modrinka-11-listopad-2008

Dnešní den už do hor nejdeme, čas po svačince u markraběte

Norsika nebezpečně pokročil ...

xxxxx

Druhý den po klasickém kolečku nutných ranních úkonů se
konečně začínáme pohybovat z Komodoru směrem na Trolí skály. Koníky
necháváme v přístěnku a pomalinku stoupáme vzhůru do skal.

Tam, kam nás vede učitel Rubín, vede velice úzká pěšina, po
které můžeme jít jen v řadě za sebou. Jak lákavé pro případné záškodníky,
jenže ti si nás nevšímají a za chvilku se máme dozvědět proč.

Na náhorní plošině nás už čeká družstvo vojáků z Ostenu,
někteří jsou lehce zranění a v rožku plošiny mají „odloženy“ čtyři mrtvoly
lidiček (hobiti i trpaslíci) a ti jsou opět oblečeni v tuleních kůžích.
Mám čas si povšimnout, že každý oblek je šit danému uživateli na míru dle jeho
specifických požadavků.

Mrakoplaš vtípky dráždí místního velitele (respektive nejvyšší šarži, která se nám pro tuto chvíli ukázala) a Rael se dovolil, že potřebuje na chvíli odejít na ministerstvo úlevy. Odešel a za minutku se mi
rozsvítily botky – někde je nemrtvý. S Mrakoplašem si súrsky potvrzujeme,
že to určitě bude Rael, ale to až poté, co poněkud zákeřně a schválně řvu
„Nemrtví !“, a ženu se směrem za Raelem.

Rael něco kutil nad nějakým pokresleným pergamenem a jakmile

z něj sundal ruce, přestaly mé botky signalizovat. A zatímco Rael
vysvětloval, že v pergamenu má chycenou duši upíra (zjednodušoval) já si
začal domýšlet, proč jsem dostal botky, které jsou přecitlivělé na nemrtvé a to
dokonce i na komunikaci s nimi. Jakoby to kdosi udělal schválně, protože
věděl, že sleduji poněkud ostřeji Ofeka a jeho žáky, či snad chtěl, aby všichni
v naší družince věděli co Ofekovci dělají. Mě osobně komunikace
s nemrtvými nějak zvlášť nevadí, snad až do okamžiku kdy si dotyčný onoho
nemrtvého nejprve vytvoří a až pak ho zneužívá jako informační buňku.

Každopádně Rael řekl jednu důležitou informaci – odměna za
Balanarovu hlavu byla zvýšena ze 4000 na 6000 zlatých. No, pokud ji právě
nezvýšil on, což mě právě taky napadlo ... Holt budeme na Balanara muset dávat
mnohem větší pozor ...

Omluvil jsem se za falešný poplach, neboť na Raela běželo i

vojsko a pak jsme byli předvedeni před další část jednotky, což bylo deset
trpaslíků s erby Ostenu a deset velkých Varanů. Každý varan má velké sedlo
na hřbetu, kde se povezeme my, a další malou sedačku za krkem zvířete, kde bude
sedět pilot varana. Na ovládání tam má otěže...  Těch Varanů je deset, ale v naší skupině
je nás devět, tím pádem budeme mít další doprovod.

Každý z nás pak obdržel stvrzenku na svého koně, který
bude odveden z přístěnku do Ostenu, a my si ho pak budeme moci vyzvednout
u bran Ostenu – do vnitřku města nebudeme vpuštěni, ale strážný u brány zajistí
přivedení koně ze stáje. Mrakoplaš znovu nakrkl velitele a ten mu přidělil
varana, který se už teď od pohledu chová poněkud ... ehm ... divoce.

Zatímco se usazujeme do sedel a trpaslíci nás do sedel
upevňují i popruhy, abychom nespadli, je nám znovu vysvětlován náš úkol a je vysvětlován
stále stejně – Plexiská základna na moři je ohrožena Ledovým drakem. Pak teprve
přišel důstojník-šlechtic a obsadil desátého Varana.

