeho parafrázi.

Vím, že jsem tou linkou tímto směrem nikdy nejel, takže jsem si hlídal hlavně tarifní pásmo a když bylo o jedna menší než moje pásmo, tak jsem otevřel oči a sledoval vnitřní tabla, hlášení, ale i krajinu. A přestože autobus až doteď vymetal každou vesničku a stavěl na každé mezi, tak nyní se mnoho jeho zastávek jmenovalo "XY, rozcestí" a to XY se prostřídávalo. To už jsem opět byl v nějakém svém snu.

Po přestupu do auta, z prakticky prázdného kloubového autobusu jsem uprostřed střediskové obce vystupoval sám a ten sen s realitou ještě trošku koexistoval, protože kamarád odbočil do neoznačené uličky a po projetí vsí se napojil na správnou cestu. Zde můj sen skončil, ale realita pochopitelně pokračovala....

Po dojezdu ke kamarádům se v pátek už nic nedělo, byl jsem jejich osmiletým pejskem obskakován jako z dob štěněcích a opět se mi nepovedlo uhladit ho k smrti, vzdal jsem to první :-)

Sobota a výpomoc v lese.(A sen:Pomóc, pomocníci VB !) Zde mám problém, protože jsem viděl to, co prostě muselo někdy přijít. Stáří a nějaké ty bolesti.... V podstatě jsem vytahal z lesa kubík dřeva sám.....

Ale bylo mi to vynahrazeno večer, kdy jsem mohl popíjet drahé pití, /mé narozeniny a narozeniny kamaráda proběhly/, takže jsme si vzájemně připíjeli.

Nedělní odjezd byl zpestřen tím, že se mělo ukázat dítko kamarádů, které bydlí ve stejném městě jako já, takže jsem mohl mít jízdu bez přestupů (MHD nepočítám), ale já váhal. Spolehlivost toho dítka a jejího partnera není na takové výší, abych se spoléhal na to, že přijedou, byť jsou ohlášeni. Své obavy jsem vyjádřil ve stylu. jestli fakt přijedou. Odpovědí mi byl smích: "Jedou si pro žrádlo, přijedou"

To bylo ve 12 hodin,  o hodinu později přišel další hovor - "teprve obědváme" A bylo rozhodnuto: "Pojedu vlakem, budu rozjímat" oznámil jsem a zakryl tím i mé další pohnutky, proč nejet autem.

Shrnu to: dojel jsem domů stejně jako auto s kamarády, možná i o něco malinko dříve... A to jsem měl na všech přestupech prostoje.

Jak popsat práci od pondělí do pátku? Čtyři emaily ve čtvrtek kolegyním šly mezi 23:30 a 23:50 a rozhodně není hotova všechna práce :-(

Na pátek mě kolegyně Š* vytáhla na pobočku P* a na oběd k pobočce F*, kde přislíbila kafe po obědě - to se nekonalo, naopak jsem já musel dodat pro Š* kafe už dopoledne, nejenom já jsem stahaný prací. na obědě jsem prý ale vypadal blbě...A I* to viděla...

A pak měla být kafárna s I*, jenomže při první třetině jízdy zpět jsme dostali hlášku kolegy Z* že se nově dodaný notebook šéfové pobočky P* zbláznil a .......  Naštěstí ten hovor brala kolegyně a neřekla mi detaily hned, jinak došlo k výbuchu vášní hned na místě. Náš kolega Z* totiž předal notebook nedodělaný, chtěl to udělat na dálku, udělal WAKE UP, notebook to "nepřežil" a když přijela majitelka ze školení, nalezla notebook s hláškou "NON SYSTEM IN DRIVE"

Po otočení se na "dvoře" jedné firmy a dojetí na místo jsem zjistil, že u něj sedí naprdnutá vedoucí a notebook už byl najetý. Ale nedoinstalovaný, bez dostupných dokumentů. A bylo jasné, že kafárnu musíme odložit... a později i zrušit, protože hrozilo, že plán trvání kafárny mezi 13:30-15:00 dopadne tak, že ve 14:55 dojedu na místo, kde se kafárna měla konat.....

A zrovna mi měla I* hodně co říci, což mi alespoň napsala v emailu, ale já byl rád za to, že jsme ji přece jen zrušili, protože už bych nebyl schopen dojet na místo konání - nikdo v autě by mě neměl jak budit, to kolegyně se starala, abych neusnul. Rozhodně jsem byl rád, že byla zrušena i akce O*, která měla být po 15-té hodině a kde by byl stejný problém s nevhodným usnutím.

