Mám zámek z křišťálů s harémy hvězd.
Dívám se ze sálů, do prázdných cest. Výšek se ptám, proč nejdou ke mně blíž, číhám v kráterech pouští na svou modrou laň, která jméno má Naděje, utekla v dál, vesmírné galeje, jsem váš král. Má loď je mrtvý pták, zlomený šíp, stříbrný sarkofág, vzdálený slib. Chvíli jen smím mít svůj hlas a svou tvář Dám své jadérko hlíně a strom bude kvést. I v té jediné jabloni život jde dál, až zde první plod zavoní, oheň vzplál. Kde jsi jen země má, syn hledá dům. Touláš se vzdálená prosbám i snům. Vzdálená a já jsem sám, tak sám.Pelinův blog
Blog nejenom o mých snech a dračáku.
Pocit měsíce
(Joseph F. Newton)
středa 23. října 2024
Výkřik v Proxima Centauri
čtvrtek 17. října 2024
Mořská panna plní přání...
Tento sen se mi zdál jednak opakovaně, jednak se mi zdál i z určitých úhlů pohledu. Vždy s několikaměsíční nebo dokonce několikaletou mezerou.
Jsem v úrovni reálného místa, kterému se v našem městě říká LUNA (a takto pojmenované místo najdeme i v jiných městech) kolem teče hodně pomalu nějaká řeka, já jsem po krk ve vodě a v obou rukou držím "diplomatické" kufříky. Jeden z nich vypadá jako můj bývalý kufřík, který jsem používal na střední škole, druhý naopak jako můj současný kufřík s jemným nářadím na počítače.
Doplavávají ke mě nějací kluci, kteří plavou vedle mořské panny a když jsou u mě, ukazují mi dlaně, ze kterých jim zrovna mizí blány, jsou docela rozradostnění, a tak nějak reagují na můj hovor s mořskou pannou.
Drobný střih
Stojím na chodníku o dva metry dále než minule a právě s onou mořskou pannou, která ale vypadá nyní jako elfí kouzelnice a já ji prosím o možnost, že bych si mohl v určitém případě "posílit nohy". Kouzelnice se ptá, jestli nebude lepší, kdybych si uměl posílit celé tělo.
Tady se musím zastavit a říct: "BACHA JE TO PAST!"
Ušklíbnu se a pokrčím rameny a tak nějak nechávám rozhodnutí na kouzelnici.
Velký střih
Stojím v neznámém městě a uvědomuji si, že už jsem dlouho jako exterák neučil na jisté škole. Ono taky jak si to neuvědomit, když stojím relativně blízko té školy. A tak popojdu blíže.
U školy probíhá nějaká stávka či demonstrace a jsou to spíše mladí lidé. (Stávkují studenti? Netuším) Venku se nic neděje, takže o chvilku později stojím na spojovací chodbě mezi dvěma budovami - okna na obou stranách. Stojí tu menší množství dospělých (učitelé???) a máme nějakou diskuzi.
Kdoví, co se dělo, jestli venkovní demonstranti něco vhodili do budovy, nebo byl jiný problém, rozhodně se z konce chodby začal valit kouř. Zavládlo vzrušení, ale já říkám "školník už to hasí". A skutečně, je slyšet šumění hasičáku a za chvilku už kouř není.
Jenomže já mám právě všeho dost, a jak dobíhá to dohašování, tak jsem se přikrčil, jezdím si zezadu po nohou a tiše prosím o posílení nohou. Při jízdě dolů jedno posílení, viditelně přirostla vrstva svalů, přejel jsem i opačným směrem, opět přírůstek. Zvedám se a posílenýma nohama vyklápím okno, prolézám jím na zahradu s plotem...
A zde se mi sen prakticky pokaždé ukončí hned poté co se podívám dále po plotu doleva. Variantně jednou, možná dvakrát přes ten plot zkouším lézt, nebo popojít do rohu plotu v lese...