Připomínám to proto, že se s námi Varani vznesli a jako první začali stoupat nad mraky – dole nás jistili vojáci s kušemi a nad námi kroužili další vojáci s varany, prostě jak říkal velitel na zemi – až do odletu z Plexisu budeme všichni ochráněni ...

To, že stoupáme nad mraky může mít několik příčin, první
z nich je ta, že někdo nechce vidět, že někam letíme, ale i to, že to
nemáme vědět my...

Ostatně nejprve letíme na západ a až nejsme ostrovu na
dohled, pak letíme velkým obloučkem k severu. A znovu letíme do mraků a
asi tak pětkrát až šestkrát měníme směr letu, takže nikdo z nás už neví,
kam letíme, nelze se orientovat ani podle slunce. Letíme jen hodinu a tak
blízko Plexisu určitě žádný ostrov není, to víme každý z nás.

Nepřistáváme ale na ostrově, ale po jednom přistáváme na
lodi – víc varanů se na palubu nevejde. Přistávám asi jak třetí a hned poté, co
jsem se vymotal z řemenů mě hned jeden voják odvedl do podpalubí a varan
odlétl aby uvolnil místo dalšímu. Mohly mě překvapit dvě věci – to, že vlajka
na lodi je černá-pirátská a voják má strhané erby z uniformy. Všem je
řečeno to samé – nyní neplní úkol svého vévody a proto se takto maskují.

Další voják v podpalubí o našem úkolu neví nic a tváří
se že to ani nechce vědět – jediný úkol který dostal je ten, že nás má
převléknout do uniforem z tulení kůže (tentokrát to opravdu jsou uniformy
a nikoliv obleky), ale i ty mají odstraněny insignie. Dále zde máme odložit
všechny věci, které by nás mohli jednoznačně identifikovat jakožto občany
Plexisu – takže identifikační náhrdelník, v mém případě šaty s erbem
Velvétu, strhat etikety z lektvarů a tak. Je nám řečeno, že v případě
úmrtí Mrakoplaše ho máme skalpovat ( má jednoznačné tetování) a naše mrtvoly
nebudou převáženy zpět.

Dobré je to, že se můžeme dozbrojit, takže třeba Bali si
doplňuje svojí zásobu šípů, spíše špatné je to, že každý z nás je povinně
dozbrojen také třemi lahvičkami Raisy, které jsou pečlivě ochráněny proti
náhodnému rozbití velmi silnou vrstvou tkaniny proloženou nějakými bylinkami. Je
nám to trošku divné, s tímhle můžeme 27 kráterů o průměru deset metrů a
draka bychom zabili asi tak třikrát, jak to tak odhadujeme...

Po převléknutí (Mojko mohla použít zástěnu) pro nás znovu
přilétají jezdci na Varanech a i oni jsou už převlečení do tuleních kožek.
Začínám chápat jejich výhodu – voda z vnějšku není propouštěna až na tělo
a naopak pot je odváděn ven ...

Voják na lodi na nějaký dotaz znovu odpověděl – „v životě
jsem vás neviděl, nevím ani teď kam letíte, já mám své pokyny, které se čirou
náhodou protínají s vašimi ...“

A tak znovu vzlétáme a tentokrát letíme hodin pět a zase
jsme mateni letem v mracích a ke konci i přicházejícím šíráním, prostě to
byla mizérie – žádný výhled, žádná zábava, žádná možnost pobavení s ostatními,
protože vítr slova bral rovnou od úst a navíc to byl vítr studený ...

Přistáli jsme na písčité pláži ostrova, které je prakticky
celý skalnatý a ve tvaru pokřiveného banánu, je tu také pár stromů a křovin,
ale to je spíše vyjímka, neboť někde bude slabý pramínek sladké vody. Každý je
dost ztuhlý a snad právě proto se chabě bráníme, když nám velitel letky říká,
že nemá žádné další instrukce ohledně naší přepravy zpět a prakticky hned dal
povel k odletu asi abychom si to nerozmysleli.

