17. listopad to není jen rok 1939, 1989 ale - jak jsem se právě dnes dozvěděl - i třeba rok 1960 ...
V roce 1939 se v mohutnou manifestaci odporu proti okupaci změnil pohřeb Jana Opletala, který byl smrtelně zraněn při zásahu německých vojáků proti průvodu na oslavu vzniku republiky.
O padesát let později se vydal patnáctitisícový průvod studentstva z Vyšehradu do centra města opět. Důvodem bylo jak uctění památky právě Jana Opletala, tak protest proti pokračující nesvobodě.
A cože se to stalo v roce 1960 ? Jak byste si mohli přečíst na stránkách lidových novin (ale článek podle všeho za rok zmizí), tak právě 17.listopadu 1960 proběhla poslední poprava odsouzeného za politický (zlo)čin. Je mi z toho poněkud těžko od žaludku, protože jsem se domníval, že po skončení monstrprocesů na začátku padesátých let se toto již nedělo, opak byl zřejmě pravdou, jak o tom svědčí onen článek ...
Poslední politická poprava
Je mi líto, že se na ně zapomíná. Všichni si připomínáme 17. listopad 1939, den, v němž nacistický režim rozpoutal proti občanům okupovaného Československa krvavý teror. Všichni si také připomínáme i tentýž den o půlstoletí později, kdy se lidé vzepřeli tentokráte komunistickému teroru a učinili mu definitivní konec. Mezitím byl však ještě jeden 17. listopad - právě před pětačtyřiceti lety.
Nepřítel pracujícího lidu
Je mi líto, kdyby byl zapomenut neznámý - podpis je nečitelný - vyšetřovatel ministerstva vnitra, který tehdy učinil první krok, když do zprávy o charakteristice obviněného Vladivoje Tomka z18. března 1960 napsal: „K jeho povahovým vlastnostem je nutno říci, že je velmi rafinovaný a ve své nenávisti k lidově demokratickému zřízení vyvíjel nejaktivnější činnost. Možno říci, že byl organizátorem v páchání velezrádné činnosti a měl nemalý vliv na ostatní své společníky.“ A posléze učinil závěr: „Vyšetřovací vazba na něho neměla vliv, pokud se týče jeho převýchovy, a vyvstává otázka, zda je vůbec možno počítat s jeho převýchovou i v rámci případného uložení dlouhodobého trestu.“
Je mi líto, že je zapomenut krajský prokurátor v Praze dr. Adamec, který 29. dubna 1960 podal žalobu na Vladivoje Tomka a spol. za to, že se „spolčili (...) k pokusu zvlášť nebezpečným jednáním zničit nebo rozvrátit lidově demokratické státní zřízení“ a „v dohodě s dalšími osobami konali přípravy k ozbrojenému povstání a k násilnému odstranění lidově demokratického společenského řádu“.
Je mi líto, kdyby mělo být zapomenuto stanovisko, obsažené v dnes odtajněném spisu ministerstva spravedlnosti ze 7. června 1960, které znělo, že „vzhledem k tomu, že trestná činnost obv. Tomka a B. (...) je rozsáhlá a mimořádně nebezpečná, zamýšlí Generální prokuratura dát krajskému prokurátoru souhlas s tím, aby u hlavního líčení navrhl uložení trestu smrti oběma obviněným“. Leč „při úvaze o použití absolutního trestu u obviněných je nutno míti na zřeteli, jak možnost jejich nápravy, tak otázku výchovného působení trestu na ostatní členy společnosti“, přičemž u druhého obviněného jako příslušníka „dělnické třídy“ a dokonce člena strany byla spatřována „naděje, že se po výkonu delšího trestu odnětí svobody napraví“.
U Tomka bylo stanovisko Generální prokuratury neúprosné, neboť svým „postojem při vyšetřování celého případu i svou iniciativou při páchání protistátní trestné činnosti projevil se (...) jako nepřítel pracujícího lidu, jehož ponecháním v lidské společnosti by dále byly ohrožovány lidově demokratický společenský řád a životy lidí“ a proto je „v obecném zájmu, aby pachatel tak závažných trestných činů a pachatel tak nebezpečný byl navždy z lidské společnosti odstraněn“.