Jako spráskaný pes jsem se doplížil domů, kde měla přijít neteř se dvěma malými neteřemi, což mé únavě nesvědčilo, ale zase jsem nemusel trpět výčitkami ve stylu "jsi v práci a nepřijdeš domůů, když víš že přijede návštěva a je jedno, že se ohlásila na poslední chvíli". Neteř a praneteře pro změnu přišli o dost dříve, takže jsem mohl na dvě hodinky upadnout do spánku...

OMSI2: Další tramvajová mapa (1.)- K-Bergbahn

Jupí! Můžu si zase zajezdit něco nového! :-) A co víc, ta jednička v názvu příspěvku něco naznačuje! :-D

Ale pojďme k dnešní mapě, která vyšla oficiálně letos 12. září, takže mám skluz jen osmi dnů při jejím představování... Vytvořili jí stejní lidé, kteří tvoří mapu Gladbeck, ale dali jí nejenom zadarmo, ale je dokonce zveřejněná na Sourceforge, takže je tak zdarma a volně k předělání, jak jen může být.

K-Bergbahn mi Google překladač přeložil jako "horská železnice" a něco na tom bude, protože trasa sjíždí za 15 minut jízdy o celých třista výškových metrů, a několikrát přitom kříží silnici, kudy jezdí autobus, jež má více jak 95% trasy s tramvají společnou.



Na trase se dá zažít pár překvapení, některá jen po cestě nahoru (kterou jsem netočit z tramvaje, neb mám v plánu natočit při jízdě nahoru právě tu autobusovou linku), což jsem zjistil až dodatečně, protože jak říkám ve videu, linku jsem si osobně ještě pořádně neprojel a už jsem se dal do natáčení videa...

OMSI2: Série má druhý díl....

Druhý díl /již správně označené) série "Jedna linka z jedné mapy" je zde (a samozřejmě je chyba v titulku ve jménu mapy)

Ale dosti závorkových sdělení :-) Série se pomalu rozjíždí, zajímavostí budiž to, že toto video je točeno asi tak 90 minut po videu z předchozího týdne a to už jsem soustředění měl dobré, narozdíl od předchozího videa

Tím, že mapa Ahlheim slouží jako zdroj objektů pro jiné německé mapy, měli byste si jí pořídit, pokud Vám chybí nějaký objekt, jež má být v adresáři Ahlheim...



Ale i bez toho je tato mapa hezká. škoda jen té nečitelné navigace...

Pomóc, pomocníci VB !

Zdálo by se, že tento sen měl patřit časově do jiné doby, ale já jej řadím do doby, kdy už na svět přišla magie a byla hojně zneužívána. A také bych řekl, že některé jiné zdroje už byly nedostupné... A je to můj jediný sen z noci na S*

Mám-li ten sen popsat od začátku, tak ve scéně první potkávám lidi ze spolku, jehož jméno se na tomto blogu nevyslovuje (a tudíž ani nevyskytuje), a prožívám s nimi trošku výcviku, trošku jídla a také trošku spánku.

Ve scéně druhé se ocitám v garáži, kde si někdo z klasické školní lavice začat vyřezávat šasi na motorku, ale chybí v ní ještě to nejdůležitější. Motor. O kolech nemluvě. V této scéně se scházím já a ještě čtyři lidé, přičemž toho jednoho v reálu neznám. A ten nás vytáhne na akci na Slovensko.

Ve scéně tři jedeme Škodou Oktávií, já sedím vzadu na stření části a sleduji okolí. V první části jízdy si pamatuji ze začátku louku, kde si má neteř se svými dvěma dětmi a dalšími členy rodiny hraje, co mě (nuceně) nechává chladným. V další části se pamatuji výhled na jisté slovenské kopce....

Ve scéně čtyři jsme na široké třídě, uprostřed níž jezdí tramvaje (resp. jezdily by, kdyby...) a jež je lemována panelovými domy z dob "staveb mládeže", ostatně proto se blízká zastávka jmenuje ČSM* je to tu postaveno dost reálně ke skutečnému stavu, ale...

Na chvilku odbočím od popisu a dodám, že v téhle scéně jsem se octl už poněkolikáté a vždy zde něco řeším a přijde mi, že se mi z této scény nikdy nepodařilo odejít ze ctí.