Mojko se pokouší vystopovat nějaké stopy draka v písku, ale
pokud tu nějaké byly, tak je desítka přistávajících a vzlétajících varanů zničila
a dál ve skalách je budeme hledat dost těžko, zvlášť teď ne, když už je téměř
noc. Balanar měl takový zlepšovák, že by se proměnil ve vlka, v čemž ho
podporuji, neboť i já bych se mohl proměnit a na rychlý průzkum nejbližšího
okolí by nám to stačilo, ale učitel Rubín se tvářil, že by to nebylo vhodné,
dělit se teď – co kdybychom mi dva kápli na draka ?

Rozštípl to Lemon, který si šel odskočit za malou potřebou,
aby při tom zjistil, že zvlhčuje nějaký poklop. Přivolal nás blíž, přičemž se
učitel tvářil, že to bude lepší se schovat tam, než pracně v přibývající tmě
hledat v horách jeskyně, byť jsme ji viděli z vrchu poměrně dost.

Nečekaný ohromný výbuch odhodil trosky poklopu všemi směry a
každého z nás to dost ošklivě zranilo, naše dívky asi nejhůř – nedýchají a
Julie má navíc v páteři zaraženou kliku. Naše chodící lékárničky – Balanar
a Mrakoplaš se rozeběhli každý k jedné dívce, já se téměř srazil s Balanarem
u Mojko. Mojko už vyhlížela ten vlak, co svítí v tom tunelu, takže Balanar
musel velmi ostře po hraničářsku zapracovat, aby ji ze stavu smrti navrátil
zpět. Poté Balanara odstrkuji, aby si neplýtval energii a sám leju do Mojko
lektvar z lahvičky označené rudým křížem. Až pak se věnuji sobě a přijímám k tomu
ještě léčbu od Mrakoplaše.

Pokud drak o nás nevěděl, tak prý už teď o nás ví, děl
učitel Rubín své další moudro, za což si ode mě vysloužil kyselý obličej. Tohle
že je náš učitel ? Proč nám čím dál tím větší dojem, že jeho činy nás vedou od
problému k problému ? Ani jsem se o tom v deníčku nezmínil, ale včera
jsme s Mrakoplašem ještě v Perclusu uvažovali o tom, že pravý učitel
není Rubín, ale že je to Vladimír. Po tom dni a půl co je mohu sledovat
pochybuji o obouch ...

Balanar s Lemonem se rozhodli, že půjdou na střed

ostrova, kde Balanar provede jisté hraničářské zaříkání, které by mu mělo
ukázat, zda ledový drak je, případně že není na ostrově a oba vyrazili hned a
Rubín si mohl říkat o schovávání se před drakem, co chtěl.

Ostatně poté, co jsme někteří sešplhali pod poklop, jsme
zjistili, že na ochoz, který tam dole je, se všichni nevejdeme a ani se
neschováme v tom dolíčku, ve kterém se hromadila čistá pitná voda. Tedy
moc pitná už pak nebyla, když si v ní Julie smyla z obličeje krev ...
Málem bych zapomněl na soudek, který tam byl připraven. Měl na sobě křídou
nápis: „Pokud si přežil BUM, pak malou nápovědu si zasloužíš“. Po velmi opatrném
otevření má soudek zespodu víka napsáno „smrad je tvůj přítel“ a soudek je plný
zapáchajících kašovitých vnitřností zvířat. Po krátké diskuzi co s tím soudek opět
zavíráme a bereme ho sebou.

Shodli jsme se po tom všem, že my ostatní půjdeme taky ke
středu ostrova, ale že se stočíme k východnímu pobřeží, kde jsme ze
vzduchu vytušili dobře zamaskované molo. Nějak moc svojí přítomnost už
nemaskujeme, svítíme si pochodněmi, měsíc vyjde až později neboť zítra bude
úplněk.