Je mi líto, že jsou zapomenuti členové senátu Městského soudu v Praze, složeného z předsedy Karla Lukavského a soudců z lidu Vincence Hlaváčka a Rudolfa Minhy, kteří 16. července 1960 poslušně odsoudili Vladivoje Tomka „podle §u 78 odst. 3 tr. zák. s použitím §u 22/1 tr. zák. k trestu smrti“. Druhý obviněný dostal trest „odnětí svobody v trvání 25 roků“ a dalších osm tresty o různé výši od dvou a půl roku do šestnácti let. Úhrnem bylo rozdáno osmdesát tři a půl let odnětí svobody.
Je mi líto, že je zapomenut senát Nejvyššího soudu ve složení předsedy dr. Františka Halešice a soudců dr. Václava Michala, dr. Františka Sedláčka, Gézy Zupy a Václava Pitáka, který 27. srpna 1960 trest smrti pro Vladivoje Tomka potvrdil, neboť měl „za to, že nebezpečnost činů a zejména pachatele je tak vysoká, že u tohoto obžalovaného přichází jedině v úvahu absolutní trest, neboť naděje na jeho polepšení dány nejsou“. Žádost o milost zaslaná prezidentovi republiky nebyla ministerstvem spravedlnosti doporučena. Dopis Kanceláři prezidenta republiky z16. září 1960 podepsal dnes již neznámý náměstek ministra s nečitelným podpisem a referent kanceláře prom. práv. J. Kvapil v informaci pro prezidenta uzavřel: „S názorem ministerstva spravedlnosti se ztotožňujeme, a doporučujeme, aby žádost za milost byla odmítnuta“. Takže v příslušné kolonce na první straně spisu stojí vepsáno perem „s. president souhlasí s návrhem - milost neudělit. 19. 10. 60“ a další nečitelný podpis.
Prezidentem Československé republiky byl tehdy Antonín Novotný, A pak už bylo potřeba jen málo. Dr. Mazačová z Kanceláře prezidenta republiky oznámila dopisem z téhož dne dr. Urbanové na ministerstvu spravedlnosti, že prezident „neužil svého práva udělit milost“. První náměstek ministra dr. Litera dopisem z 31. října 1960 požádal Městský soud v Praze, aby „urychleně nařídil výkon trestu smrti odsouzeného“. Vzápětí předseda senátu Karel Lukavský 10. listopadu 1960 nařídil: „Výkon trestu budiž ihned vykonán, neboť žádost o milost podaná odsouzeným presidentu republiky, byla zamítnuta.“
Poprava byla vykonána ve věznici v Praze na Pankráci za přítomnosti soudce dr. Františka Stýbla, prokurátora dr. Františka Krause, lékaře dr. Miroslava Šlika a náčelníka věznice kpt. Jaroslava Koláře. A samozřejmě nejmenovaného kata a jeho pomocníků.
Bylo jedenáct hodin a padesát pět minut dopoledne ve čtvrtek 17. listopadu 1960. V rozhlase na stanici Praha vysílali právě zábavnou hudbu. Týž den československý komunistický parlament schválil zákon o novém státním znaku - český lev měl mít od té doby nad hlavou rudou hvězdu. Divadlo Spejbla a Hurvínka odjelo na turné po Švýcarsku. Zasedalo valné shromáždění akademie věd. V Litoměřicích otevřeli památník Karla Hynka Máchy. Ještě téhož dne byly ostatky popraveného zpopelněny v krematoriu v Praze-Motole a urnu s pozůstatky si vyzvedl orgán ministerstva vnitra, který se podepsal pouze číslem.
O popravě byla podána informace ministru vnitra a ministerstvu spravedlnosti a později také prezidentské kanceláři. Stejně jako o procesu a odvolacím líčení ani tentokrát nebyla vydána žádná zpráva pro noviny nebo rozhlas.
Krvavá labutí píseň
Skaut Vladivoj Tomek byl posledním popraveným z politických důvodů a po něm další už naštěstí nenásledovali. Proto by bylo škoda, kdyby měli být zapomenuti ti, kdož podle svědectví dochovaných úředních spisů a jiných veřejných listin bez zábran tehdy tak spěchali odstranit „navždy z lidské společnosti“ alespoň ještě jednoho z těch, kteří se snažili vést válku s komunistickým režimem, jemuž tito vyšetřovatelé, prokurátoři, soudci, náměstci ministrů a referenti naopak věrně sloužili.
Ani tato jejich krvavá labutí píseň ze 17. listopadu právě před pětačtyřiceti lety by neměla být zapomenuta.
"Ponecháním Vladivoje Tomka v lidské společnosti by prý „dále byly ohrožovány lidově demokratický společenský řád a životy lidí“."
O autorovi | VLADIMÍR BYSTROV, Autor je publicista