Vždy musí být v protější radě baráků několik bytů vypáleno takovým stylem, jako by tam hořel "termit", dnes kupodivu nic takového nebylo, vše bylo vyspraveno, dokonce plastovými okny. Ale i tak bylo vidět že co jeden byt to rámi oken jiné barvy, byť se některé barvy nepravidelně opakovaly.

My všichni na naší straně lezeme na lešení domu, protože se chceme ne úplně legálně dostat do jednoho bytu, kde má být něco co potřebujeme. Já lezu mezi posledními, neboť své mrštnější (mladší) kolegy jistím. Dívám se na přilehlý panelák postavený napříč (tudíž neodpovídající realitě)  a sleduji , hlavně to, aby někdo z nás nepanikařil

"Hardisk je pryč, vypekla nás" křikl kolega, který po lešení přiběhl ke mě zpoza rohu a už ti čtyři slézají dolů jako veverky. Jsou oblečeni v tmavém obleku se sakem, takže dole na ulici docela zapadnou a náhoda tomu chtěla, že se jim do cesty připletla dívka v černém.

Sebrali jí dokonale, obklíčili ji ze čtyř směrů. Zjevně to byla všemi mastmi prohnaná dívka, anebo hoši chtěli hrát na drsňáky, prostě jí každý přiložil hlaveň revolveru k hlavě. Mohlo být hotovo, ale

"Pomóc, pomocníci VB" zařval kdosi, možná komplic té holky, načež nastala taková panika mezi náhodnými chodci, že začali běhat všemi směry, načež by normálně se naměstíčko mělo vyčistit, ale panika lidí byla taková, že jak se ta zpráva šířila,  tak zřejmě nikdo pořádně nevědět, kde jsou, takže ještě desítky lidí průběžně probíhali skrz náměstíčko.

Bohužel, mezitím někdo z těch čtyř vystřelil, zřejmě po tom křiklounovi, a to bylo definitivně špatně. Slezl jsem dolů, kde už stál jenom ten cizí hoch, co s námi byl na akci. "Tady máš slovenský techničák, nikdy jsem tě neviděl a svoje alibi si zařídím sám" řekl jsem mu příkře.

Klukovi to bylo asi žinantní a tak mě v počínajícím večeru začal odvážet domů. Sen skončil v blízkosti objektu R*¨

Na závěr dodám, že žádné další jedoucí auto jsme neviděl. Stojící ano, v dobrém stavu...

Týden s jubileem 2. díl- Druhý týden

Fotka hrnečku už s prvním čajem

Týden s jubileem se přehoupl do dalšího týdne a hned zítra mě pravděpodobně čeká vyvrcholení celého dění.

Skoro se až bojím co přijde, protože už dnešek mě poslal do kolen, naštěstí až v kanceláři a nikoliv na obědě, kde jsem obdržel zabalený hrneček. Bylo to dost ve spěchu, tak jsem se na nápis podíval právě až v kanclu.

A začal bulet.

Po tom všem, co mě potkalo jenom v tomhle týdnu a za všechnu tu práci za ty roky mě to potěšilo.

Tenhle těšící pocit ale musím udržovat, aby mi ho nepřebil pocit zodpovědnosti, protože chci aby spokojenost s mojí prací pokračovala a to všechno okolo toho (jako že se mi příjemně pracuje, usmívají se na mě a tak)

Jenže je tu i pocit další, horší, který je způsoben tím, že jsem v práci na našem oddělení nejdéle, což znamená, že jsem si většinu kolegů musel odchovat, aby uměli vše co já. Alespoň to nejdůležitější z toho, protože specialitky mi tak jako tak padnou na hlavu (zvlášť pokud se dělají jednou za tři roky - po prvních třech letech to novému kolegovi poprvé ukážu, po šesti letech si to zkusí pod mým dohledem a až za 9 let to bude umět udělat podle návodu co si sám napsal z prvního předvedení)

Jenže - ono to skřípe. Co s tím ale mohu dělat, když například dva ze tří kolegů nedokážou dbát ani na základní poučku: "Na počítačové analfabety se usmívám, vztek si vybouřím až v suteréním kanclu"

Tento druh výchovy jsem už vzdal, protože komu není rady, tomu není pomoci. A duševně se s tím i smířil. Leč při takovýchto příležitostech mě z toho stále bolí u srdce...

