Mé divoké sny bývají občas pěkně traumatizující, zvláště pak ty, kdy se nemohu z nějakého důvodu dostat domů ...
Některé z těch, které jsou alespoň trošku příjemné jsem již popisoval
- sen "Pasáček ovcí" - 7. díl série o snech a astrálním cestování
- sen "řidička a zpěv na sjezdu" - 8. díl série o snech a astrálním cestování
- sen "poslední česká tramvaj" - taktéž osmý díl ...
- sen "noční bus na sídlišti" - první díl série Divokých snů
To jsou tedy ty lepší a dnes budu popisovat ty horší. Slabším povahám doporučuji tento díl raději přeskočit ...
Jeden ze snů začíná ve městě, které nepatří do obvyklého arzenálu mých snů a to v Jindřichově Hradci. Chci jet domů a tak hledám to správné a jediné nádraží v Jindřichově Hradci. Nacházím jej a u pokladny si chci koupil lístek. Nádraží je německé a i pokladnu obsluhuje němka. Lístek mi neprodala ale je slušná, neb mi vysvětluje, že autobus tu sice má zastávku ale kdoví jestli vůbec přijede... Jdu se tedy podívat na nástupiště. Nástupiště má číslo "1", je zde pouze jeden jízdní řád a na něm vyznačený jeden autobus jedoucí v půl páte ráno. U toho času je jedna vysvětlivka a ta je naštěstí níže vysvětlena. Vysvětlivka říká, "jede pouze 1.7". To je naštěstí zítra (a zítra je neděle). Sedám si na lavičku a vyčkávám ... Příjezdu autobusu se však nedočkám ... Po těch letech kdy se mi sen zdál už nevím důvod, ale asi jsem porušil zákon, pravděpodobně spánek na lavičce ...
Jindřichův Hradec jsem svého času 1x za rok navštěvoval (naposledy rok 2000) a na nádraží jsem nikdy nebyl ... Ale pojďme dál.
Chodím po Praze a hledám nějaké autobusové nádražíčko nebo i jen odjezdové stání domů do Mostu. Po delším hledání docházím do míst, které vzdáleně připomíná Mírové náměstí. Zde stojí budka ve tvaru kruhu a místní prodejce jízdenek mi sděluje, že do Mostu se už nejezdí, ale nabízí mi možnost svést se do Lomu, což je nejbližší možná destinace, ale mám jet hned, neboť lince hrozí zrušení ...
O chvíli později vystupuji samotinký z německého autobusu, kde mi řidič omluvně sděluje, že dál už jet opravdu nemůže. Vystupuji v nějaké vísce (podle řidiče v Lomu). Nikde ani živáčka a já chápu proč bude linka do Lomu zrušena. Domy jsou pobořené, jakoby po zemětřesení nebo po náletu. Kdo by tu bydlel ...Já však chci domů a tak na náměstí odbočuji doleva, kamž mi ukázala šipka. Po dvaceti metrech chůze z hrůzou zjišťuji, že už se nemám kam vrátit. Přede mnou se tyčí ohromná díra. Ve snu je mi jedno, jestli ta díra je vytěžený povrchový důl (nikde není stopa po uhlí), nebo je to kráter po výbuchu chemických závodů nebo cokoliv jiného ... ... a budím se doma ve své posteli s těžkou depresí. I teď když to píšu mi není dobře po těle, protože tohle byl snad nejhorší sen na téma cesta domů.
Ale pojďme dál. Když už jsme byli v Praze, tak zkusíme pokračovat opět zde. V dalším snu jedu domů tramvají... Sedím v tramvaji číslo dvacet šest a směřujeme na Vítězné náměstí. Řidič tramvaj zastavuje a pak v mžiku zmizí - v jednu chvíli v kabince řidiče je a pak najednou není ... Snad silou vůle tlačím tramvaj přes kruhovou křižovatku na další zastávku trasy, což je "Dejvická".Lidí zde stojí tak zhruba třicet ... Tramvaj zastavila a já vysouvám bosou nohu z tramvaje a mačkám tlačítko na boku tramvaje. Tím se mi otevře kabina, do níž si vlezu a řídím dál tramvaj odsud.
