Dnes pouze doplním přechozí (pátý) díl divokých snů jedním "čistokrevným" snem o cestě domů a pak přidám jeden sen, který je na pomezí snů o cestě domů a snů "babičkovských"...
Sen o cestě domů začíná na mosteckém nádraží. Pěšky se mi jít nechce, autobusy nejezdí, tramvaj taky ne a taxík nikde (sen se mi zdál v době, kdy mobilní telefony v čechách nebyly) a tak volím leteckou cestu domů a kouzlem si na svá záda přičarovávám křídla. Nespecifikuji ale jaká mají přijít a tak přicházejí velká motýlí. Vzlétám do vzduchu a snažím se letět nad asfaltovou silnicí, což mi docela jde, ale rychlost směrem vpřed nic moc. Měním křídla z motýlích na ptačí. Rychlost se mírně zvýšila, ale chodci (pokud by nějací byli poblíž) by mě předháněli. Rozpažuji ruce a kouzlo měním tak, abych letěl jako letadlo. To už je lepší, ale já chci letět rychleji a tak mírně připažuji a kouzlo měním na tryskové letadlo. Konečně rychlost, která mi ve snu dostačuje ( v reálu by odpovídala stěží 60km rychlosti) a která mě postrkuje blíže k domovu. Náhle proti mě kdosi vystřelil raketu jež mě ze vzduchu sestřeluje a následný pád na tvrdou zem mě definitivně zabíjí ...
Cesta domů k babičce, kterou se nyní chystám vyprávět dodržela některé reálie. Babička vypadala tak jak měla, místní jména obcí a čísla silnic seděly taktéž. Což bylo vše ... Procházím podivným městem plným přízemních domků. Silnice se větví ve tvaru ypsilonu a já zkouším nejprve cestu vpravo. Došel jsem k řece přes níž vede most a za ním je tabulka s číslem silnice. To číslo do Libochovic (což je jméno tohodle městečka) nepatří a tím pádem mi v myšlenkách proběhne povedomí o tom, že bych se dostal kamsi do německa.Zkusmo podívám doleva a zajásám. Za řekou vede cesta a je označena číslem "246" a to do libochovic patří. Ba co víc, cesta po ní vede domů ... ehm, tedy domů k babičce ... Sice tam není most přes řeku (proč by němci stavěli nebo obnovovali most do českých obcí, že) Rychlým během se vracím na křižovatku a pak běžím tou správnou ulicí. V myšlenkách se upínám k tomu, aby se něco nepokazilo (jak se občas v mých snech stává) a ta cedule tam byla pořád. A skutečně, mé přání se mi splnilo. Mohutným skokem překonávám řeku uzavřenou v betonovém korytě a šlapu si to po cestě vydláždněné dlažebními kostkami, jimž se říká "kočičí hlavy". Skoro si pískám od radosti.
Maličko mě zmate že cesta vede mírně do kopce a nahoře stojí starý rozložitý dub. No co, říkám si ve snu, místo vesnice Dubany je tu dub, hlavní je že silnice stáčí doleva k vesnici Křesín a ta vesnice (ještě) existuje ! Ba co víc, poblíž dubu stojí nějaká stará paní, jež mi je velice povědomá. Babička !! Usmívám se a říkám jí: My se známe !Babička se na mě bez úsměvu otočila, koukla se na mě skrz brýle a pronesla bezbarvě: Ano, my bychom se měli znát. To byl pro mě šok a nepomohlo mi z něj ani to, že se na mě babička následně tajemně pousmála ...
Uvědomuji si, že se mi tenhle sen zdál dvakrát a při druhém průchodu tímhle snem jsem si byl jist a nebál se potíží. Je tu ale jedno velké ALE ... To druhé opakování snu přišlo zhruba dva roky po smrti babičky a dost se mě dotklo, zvláště pak mého svědomí.
Ten pohřeb byl vůbec první, při kterém mi umřel blízký příbuzný a já při něm neplakal. Pohřeb byl církevní, "do země" ... Chtěl jsem na to celé zapomenout nebo vzpomínky potlačit do pozadí. Povedlo se mi to, ale tenhle sen mi to všechno připoměl. Byl jsem z toho dost vzatý, a nejbližší sobotu si toho povšimla i má kamarádka, když jsem na společném běhu za hubnutím byl zamlklejší než obvykle.
Kamarádka to ze mě dostala ven a já pak začal brečet jako malý kluk a poprvé nepřítomnost babičky na tomto světě oplakal. Od té doby na babičku vzpomínám a tento traumatizující sen už nikdy více nepřišel ani žádný podobný ...
V nejbližším blogpostu o divokých snech budu pokračovat dalšími "babičkovskými" sny.