OMSI2: Expresní linka

Jízda na expresní lince má své kouzlo, pokud chcete jezdit rychle a málo brzdit. Má to jen jednu nevýhodu - musíte vědět, které zastávky vynechávat případně na kterých stavět.

Následující mapka jest toho důkazem - jedu na Fiktivním Štětíně který neznám, ale který navazuje na Projekt Štětín který znám. Rozdíl v místech, kde hledám správné zastávky a kde vím, která to je je přímo ukázkový

Proč mám takový dojem, že ...

Proč mám takový pocit, že .... mě pár lidí z vyšších míst začali považovat za záchranáře blbostí, kteří si vymyslí jiní?

Tak nám například naše GŘ, ve snaze ušetřit, vyhlásilo výběrové řízení na provozovatele pevných (analogových) linek, aby se co nejvíce ušetřilo. Vyhrála to firma X. Všeobecně se předpokládalo, že "to" převezme stylem jedna ku jedné, tedy že technologie zůstane, jen prostě budeme platit někomu jinému. Takto se to obvykle dělává.

To jsme se ale mýlili, takže když při mém odjezdu na akci na začátku září, skoro hodinu po konci pracovní doby přijel technik a chtěl montovat zásuvku na nový přívod, tak nás to překvapilo. Ale budiž, řekli jsme si, to by mohlo být. Samozřejmě tam přišla technologie digitální. Tudíž i nutný převodník.

A tady nastává první problém, protože při výpadku proudu se okamžitě vypne i telefonní linka, což je u linky, která slouží jako přípoj pro hlídací hardware, značný průšvih. Než se to dořešilo, tak byla provedena migrace....

A samozřejmě průšvih, protože po přepojení drátů na novou linku "to" nefungovalo. Takže zbyteček pondělí jsem volal na všechny strany, ale technik provádějící onu migraci netušil v čem je problém. A na našich dalších pobočkách totéž.

Zde právě nastává čas pro moji roli, protože jsem to zachraňoval já, protože na budově P* se s novou zásuvkou technik netrefil do správné místnosti no a protože jsme mu to místo ukázali my (= kolegové), tak nemáme nárok na předělání zdarma, takže jsem jak tydýt protahoval kabel do správné místnosti, zoufale telefonoval na všechny strany a ze střípečků informací si skládal obraz....

Můj šéf dostane "fakturu" tohoto znění

Mimořádné odměny: 500,-
Z toho:
Zavolání správnému člověku: 5,-
Vědět kterému: 495,-

Až když jsem se dostal k "technikům ze sklepa", tak ti mi problém opravili za 90sekund. Na třech pobočkách tedy za trojnásobek daného času. Sice to jedno zařízení na pobočce F* budu muset jít zítra restartovat, ale co už.

Nervy mám aktuálně na pochodu, protože netuším, jak kolem toho průšvihu probíhala porada na kraji, protože probíhala v době, kdy nešlo nic...

PS: Firma X analogové linky "vůbec neumí"

OMS2: Když si něco vsugerujete, tak je to napořád

Série "Jedna linka z jedné mapy" nezačala zrovna slavně, protože jsem si prostě vzal do hlavy dvě věci, které jsem pak musel musel několikrát zopakovat. Jedna z nich mi časem došla, tak jsem se ve videu opravil, ta druhá však nikoliv



Prostě když člověk není v daném dni duševně na výši, měl by raději zůstat v posteli :-)

Příliš chytré hodinky

Jak jsem psal v předchozím příspěvku, obdržel jsem hodinky, ale zapomněl popsat jaké. Jsou to tzv. chytré hodinky, které mají v sobě zabudované pár čidel, takže mohou počítat kroky, ale také kontrolovat kvalitu spánku - jak kroky, tak spánek tyto konkrétní hodinky odhadují podle toho, jak moc se mění pohled minikamerky na okolí. Jmenovat typ hodinek netřeba, protože jak už řekl jistý hrdina v jedné filmové klasice: "Ať je na to čipu napsáno MADE IN USA nebo RUSSIA, vždycky to vyrábějí číňané.

Jo a ještě dodám, že tento konkrétní typ má spotřebu energie udělanou tak, že je nemusím dobíjet denně případně v kratších intervalech, což je jejich velké plus.