Jinak v místě, kde píšu "bacha je to past" to past je - mohu-li použít příměr, tak třeba "kdo chce víc, nemá nic". O snu jsem přemýšlel, a říkám si - "jak by asi vypadalo posílení hlavy???" A taky mám dojem, že mě sny trestají, pokud něco řeším s "prostředním údem"
neděle 15. září 2024
Chovej se jako voják!
A tak tedy vyjíždím s tramvají, konkrétně s Kačenou (KT8) z depa. Ne, nejsem řidič, tím je postarší muž, a já jsem na pozici - - - a tady právě nastává problém - buď jsem průvodčí, anebo dítko, které se svým nevlastním dědou prostě jede po lince. Což ale realitě neodpovídá - děda jezdil autobusy v době, kdy KT8 nebyla, nebo měla teprve prototyp. Prostě a krásně - stojím za kabinou a dívám se, co se děje vpředu.
Řekněme tedy, že jsem na pozici průvodčího a že jedeme služební jízdu, protože pár zastávek po rovině a v mírném kopci projíždíme. V úrovni horizontu *R je hodně složitá kolejová křižovatka a ještě k tomu smyčka. Když jsme na ní najeli, zamanipuloval jsem s oknem těsně za řidičem a jeho kabinou - je to trošku hloupě vymyšleno, protože nejde současně naplno otevřít okno u ridiče a toto první okénko, vzájemně se pohyblivé části blokují.
Každopádně to nějak udělám a sleduji, když jsme ke konci oblouku smyčky, že nás po rovné koleji předjíždí Drak (neboli tramvaj EVO 2) což oznámím řidičovi. My bychom měli směřovat za ním a tak se i děje, řidič najel na rovnou kolej a jelo se z kopce.
Dobržďujeme do první zastávky a já se příšerně leknu, protože nedobržďujeme ke sloupku, ba tramvaj zrychluje. O další zastávku později je ještě hůř - tyristory řvou jak blázni, ale opět, pomalým pohybem projíždíme. To už je zle nedobře, protože v tramvaji začíná být horko a mě je zle, jakoby v celém mém těle stoupala teplota.
Přesto se řidiči na rovince podaří otevřít dveře a přibrzdit současně tak, že by z tramvaje vyskočilo i malé dítě a nenamlelo si. V tu chvíli se ozval hlas Leroye Jethra Gibbse (samozřejmě v českém znění) a prý "Zachovej se jako voják!". Doslova po čtyřech, rozbolavěný a rozpálený lezu z tramvaje a po čtyřech na pokraji sil přelezu i tu jednu kolej navíc, která tu je.
sobota 31. srpna 2024
Jak jsem získal Julinku [ve snu]
Píšu na tento blog poslední dobou hodně málo, což mě trošku mrzí, zvláště když o odchodu mé první kočičky za Duhový most tu záznam je, o druhé kočičce, která odešla tamtéž 2. srpna už tu záznam není...
A tak tedy Mourinka není, doma je ticho, takže bylo skoro jasné, že nějaká nová kočička bude.
Bude to celočerná kočička, nedávno odchycená na nevhodném místě, mazlivá ( = čti: vyhozená z domova) a s koťátky. Ty už nekojí, takže odchytová služba z útulku udělala vše proto, aby kočičku a koťátka zachránila a hlavně zajistila, aby se znovu nestala matkou. Pak, po vytažení stehů po této "malé operaci" a rekonvalescenci, bude moje.. Pracovní jméno je Julinka.
Takto to tedy bude v reálu. A jak to bylo ve snu?
Obyčejný, reálně vypadající sen. Je šero, možná začíná noc a já jsem na cestě asi tak 550m od domova, skoro to vypadá, jako bych šel z práce od autobusu, ale od takové linky, která nejezdí přímo kolem nás. Proti mě se přibližuje celočerná mladá kočička. Nepřibližuje se až na dosah, ale dělá takové ty pohyby, které doslova křičí - "Pojď za mnou, Jdeš za mnou? Pospěš! Jdeš za mnou?"
