Sny a astrální cestování - Sny vás mohou i varovat. Nevěříte ?
Ve svém putování zpět časem po svých snech, které se posléze splnily do puntíku, se nyní zastavím na začátku devadesátých let, kdy v Mostě došlo k tak silné srážce sanitky s tramvají, že to tramvaj doslova vyhodilo z kolejí ...
Ale popořádku: V roce 1985 jsem začal jezdit na střední odborné učiliště do Meziboří, kde jsem studoval obor s maturitou. Cestování mi trvalo hodinu - nejprve autobusem k tramvaji, poté 30 minut jízda tramvají následovaná jízdou s ČSAD do Meziboří. Vůbec nejlepší bylo, když v neděli pozdě večer sněžilo a namrzalo, to se pak jízda autobusem do kopců nekonala a chodilo se pěšky - ale to je jiná pohádka.
Někdy v té době jsem začal mívat sny o zvláštním chování tramvají, (které mě pronásledují dodnes), které ze "záhadných" důvodů nedojíždějí do cíle (budu o tom psát zřejmě v sedmém díle). Jeden sen se ale z ostatních vymykal. Když ho řeknu prozatím stručně - tak jsem v něm nastoupil do tramvaje, ta se rozjela, aby se následně stalo něco, po čem jsem si připadal jak žába v mixéru. Z toho snu jsem se budil vždy s divným pocitem ....
A pak přišel den, kdy se měl vyplnit můj sen v té delší formě. Ano zdálo se mi o tom vícekrát, v tramvajovém mixéru jsem byl minimálně třikrát, ale delší formu tohodle snu si pamatuji dvakrát. Jednou se mi zdála ještě za dob učení, podruhé pak už v době mého dojíždění do prvního zaměstnání, a sen probíhal vždy v místech, kdy jsem dělal stejný první přestup na tramvaj - tedy u Prioru ... Sen a reál dám opět kurzívou, rozdíly snu proti skutečnosti a komentáře pak písmem normálním.
Ten den v reálu začal tím, že jsem mírně zaspal, ale ještě jsem ve chvatu zvládl se obléknout a doběhnout na autobus, který mě vezl dolů na přestup ...Křižovatku u Prioru projel autobus plynule, přestože to byla světelná křižovatka. Co jsem si tak stihl povšimnout, tak byly světla bez proudu (tehdy to byla křižovatka řízená relátkovým systémem a řídící jednotkou tam byl krokový motůrek, který už měl svá nejlepší léta dávno za sebou a poruchy byly na týdenním pořádku). Průjezd křižovatkou je také místem, kdy si začínám uvědomovat svůj sen ...
Vyběhl jsem z autobusu a zjistil, že na zastávku přijíždí tramvajová souprava, můj spoj. Rozbíhám se tryskem, protože oba vozy byly skoro prázdné, což byla věc nevídaná moc často, (jestli nepřijel autobusový přípoj nebo jelo víc tramvají rychle za sebou, to netuším,) jisté je že jsem rozhodně chtěl svoje první dnešní štěstíčko využít.. Nevím jaký důvod ke chvatu jsem měl ve snu, ale v reálu jsem nechtěl čekat, co když ta další tramvaj bude narvaná ...
Přebíhám světelnou křižovatku a znovu si uvědomuju nepřítomnost jakéhokoliv světla ze semaforů a dokonce ani pouliční osvětlení v blízkém okolí nesvítilo ač ještě bylo poměrně velké šero. Jen tramvaj svítila jako maják ve tmě. Přebíhám křižovatku trošku šikmo, abych co nejkratší cestou doběhl ke předním dveřím druhého vozu, zde jezdím nejraději. Až na nástupním ostrůvku se neznámo proč odrážím levou nohou, abych změnil směr a zapadl do zadních dveří předního vozu. Běžel jsem tak rychle, že jsem setrvačností vyběhl po schůdkách až na zadní plošinu. Tramvaj zavřela dveře, rozjela se, a ....