Vědom si výše zmíněného, zkusil jsem po dvě noci hodinky spánek sledovat, poprvé bez pokusu je ovlivnit a byl jsem zvědav, jakým způsobem spánek vyhodnotí. Nedostatek čidel byl předpokladem hodnocení stručného, a taky že ano. Hodnoceno bylo jedním slovem.

První noc mi to ukázalo anglické slovo POOR, tedy "špatný" a já se tak podivoval, čím by to mohlo být a proto jsem je po druhou noc sledoval. Tím, že mám zhruba 90 minutové spánkové cykly, měl šanci se na ně podíval celkem třikrát za noc, respektive čtyřikrát, protože jsem se na ně podíval už po prvních deseti minutách. Startoval jsem na slůvku GOOD, a toto slůvko bylo i po prvním spánkovém cyklu. Po třetím cyklu už tam bylo POOR.  Zkontroloval jsem si postel a pochopil, že se při třetím cyklu příliš mnoho vrtím,

Byl jsem z toho trošku rozvrkočen, protože mi hodinky pomohly zjistit to, co jsem už věděl: Že můj třetí cyklus už není dobrý, protože je rušen zvuky z okolí a i podvědomě vím, že půjdu brzy do práce. A jak jsem se svým pocitem rozvrkočení naložil? Třetí noc byly hodinky tam, kde mají být. Na stole...

A tak vím, že jsem spal GOOD, i když by někteří tvrdili opak :-)

Týden s jubileem

Počínaje předchozím pátkem jsem najel na prodloužený týden s jubileem (a ještě dva dny si užiju), kdy jsem očekával nějaké lumpárničky od kolegů a kolegyň občas proložený dárkem k mému nekulatému jubileu. Hlavně jsem se bál situací, kdy budu pít a pít a nebude to voda...

O minulý víkend jsem byl totiž jako každoročně na akci, kde se tak trošku sportuje, ale, bohužel, také průběžně pije pivo. Tam to dopadlo očekávatelně - v sobotu odpoledne už trvalo jednomu týmu přejít k dalšímu zápasu ze hřiště A na hřiště B vzdálené od sebe na tři slepičí kroky dobrých 15 minut. A večer a v noci rambajs. Naštěstí jsem spal v klidové zóně, byť bych raději spal ve stanu, kde mohlo být možná ještě klidněji. Ale páteční vytrvalý déšť mi stavění stanu pokazil...

Ale nebylo nic až do odjezdu, čímž mě hlavní pořadatel překvapil, kdy až po odjezdu hráčů mi mírně v ústraní předal speciální balení peprmintových čokoládiček zabalené tak, že to vypadalo jako krabička se sáčkovými čaji :-) Tedy první dar a první přání.

V pondělí se v práci nic zajímavého nedělo, kromě toho, že mi zvonil telefon a na střídačku mi přicházely SMSky a hovory na téma jubileum, přičemž mě překvapila má stařičká teta (90+ let), která si na mě po letech vzpomněla a dokonce si sehnala správné číslo (v jejím původním měla chybu v přepisu čísla). A vlastně bylo něco - už od pátku jsem čekal na šéfa, který mi měl na úterý povolit další výjezd na zakázané pobočky, konkrétně na P*.

Ozval se v úterý vysloveně na poslední chvíli, kdy už jsem řešil náhradní způsob, jak řešit problém a nebýt na pobočce. Sice jsem byl přemlouván, ať jedu načerno, ale...

Na pobočce P* se v jedné kanceláři kompletně měnil nábytek a zákonem padajícího .... kálení ... se zbylý nábytek dával do jiných kanceláří, a tak dál a ten úplně nejhorší nábytek se likvidoval. Což znamenalo hodně přepojování počítačů. Ve výsledku je v té první kanceláři o jedno pracoviště s počítačem navíc. Firma to postavila tak, jak měla nakresleno v plánku a odjela, děvčata si to pak přestavovala sem a tam, až to v 11:30 skončilo prakticky stejně, jak to před 90 minutami postavila firma. Já měl do té doby relativně volno, které jsem využil na opravičky problémů kolegyň na než se od kolegů, jež nyní za mě jezdí na pobočku, zatím nedostalo. Takové ty nepodstatné maličkosti, které ale usnadňují práci.

No jo, ale měl jsem čas vymýšlet blbosti. Trošičku mě zamrzelo, že už se na P* nedrží oslavy jubileí (mladé dívky se provdaly, mají děti a jiné starosti) takže původní papír s narozeninami, kde jsem byl uveden, už vzal čas. A tak jsem trošičku provokoval, až to první holce došlo, a vykoledoval si potřesení tlapičkou a přání všeho nejlepšího.