Starý pobořený dům (který v reálu na tom místě nikdy nestál), vnější stěny oddělané, černá kočička bez váhání vyskočí do zvýšeného přízemí a pak přes kus nábytku o patro výše. Bez přemýšlení jdu za ní a nejde to tak lehce. A pak do mých očí padlo - malé srnče? Kde to se tu vzalo?? To je neuvěřitrelné....
O chvíli později je srnče dole na chodníku, já sedím na podlaze zvýšeného přízemí a kromě srnčete je dole i černá kočička a skoro to vypadá že ti dva si říkají slova díků a loučení. Nechávám tuhle scénu co nejdéle nepřerušovanou - domů nespěchám...
Sen se mi začal trhat, a tak mohu jen doufat, že konec byl opravdu takový, že černá kočička od domu a srnčete poodešla a pak se podívala po mě.....................................................
neděle 5. května 2024
Cena pro nejlepšího ... ?
Pro dodání kontextu - sen se mi zdál v době, kdy má kamarádka řešila problém v řádu statisíců a já totéž v bledě modrém.
V podvečer jistý muž s křídly jde po zšeřelé ulici v jakémsi městě. Scéna se projasňuje a tím mužem jsem já, přede mnou jsou tři stojící auta a dva muži. A probíhá hádka, snad o parkovací místo, protože to jedno auto nestojí úplně při kraji. A už i vím kde jsem, jsem na kraji města, TOHO KONKRÉTNÍHO města, do jehož centra se v určený čas musím dostat. (Samozřejmě se mohlo jednat o hádku kvůli nemožnosti vyjet)
Mávnu křídly a vznesu se do úrovně střech aut. Ve stejnou chvíli to hůře zaparkované auto prudce mizí v dáli, obrací se na střechu a zapluje do křoví. Muži se už perou pěstmi. Vůbec není jasné, kdo nebo co to způsobil, já jsem přeletěl na druhou stranu bojové scény a vystoupal do zhruba deseti metrů. Zastínil jsem vycházející měsíc a můj stín, dopadající na muže, celý boj zastavil. To už i druhé auto doznalo nějaké té úhony, ale způsob jeho poškození nebyl vůbec vidět.
Muži se dívají po mě, ale do obličeje mi nevidí, je totiž ve stínu. Ale i kdyby bylo na mě vidět, stále by nebylo nic vidět na mé tváři - jsem bez všech emocí. Otáčím se a letím přes zahrádkářskou kolonii kamsi dál...
Ve scéně druhé přistávám před soudním(?) palácem, odkud scházejí nějací muži a tři z nich dělají skupinku, která čeká na mě. Zdravím je všechny, jednoho z nich nazývám přezdívkou mého kolegy z práce, ale není mu zcela podobný - ten rozdíl bych popsal jako dva pohledy na Siriuse Blacka, jeden když utekl z vězení a jako když byl už krásně učesán. A můj kolega ve snu byl právě ta krásnější kopie...
Každopádně ve scéně třetí se prodírám mezi plotovými keři po vyšlapané cestě, která je v místě rozvětvení zastíněna stromem. Jedna z cest jde doleva, malinko níže pod vrstevnici, druhá doprava, kdy se na prvních pár krocích vystoupá o půlmetr a pak se stočí doprava více. "Dostat se do centra města je pokaždé složité" pronáším, a jdu bez zaváhání cestou doprava. Ostatní, co jsou za mnou, ani nevnímám.
