Dojíždím na tábor pod kopcem. Stojím na kopci a rozhlížím se. Vpravo jsou další kopce a chatičky rekreantů a také malý vršíček s jablúňkou a chatou známá jako Orlí hnízdo. Pod stromem sedí Fiona.
Dole u vody je velká chata alias jídelna tam jsou děti a vedoucí, také krátké dřevěné molo a relativně úzký ale hluboký potok.
Dosedl jsem k Fioně a ta ze sedu uskočila ode mě dál. Přikládal jsem její úskok k její neurotické a naštvané hlášce "podívej se jak si hrajou blízko vody!!". Podíval jsem se a skutečně na samé hranici vody pod molem je holčička se samopalem. A skutečně žblunkla do vody, jen jí hlavička koukala...
Sešel jsem dolů a nevěřícně zírám - vedoucí mají oči uzoučké jako číňani, děti je mají spíše ze všech stran zakryté zvarhánkovatělou kůži. Oslovují Pepu Č., našeho nejdelšího vedoucího zachraňující holčičku. Prý "kukuřicová alergie" (ano, správně český je "kukuřičná" ale to opravdu neřekl...). Odskočil jsem...
Večer. Stojím na výchozím místě snu, od tábora vychází (vyléčené) malé děti, dělám čelem vzad a říkám: "čeká tě stezka odvahy, sám jsem ji šel, když jsem byl malý". Dívám se za prvním dítětem do kopce s lesní pěšinou, která je osázena kameny s dutinami a v nich svítí taková "bahenní" světýlka...
A ano, skutečně existuje jiný sen ze stejného místa, kdy jsem se nahoru vydal...