Další akce - procházka s kamarádkou - v úterý padla, ale v náhradním termínu proběhla, o tom ale až za moment. Ještě je totiž potřeba chronologicky zmínit oslavu v rodinném kruhu, jež byla přesunuta na tento den a proběhla dobře, bylo veselo a obdržel jsem nějaká zařízení na svícení. Sám sobě jsem si nuceně koupil novou televizi, které si osazenstvo všimlo po 10 minutách, kdy někomu došlo že je jiná než obvykle...

To jsem ale ještě netušil, že v úterý ještě došlo na druhém konci našeho kraje k události, která mi totálně zničí náladu ve středu, včetně chuti pracovat, o zachování pracovního poměru pro naši firmu nemluvě. Další z mých kolegů měl totiž problém s autem, které škrábl při výjezdu z podzemních garáží na cestě zpět i s cestujícími.

Správný postup při škrábnutí cizího (= služebního) auta je: Zastavit, zavolat policii. Což se blbě dělá ve výjezdu, ale z vyprávění vím, že si kolega myslel, že je to malý škrábaneček, takže odjel. Ale pak ho cestující přiměli zastavit  a zkontrolovat škodu - dlouhatánský škrábanec přes celý bok...

Proč to vyprávím? Hlavně proto, že jsem se ve středu ve dvě hodiny odpoledne ocitl v ředitelně, kde na mě dorážely čtyři členové vedení na téma, že je odřené už druhé auto. "Moje holky s ním jely a jel jako by byl tejden z autoškoly" To mě dojalo a dost rozhodilo.

O hodinu později jsem už byl schopen uvažovat a hlavně počítat do tří. Spolucestující s mým kolegou byly tři, v ředitelně se mluvilo o dvou. A tak jsem si zašel za tou třetí. "Kromě toho excesu jel normálně" řekla mi a jmenovala všechny činnosti, které se dělají za jízdy, tedy předjíždění, hlídání si rychlosti, plynulost jízdy .... A všechny hodnotila kladně, tedy naprosto rozdílně než co jsem měl z ředitelny..

Teď už jsem byl úplně v prdeli. Ano, až tak to musím říct, protože jsem od té chvíle nebyl schopen udělat nic, protože mi z hlavy nešla jedna zásadní otázka, která mi sakra hlasitě rezonovala hlavou: "Proč z jedné jízdy jsou tak totálně rozdílné poznatky?"

A byl jsem z toho mimo i při již zmiňovaném chození s kamarádkou E* po jednom městském kopci, které nám přerušil déšť. Asi i naštěstí, protože takto jsem ji řekl jen jádro pudla tedy onu otázku a velice stručně i dvě věty o řízení (a to až po otázce "mluvila jsem o sobě a co ty?", ale situace se opět vrátila k problému E* a jejího otce. Právě jej odvezla do hospice. Ale pozor, pokud mu udělají "banální" věc, kterou bych očekával u nemocnice, tak ještě může jít - teoreticky - domů.

SAKRA CO TO JE? To je české zdravotnictví už takhle v řiti ?!?

Po tom všem jsem ve středu v noci sežral 8/10 řokoládiček z neděle, (1/10 jsem stihl mezitím rozdat)...

Můžete hádat, jak jsem vypadal ve čtvrtek na kafárně s I*, když jsem onu situaci s kolegou těstně předtím  probral o samotě s ředitelem pobočky A* a pak ještě s další vedoucí, jež už má být několik měsíců odejita(!), ale nedaří se najít náhradu(!!!). Ta mi řekla: "Od doby [X] se někteří lidé chovají, jako by byli trvale v afektu"

Celou kafárnu mi to lítalo hlavou, což byla ve čtvrtek první chvíle, kdy jsem se mohl zastavit a zamyslet, protože si poslední dva roky dávám záležet, abych se všemi vycházel, tykal si s nimi a pak mě jedna z nich takhle znectí kolegu? Jak se mám chovat dál?