Scéna čtvrtá je už skoro v noci a já stojím ve skupince mužů a žen na nádvoří. Z hradu vychází skupina stráží a taky zdejší vládce oblečený tak, že mi připomíná vládce Tatarů, respektive tako bývají vykreslování v reálu v televize. A rozvíjí se zde jakási slavnost, při níž jsem byl mlčky dekorován jako nejlepší..... A pak byly přivedeny tři ženy, a dekorující říká vládci, že zde jsou tři nejlepší ženy ale že není možné rozhodnout, která z nich je nejlepší... Toho vládce otituluje ruským slovem a ten se na ženy dívá tak, jako by jim četl myšlenky...
O tři vteřiny později jsem vzhůru
Kdyby se mi sen zdál až po rozuzlení našich dvou stotisícových problémů, tak bych chápal, že jsem byl vyhodnocen jako nejlepší trpělivý kliďas, ale přišlo to před vyjasněním v sobotu dopoledne. Je tedy možné, že tento konkrétní sen mi přišel z jiného důvodu?
Zvláštností je, že přechod mezi první a druhou scénou jsem měl ve snu vícekrát a křižovatka mezi vzrostlými ploty se mi také vícekrát objevila ve snu. Dokonce jsem šel i po té druhé cestě....
Kdo nebo co pohlo s tím prvním, špatně zaparkovaným autem?
úterý 13. února 2024
Druidi sázejí stromy
Následující sen se mi zdál už několikrát dříve, vždy v nějaké modifikaci konce...
Učím v nějaké menší učebně svůj předmět a poslouchají mě děti mezi 12-15 lety, to odhaduji podle jejich výšky, a během pár chvil dojde ke zvonění. Děcka se zvedají, berou si vysvědčení ze stolu a při mém odchodu mě jedna z dívek zastavuje a žádá mě o telefonní číslo, aby mě mohla pozvat na nějakou akci. Začnu ditovat svoje soukromé číslo, ale po prvním trojčíslí se zarazím a řeknu že ne, že jí dám lepší číslo a diktuji ji mé reálné služební číslo do mé reálné práce.
O chvíli později procházím skrz bezpečností průchod, do kterého se taktak vejdu, takže se rukama vzepřu o horní rám a druhou polovinu rámu proskočím.
Hned venku (okolí vypadá jako 4ZŠ v našem městě, s níž ale nemám nic společného) mě ona dívka osloví a že prý jestli můžu hned...
Střih - jdeme v polích po polní cestě, její pravá strana je osázena třešněmi, už jsou po květu, ale plody zatím nejsou vidět. Cesta se mírně stáčí doleva, přímo před sebou vidím menší kopec, o němž (z předchozích snů) vím, že je tam hřbitov. Pak mě obestoupilo několik lidí.
Než mě oslovil nejstarší z nich (mající speciálně zahnutý klacek vypadající jako druidská hůl), měl jsem možnost dokončit prohlédnutí pravé strany, kde v dáli byly poměrně úzké ale hodně vysoké kopce. Jakoby před pár lety tu probublala nějaká sopka a vyzvedla kus krajiny nahoru...
"Je ovlivněn zaslepením" řekl druid konverzačně k dívce, ale i k ostatním členům skupiny. Pak proti mě máchl holí tak, jakoby do mě bodl a cosi ze mě vytáhl, tak ono gesto vypadalo. Zatmělo se mi před očima a skutečně z celého mého těla cosi odlétlo.
Otvírám oči a zjišťuji, že ležím na břiše na zemi. Vzepřu se na rukou a pootočím hlavu. Okolí se nezměnilo, až na jednu jedinou drobnost. Vzduchem letí obrovský vzrostlý strom, který se nad hřbitovem stáčí kořeny k zemi a letí dolů. A pak další strom a další
A já od té doby vím, jak druidi sázejí stromy...
pondělí 12. února 2024
Únik z novodobého pracovního lágru
Tento sen se mi zdál v různých variacích už hodněkrát, ale je to tak dávno, že jsem si to neuvědomoval na začátku série a do shrnutí na začátku této série blogpostů se mi to tím pádem nedostalo. Protože je ale těch odboček do různých verzí moc, do hlavního textu budu vkládat odkazy na "poznámku pod čarou"
Dělal jsem ve firmě sídlící v docela depresivním vysokém mrakodrapu, jeho stěny jsou kovové v barvě černé, občas nějaké to sklo a tak. "Něco" se semlelo a tak ze svého patra sestupuji po schodech *1 v podstatě chci uprchnout domů. Podobnou činnost zřejmě dělají i ostatní, protože po schodech nejdu sám, ale potkávám relativně dost lidí.