Vyjíždím dál po trase a je mi skoro do zpěvu, protože jde všechno hladce a já se pomalu ale jistě blížím ke konci Prahy. Cítím, že bych ji mohl opustit v pohodě a pak si na dálnici něco stopnout.Jenže tenhle sen nemá dopadnout dobře. Nahoře na sídlišti Červený vrch přehrazuje jak silnici tak i koleje vysoká zeď. Na zdi je vytvořena otočka pro tramvaje... Opět se nedostanu domů, neb není v mých silách překonat zeď a když bych se přes zeď nějak dostal tak bych na konec Prahy pěšky nedošel ... Navíc jsou vzadu na nebi těžká bouřková mračna ...
O mračnech budu vyprávět v některém příštím pokračování, ale vraťme se k návratům domů. Cestovali jsme domů tramvají, autobusem, tak teď pro změnu zvolme netradiční způsob a to letecký za pomoci kouzla "Leť". Kdo zná stolní hru Dračí doupě, tak asi zná kouzlo se zaklínadlem "UFI" ...
Letím si takhle v noci domů (směrem od Loun nebo Prahy) bez nějaké další ochrany a už jsem skoro před Mostem, když mě má vzdušná cesta navedla přes nějaký německý chemický závod. Čech venku a v noci, to si žádalo potrestání. Proti mě je vystřelena inteligentní ohnivá koule. Je mi jasné, že nemám šanci, ale svůj život nechci dát zadarmo. Zrychluji na maximum co s daným kouzlem mohu, ale nestačí to, ohnivá koule se přibližuje. Jediná šance co mi zbývá je vzít to střemhlav dolů a kamsi doleva mimo chemický závod. Pět, čtyři, tři odpočítávám v duchu. Nedopočítám ....
Budím se z mrákot za slunečního dne na bílém opalovacím lehátku. Přede mnou je strom a dvoumetrová dřevěná ohrada. A tak se mi podařilo málem uniknout ... říkám ležícímu muži na vedlejším lehátku a významně se dívám na ožehlé místo na stehnu levé nohy. Jsme ve vězení nebo léčebně ? Ale doma nejsem a ve snu to nevypadalo, že bych byl brzo z tohoto ústavu propuštěn ...
Když už jsem z cest nějak dokázal dojet do Mostu, mého města kde žiji už hodně let, nemívám stále vyhráno.
Jedu si tak v autobuse od nádraží (podle směru jízdy by to byla linka 20 nebo 16) jenž u Prioru odbočuje z trasy a staví na nouzové zastávce - je tu přenosný stojan s čísly busů 20 a 30. Vystupuji a snažím se jít kolem Mlíčňáku směrem domů. Na nebi jsou bouřková mračna a na ulicích ani živáčka. Pak mě cosi prudce udeřilo zezadu do hlavy a já padám mrtev k zemi. Ve zhasínajícím vědomí vím, že za to může ten mrak, jež stojí stále na stejném místě ...
Podobná situace ale tentokrát v cestě stojí "půlnoční německý zákon", který říká jednoduchou věc: "Do půlnoci musí být češi doma". Klasický sen začíná pohledem na hodinky ... Dívám se na hodinky poblíž Prioru. Je noc a já vidím, že to taktak stihnu domů. Jdu rychlou chůzí a spolu se mnou nějací další opozdilci. Za křižovatkou u Luny se znovu dívám na hodinky a ty ukazují již něco málo po půl dvanácté. Je noc a lampy v ulici na přeskáčku zhasínají, aby splnily "půlnoční německý zákon". Některé ještě zůstávají svítit. (V tomto snu nad tím neuvažuji, ale později v pokračování série vysvětlím možné důvody) Blízko první základní školy už vím že je zle, hodinky ukazují necelých pět minut a odsud chodívám domů minut deset (i v reálu). Ale to už slyším, jak se zezadu na mě řítí ohnivý plamen, jež mě vzápětí sežehne. Je půlnoc a tohle je trest ... Plamen ve snu ničí vše živé, co není doma v posteli ...
Ve snu by mi cesta domů od Prioru zřejmě trvala více jak hodinu. Když jsem si ji nedávno znovu změřil na hodinkách, trvala stěží minut dvacet, ale opravdu rychlou chůzí. Zpotil jsem se u toho, protože prvních deset minut jde většinou do kopce ...
To je pro dnešek vše. Končím, abych stihl "půlnoční zákon" :-)