V kafárně mi to řekla I* jasně: Když nevidíš zlo, neznamená to, že neexistuje". A taky mi vynadala, protože jsem před ní vypil 1,5 litru ředěného džusu, přičemž u prvního litru si nejsem jist, jak rychle jsem to vypil, ale mám dojem, že číšník nestíhal přinášet.... A pak jsem od I* dostal dárek a prý: "Otevři ho až doma"

Tušil jsem nějakou čertovinu, ale že dostanu hodinky pro mě byl šok. Mimo jiné i kvůli mé výchově, kdy platí: "On po tobě hodí chlebem, ty po něm chlebem, on hodí cihlu, ty hoď cihlu zpět (tu původní, pokud možno)", neboli, jak se chovají k tobě, tak se chovej ty k nim. A to se týká i dárků  - neboli: Nedostaneš-li dárek několik let, tak ho taky nedávej, když ho dostaneš, měl by ses obdobně revanšovat minimálně ve stejné cenové relaci. Což ale zavání roztáčením spirály čím dál tím dražších dárků, což jsem I* již emailem řekl (tradicí je pokafárnová výměna emailů) a se svým katastrofickým přeháněním pohrozil, že jí za pár let budu muset koupit auto :-) Ale odvetka z mé strany se chystá, otázkou je, jak rychle se povede...

Dneska jsem obdržel (zdánlivě) poslední dárek, ale bojím se, že při mém výletu na S* ještě něco proběhne...

Ještě jednou 1. září

Synek železničáře přijde prvního září domů, mrskne tašku do kouta a bručí:
"Pěkní lháři v tý škole. Prý první třída a jsou tam dřevěný židle!"

Stalo se včera

Prvňáček byl první den ve škole. Další den ráno ho matka budí:
- "Kájo, vstávej, musíš jít do školy!"
- "Cože? Ještě jednou?"

Konstatování faktu

Život je cesta mezi porodnicí a mrazákem.

Klap klap - kdo dělá ten hluk?!?

Tak jsem se zas v Youtube "omylem" překlikl na "Gramohity 1963-68", tedy daleko před své narození a protože mívám v určité dny určité nálady, tak to nechal hrát a hrát, až tu náhle:

https://youtu.be/aOu2Jf3I6Bc?t=1h2m24s

1. KLAP, KLAP – KDO DĚLÁ TEN HLUK – KLAP, KLAP – HOLKA NEBO KLUK
   KLAP, KLAP – NECVIČÍ TU KLUK 
   TO PROSTĚ JENKA VE DŘEVÁCÍCH TANCUJE.

2. KLAP, KLAP – V RYTMU LETKISSU – KLAP, KLAP – PODLE PŘEDPISU
   KLAP, KLAP – CO TU CHLAPCŮ JE
   A KAŽDÝ S JENKOU VE DŘEVÁCÍCH TANCUJE.

R: KDO S JÉNKOOU SE ROZTANČÍ – TEN, VĚŘTE, VŮBEC NECHYBÍ
   JÉNKA KDYŽ DOTANČÍ – VŽDY SVÉHO CHLAPCE POLÍBÍ

3. KLAP, KLAP – KLAPE OZVĚNA – LET-KISS – LÍBAT ZNAMENÁ
   LET-KISS  NA PROGRAMU JE 
   VŽDYCKY, KDYŽ JENKA VE DŘEVÁCÍCH TANCUJE.

Zkusmo jsem zahrál tenhle kousek své mamince, té se rozsvítily očička a hned mi řekla, že to je tanec Letkiss z Finska, že to byl snad celosvětový hit a dokonce si vzpomněla i na pár slov. Strejda Google dodal zbytek (viz výše).

A to mě v prvopočátku chytla jen ta melodie :-)

Space Engineers, díl šestý

Možná že i tenhle díl se mohl jmenovat "Zděndysovo velké sólo" protože jeskyně pro nás dva dělal prakticky také on, jen velmi málokrát jsem si směl mačkat tlačítko (vysvětlení ve videu, co dělalo) a pak už jsem jenom řezat a svařovat v době, kdy bylo potřeba vrtáky posunout.

Ano, bylo to tím, že mě hra v těchto fázích příliš netáhla a ani jsem do ní nechtěl vrážet tolik času, abych například v 19 hodin pustil hru a v půl třetí v noci si říkal ještě chvilku, ještě chvilku, už to půjde, nebo už to bude, už to bude...




Nyní zase na chvilku od space engineerů poodejdeme ale zase se vrátíme....

Sen s písničkou

Ve svém snu se pohybuji v levitační poloze - v té svislé - ve svém bytě, pokojíček kde skončím je ale vybaven postaru palandou.