Problém je ten, že existoval-li kdy nějaký oficiální východ, tak ten k nalezení není. Ale logicky ho hledáte v přízemí, takže tam i já směřuji. Skutečně se dostávám do přízemí, kde je vidět, že tu prošla nějaká déletrvající povodňová voda, protože na zdejších výkladech obchůdků a konferenčních sálů jsou vidět řasy.
Opatrně nahlédnu do dveří vlevo, kde je vidět cosi jako tunel metra s nástupištěm, ale je zalitý vodou a jakýsi plavec *2 se tu snaží plavat ale proud jej strhává.
Dveře zavírám a stáčím se o 90° doprava. Tam se momentálně cvičí jóga, dva cvičenci pod dohledem cvičitele sedí v tureckém sedu a dávají si na hlavu trsy trávy z hlínou. Snad se chtějí proměnit v travní porost, či co, aby unikli čemusi, co přijde *3
Další otočka o 90° doprava, ale to už potkávám dvě kamarádky z LARPu a prý jestli si dáme dortíček nebo řádný oběd. Volím dortíček, mimo jiné i proto, že se dívám přímo do kavárny, kde jsou stolečky, pak barpult, na něm nějaké přístroje a už připravené dortíčky a hrnečky s kafem, dva barmani se tam otáčí a cosi řeší. Možná řešili zbytky povodně, protože i tady je na zemi vrstvička vody, sice nic moc, ale mé krásné bílé boty by došly k úhoně.
Holky si dřeply u nejbližšího stolu, já udělal úkrok doprava, opírám se o stěnu a zouvám si boty. Vůbec neřeším, že mám bílé ponožky a opět udělám krok ke dveřím do kafárny. Holky nikde, jejich stoleček nikde, jeden z barmanů a spousta vybavení nikde. *4
"Tak to je ložená nápověda" řeknu rázně a okamžitě obcházím kavárnu podél stěny doleva. A hle, tady je průchod ven, zjevně udělaný z vysklené výlohy, nikde už střepy ale nejsou. Možná to sklo někdo odborně oddělal, kdoví.
Vyšel jsem ven a po své levé straně vidím řadu přízemních obchodů a schody o patro výše na nějakou plošinu, která snad pokračuje někam dál, kam aktuálně nevidím *5. Obchody, chodník i silnice se mírně stáčí doprava, pak se ale za křižovatkou vše narovnávalo a vedlo kamsi do dáli do kopce. To mě ale moc nevzrušovalo, mimo jiné proto, že zhruba uprostřed byla malá zastávka, že by se tam vešel stěží dvanáctimetrový autobus. Zrovna tam jeden stál a za ním spousta dalších. O lidích na zastávce ani nemluvě, těch bylo tolik, že by je první autobus stoprocentně nepobral.
U prvního autobusu stál muž a něco se ptal řidiče *6, tentokrát na technický stav autobusu. Odpověď se mu nepozdávala a tak poslal autobus pryč. Autobusová řada popojela a tentokrát to byl nějaký Citelis. To už jsem popošel do pozice, že bych byl býval mohl nastoupit do zadních otevřených dveří tohoto modrého citelisu, ale v myšlenkách se mi něco honilo, *7 až mi to zkroutilo ústa do úšklebku a šel jsem o kousek dál k dalšímu busu. A to už jsem se trošku víc naštval a pronesl jsem větu na téma, že si snad autobus ukradnu sám.