Bylo to celé divné, zrovna jakoby na dotvrzení podivnosti té chvíle nejelo kolem skoro žádné auto a taky si ani nejsem jist, jestli tramvaj popojela do křižovatky, zastavila a pak se rozjela znovu (jak se dělo vždy když nešly semafory), nebo jestli tu křižovatku projela naráz. Vím že jsem si v reálu málem nahlas řekl: Dop***le co tu dělám (myšleno v první voze) ? Nějakým osmým nebo jakým smyslem jsem se donutil hrábnout rukou dozadu a stihl se chytit tyče. Snad jsem se držel jen čtvrt sekundy...
Náhle do tramvaje něco vrazilo a ta vypadla z kolejí. Ozval se hnusný zvuk drhnutí železných kol o betonové panely mezi kolejnicemi (Ten zvuk jsem slyšel prvně - ve snu nebyl nikdy a byl tak hnusný, že se mi posléze začal objevovat i v některých dalších ošklivých snech, kterým říkám "tramvajové poruchové"). V tomhle okamžiku jsem se už na nohou neudržel a setrvačností doslova odlétávám kamsi dopředu. Mám přitom pocit, že jsem v mixéru. Představte si to tak, jako čeští tvůrci starších filmů. Ukáží se šíleně rozkymácené záběry z vnitřku auta a pak se promítne pár zatemnělých snímků, pokud chcete naznačit že hlavní hrdina upadl do bezvědomí ...
V reále se mi dělo totéž - pocit v mixéru ukončený tím, že jsem čelem narazil do svislé tyče. Pak mi někdo - slovy jednoho mého kamaráda - "vypnul proud" a já si nepamatuji, kdy z tramvaje vystoupili ostatní cestující. Když jsem se probral a zjistil, že nárazem do tyče jsem si zničil brýle, byla už tramvaj prázdná. Sesbíral jsem se rychle ze země a vyběhl z tramvaje, která se zapříčila mezi trolejovým sloupem a tramvají v protisměru. (Tramvaj v protisměru měla "jen" rozbité přední sklo, narozdíl od našeho vozu, který posléze dal dopravní podnik do šrotu - byl to vůz s číslem 306 pokud se nepletu, tutově to číslo ale začínalo 30 ....)
Když jsem vyběhl ven, měl jsem šanci poprvé spatřit, co do nás vrazilo. Byla to žlutá sanitka rychlé záchranné služby, ještě jí slabě blikal modrý maják, pár lidí se snažilo vyprostit řidiče, který na tom byl nejhůř (respektive se snažili jen ohnout rám zničené kabiny, aby se k řidičovi šlo vůbec dostat). V sanitce prý bylo malé děťátko v inkubátoru, které se vyklopilo a doktorka, která jela uvnitř se prý bála s ním pohnout, prý kvůli možnému zranění páteře ...
Na mě posléze dolehl z toho všeho silný šok a nebýt mého spolupracovníka, který mě našel jak se skrčený na bobečku začínám klepat, tak nevím jak bych dopadl ... Přijel "pro mě" následující tramvají o necelé čtyři minuty později.
Až po půlhodině jsem byl schopen začít vnímat boule, drobné šrámy a natažený sval na ruce, kterou jsem se držel tyče. Možná právě to mě zachránilo od většího zranění, protože takhle jsem tu svislou tyč do které jsem narazil hlavou líznul vlastně jen lehce pravou stranou hlavy...
Když jsem si tuhle scénu ten den několikrát promítal tam a zpět, tak si vůbec neuvědomuji, že by ta sanitka houkala, jen ten zapnutý majáček svědčil o tom, že sanitka měla mít přednost. Proč sanitku ale tenkrát řidič či řidička tramvaje neviděla to nevím. Připisuji to tomu, že sanitka jela příliš rychle, ostatně to, v jakém úhlu potom "odletěla" z křižovatky o tom dozajista svědčí.... O zničeném předku sanitky nemluvě.
Po těch letech si nevzpomenu na další detaily, vím jen, že to byl můj první ošklivý sen, který se splnil. Od té doby se po každém ošklivém snu chvíli dost bojím, aby se právě ten nehodlal splnit taky. Naštěstí si vždy uvědomím, že v tom snu bylo něco značně nereálného (dovedete si třeba představit totálně přestavěnou Prahu a to během pár dnů, že se v ní ani rodilý Pražák nevyzná ?). Ale už babičky říkávaly Na každém šprochu pravdy trochu...