To je mi ale jedno, protože ono létání mi jde dobře, plynule a ladně. Jsem šťasten tak, jako snad  nikdy v životé, a co víc! Do téhle totální pohody mi hraje jímavá píseň. Tahle:

https://youtu.be/ewkq_pxKUg0

A tady by popisek snu mohl úplné klidně skončit a tak dodám už jen drobnosti. První patří snu, v něm jsem s koncem písničky přešel na druhý stupeň létání neboť již na to byl čas.

Další dodatky.

Sen se mi zdál ve čtvrtek ràno, tedy tésně před akcí na pobočce F*.

Teď při psaní brečím, nevidím na psaní, mám opuchlý a plný nos a přitom se usmívám... Příznak totálního štěstí... Nádhera :-)

PS: Písničku znám delší dobu, večer před snem jsem si ji hrál 2x

Po dlouhé době na F*

Přislíbil jsem, že popíšu to,  co se dělo na pobočce F* při mé oficiální návštěvě.

Nejprve řeknu, že můj zákaz na pobočky F*, P* a Q* stále platí a na pobočku F* platí striktněji. A bude platit navždy, tedy minimálně do května 2018, kdy jde údajně vedoucí, jejíž jméno se zde na blogu nevyslovuje, do důchodu.

Jenomže existují jisté tlaky a situace, kdy můj vedoucí komusi něco slíbí a pak musī povolit, takže hned od pondělka jsem věděl, že čtvrtek bude velký den. A byl. Inventury s naší majetkářkou na pobočce F*.

Hned na počátku jsem si nevzpomėl na to, že mám v šuplíku stále klíče s tzv. malým generálem, kterým si otevřu vše, kromě ředitelského patra. Abych si tu hrůzu co nejvíce oddálil, jel jsem na pobočku nejdelší cestou, kterou jsem si troufl.

Pochopitelně jsem hned na prvopočátku mé návštěvy na pobočce narazil na nejhodnějšího pracovníka, který zjevně dostal pokyny od I* se u nás postarat, takže se objevil na stole zákusek a kafe. To kafe jsem pak tahal po baráku jako kočka koťata. Raději jsme začli prostředním patrem...

Pak došlo k nucené volbé patra ŕexitelského patra. Kolegyně Š*, jež (asi) měla jet s námi, nakonec nejela. Tím mi zbatila plán vúbec do patra  nepřijít. Hodnė dlouho jsem syčel do majetkářky, že se nahoře nejprve ohlásíme u řexitelky. Ta nás, pochopitelně, poslala za onou vedoucí.

Majetkåřka a vedoucí si tykají, a hodily asi pětiminutovou řeč, po celou dobu jsem stál na chodbě jako tvrdé ypsilon. A dělal netrpělivého muže poklepávající inventarizační čtečkou o dlaň. A samozřejmě - na můj úvodní pozdrav mi bylo neodpovězeno a byl jsem přehlēdnut jako širé lány.

A lak nsem začal hrát hru, jakou se mnou ona vedoucí hråla minule: "Potřebujeme odemknou kancelåře čislo  xxx a yyy." oslovil jsem majetkářku po tėch pěti minutách. Vedoucí sebevėdomě šla s malým generálem a narazila, protože kancelář xxx je ve skutečnosti kamrlík uklizečky. Být v blízkosti kanystr benzínu a zapalovač, tak málem došlo k mému uklouznutí v koupelně s pádem do vany plného benzínu, kde by navíc někdo zkoušel sirky z krabičky zápalek, jestli fungují. Tedy nezaviněná nehoda.

Ukázal jsem na ony dveře, jako že fakt tyhle chci a sledoval, kterak jsou hledány klíče. Kvůli jedné skříni, kterou jsem si odpípl.

Situace ale gradovala, protože mi přišel hovor nejprve k ředitelce a pak druhý tamtéž. Třetí přišel k té vedoucí....

To, že mi musela dělat sekretářku, to, že jsem seděl na její židlíčce a ošmatlåval její telefon, to tedy bylo něcíčko. A na můj závěrečný pozdrav pronesený tak nahlas, že byl slyšet o patro níž a tudíž mi ho nemohla zapřīt, odpověděla syčivě " Naschle". Jojo  už i na písmenkách pozdravu na mě šetřī.........

Zbytek mimořádných inventur dopadl dobře.

Co z toho bude? No minimálně veselo...