Zjevně to přede mnou dělali všichni předchozí lidi, kteří uměli řídit autobus, takže volných autobusů bylo dost, nejprvnější co byl volný a byl na řadě byla Karosa ŠD11 v nějakém nízkopodlažním podlážkou u řidiče, která pak stoupala do patra asi tak jako u současných Flixbusů či Regiojetů. Zavolal jsem - stojíc venku, že jedu do ................... (mého města, kde v reálu žiji) a během chvíle byl autobus plný tak, že už pár lidí stálo v uličce mezi sedačkami.
"Ty chceš řídit?" zeptal jsem se kluka, který se mi vecpal za volant. Pootočil se na sedačce a už už chtěl vstávat, ale řekl jsem mu "seď" *8 a šel ke svému volantu, který jsem měl připnutý na opěrátku první řady sedadel, seděl jsem v řadě druhé (sedačka 7-8) pod nohama pedály. Ano, měl jsem tu svoji soupravu, kterou používám v reálu při hraní simulátorových autíčkových her.
Zavřel jsem dveře a vyjel. Pro představu, co jsem viděl, si představte zhruba 21.srpen 1968, kdy lidé zničili veškeré ukazatele, aby postupující okupační armáda nevěděla, kudy jet, a dotáhli to tak daleko, že nejsou vidět ani trosky těch tabulí.
Jedu tedy po silnici, která nemá nakresleno žádné vodorovné značení a pomalu se blížím k prvnímu kruhovému objezdu. dobrzdím si a projedu jej relativně normálně, ale protože je menší, než dokážu s autobuse obtočit, takže levou stranou chytím mírně zvýšený střed, který je určen pro skříně vozidel než pro pojíždění. Hrcne to s námi, přeci jen dlažba.
Než dojedeme k dalšímu kruháči, říkám všem v autobuse aby mě hlídali že jedu správně. Strhne se kratinká debata...
Druhý kruháč je větší, ostatně i odbočky do stran mají o dost větší šíři, ale opět vše bez směrových cedulí. A já řeším sám se sebou problém - Jak jsem si v autobuse udělal lanový převod od skutečných kol na můj herní volant, tak jsem to nějak špatně propočítal, takže ono lano z volantu sundavám a tentokrát zatáčím tak, že pohybuji lanem tu na jednu, tu na druhou stranu.
Kratinká debata, že mám odbočovat na silnici 272 a pak na dálnici a zda to už mělo být teď nebo až o jednu dál mi objasnila "omylem" nestržená tabule krásně zakrytá přerostlou břízou (větvičky stromu rostoucího opodál ji krásně zakrývají, ale stihl jsem si ji všimnout. Tabule ukazovala odbočení doprava na dálnici, bez nápisů, ale kresba ukazovala mírnou odbočku doprava. A ta přišla až teď
Těsně před ní oprýskaná malá šipka se dvěma cíli v barvě zelené doplněná modrým štítkem s číslem silnice. 272 - Dubí, Chomutov - hlásala šipka.*9
Za použití blinkru ladně odbočím doprava, kde začíná nájezd na dálnici, oblouk krásně plynule pokračuje až na dálnici. Jenomže přesně uprostřed silnice je podlouhlé spečené cosi, co vypadá jako hodně spečený člověk v autě vysoké stěží centimetr. Objíždím to po levém okraji silnice. "Tady je ten příslušník *10 co ho vypnuli. Už ani nevím jeho jméno" říkám.
Po nájezdu na dálnici sen tentokrát končí klidně *11
Budím se spokojený, že se mi akce tentokrát podařila až do úplného konce a nedopadlo to jakoukoliv zlou variantou.
*1 v jedné z variant snu přeskakuji do vedlejšího mrakodrapu (oba mají rozbitá okna a jsou postaveny velmi blízko vedle sebe, takže ani nemohu propadnout mezi mrakodrapy dolů na zem)