Je večer a v televizi se chystá mezistátní zápas Česko - Severní Irsko. Mamka sedí u stolu, já ležím s učebnicí ruštiny na gauči a oba čekáme, až se začne něco dít. Naše kočičanda se tou dobou ještě neprobudila ze svého večerního spánku a hnípe na křesle...
Pak zazněly první tóny hymny a mamka si ji začala prozpěvovat, což byl signál pro naši kočku Mourinku. Probudila se a tryskem se z křesla vyhoupla na stůl, aby se přesvědčila kdo vydává ty podivné tóny. Jenže to už jsem se ke zpěvu přidal i já.
Mourinka seskočila ze stolu a popoběhla ke mě. Když jsem se na ní podíval, zjistil jsem, že přede mnou sedí naježená kočka od strachu jak na hřbetě tak i na ocásku a v očích směs strachu a údivu. Ten výraz mě rozesmál tak, že verš "v sadě skví..." už zůstal nedozpíván jednak od smíchu a jednak proto, abych se mohl věnovat Mourince a trošku jí uklidnit.
Jenže Mourinka z mého hlazení a smíchu kterého jsem se nemohl zbavit, získala pocit, že se jejímu strachu smějeme a důstojně zaplula po křeslo. To mě zamrzelo ale nakonec jsem si Mourinku udobřil hrou s ní a kočičím zlobítkem.
Je mi to zvláštní, že Mourinka takhle reaguje na zpěv - mamka si občas prozpěvuje při úklidu nebo vaření a vždy toho musí velmi brzy nechat, protože ji prý Mourinka sekne drápkem po noze - snad aby se vzpamatovala.