Cesta proběhla bez rušivých příhod a pěšina ve skalách nás
dovedla až na molo. Je dobře maskované a nejvíce asi při pohledu od moře. Úvazy
na lodě jsou maskované shluky kamenů a molo samotné je velkými kameny pokryto. Potopenou
loď nevidíme, zato vidíme utíkajícího námořníka zataveného v neodtávající kostce
ledu utíkající od otvoru ve skále. Dubová vrata kryjící vchod do jeskyně jsou
zničena, jako by jimi prolétl drak, nelze ale posoudit, jestli vlétal dovnitř
nebo ven. Stopy po boji tu jsou, ale není vidět nic, co by prokazovalo nějaký oheň či výbuch. Námořníka pro tuto chvíli necháváme být, naše chodící lékarnička Mrakoplaš se momentálně necítil být silný na doléčování námořníka, který bude po odmražení zraněný a navíc v šoku.

Ach Zirkone, jak mi chybíš a nejenom mě ! Teď by si zavelel
k průzkumu a bylo by, když bychom byli bez tebe a bez učitele, tak bychom taky něco
udělali, ale teď ? Diskutujeme s Rubínem co bychom měli dělat. Tedy
diskutujeme – velice rychle šla debata mimo mojí inteligenci protože se
dohadují jen ostatní a já jen nevěřícně zírám o jakých blbostech se tu dohadují
ostatní a jaké méně známá slova používají a přitom bychom měli jeskyni rychle prozkoumat anebo se od ní naopak vzdálit, abychom případného draka nebudili ...

Rael se od diskutující skupiny odpojil jako první a dobře patnáct minut laboroval ve skrytu se svým nemrtvákem v pergamenu a zhruba v této době registrujeme silný výbuch kdesi na ostrově, který nám ozvěna neumožnila nijak směrově identifikovat. Možná děláme chybu že nikdo z nás nevylezl nahoru na skálu a nepokusil se tam hlídkovat ...

Využil jsem svitu svých bot, jenž na reagovali na Raelovo počínání a prohlédl si portál vchodu do jeskyně a nalezl jeden erbík obsahující v horní polovině květ lilie a ve spodní nějakého krkavcovitého ptáka, tedy krkavce, havrana nebo vránu. Erb neznám, ale podle lilie se domnívám, že by to mohl být erb nějakého královského rodu. Mojko šla ještě o kus dál a nahlédla s pochodní v ruce do jeskyně.

Než popíšu vnitřek jeskyně, nesmím zapomenout na Raelovo zjištění - "Zemřelo to jedenáct lidí. V noci spali a ráno byli mrtví". To nám tedy problém moc neobjasnilo, zvlášť když nemáme mrtvá těla, ale jestli je někdo zabil ve spánku, tak mi to tu začíná docela zavánět nějakou levotou, k čemuž mi přispělo i zjištění Mojko. Uvnitř jeskyně je kromě beden při stěnách uprostřed takové pódium, na měnž stojí cosi jako šibenice. Z jejich vršků vedou řetězy, do kterých je chycen nějaký muž. Visí hodně vysoko, takže se nedotýká země, ale ani nohama nemůže pohybovat, neboť ty jsou připoutáné ke spodku šibenic. [PELINOVSKE DEJA-VU !] Řetězy jsou ocelové až na poslední článek, který se jeví jako stříbrný, ruce i nohy má kolem toho "náramku" muž poněkud sedřeny, ale nepřipisoval bych to působení stříbra na jisté tvory noci, spíše to je od vrcení rukama při pokusech o osvobození. Muž je vyšinutý, hladov a žízniv - zkoušíme ho trošku srovnat do normálu krmením a napájením.

Celé to tu zavání nějakou levotou - erb nepatřící Plexisu, místo draka máme nějakého vyšinutého člověka - sice možná drakodlaka

Zamrazilo mě v zádech, jakoby můj šestý smysl dostal nějaký podnět (ostatní prý také cosi cítili) a pak mě po kratičké chvilce bez viditelné příčiny odnesly boty pryč od jeskyně, nechápu příliš proč, protože neregistruji žádného nemrtvého a neregistruji to ani poté, co jsem se vrátil v ona místa.

Pak se ozval další výbuch a tentokrát zněl mnohem blíže ...