Divoké sny (28.) - snová všehochuť

Pár nezatřiděných snů - i tak bych mohl nazvat tuto kapitolu, neboť tu budu mít pár snů, které mohly být popsány v předchozích kapitoléch této série, leč z nějakého důvodu nebyly.

A-35. Opíjíme řidiče

Minule jsem tu psal tramvajový sen č. 48 o cestování z Plzně do co nejbližší blízkosti města Mostu. Mé podvědomí mi připomělo, že jsem obdobně chtěl cestovat i autobusem ...

Jsem v Plzni (či Písku?) na nějaké akci (snad kongres informatiků) a v určitou chvíli nastal čas jet domů. Jakožto správný čech se stavím do fronty a pomalu postupuji vpřed. Pak před sebou vidím pokladnu a popsal bych ji stručně asi jako "dvě poštovní přepážky ala rok 1930". K jedné z nich se vine ona fronta, ke druhé nejde nikdo. Jsou tam ale dvě pracovnice a nad něčím hloubají a pak něco kutí. Pak ta jedna zavolá: "Pan Pxxxxx xxxxx rezervace na 5:30 !" Protože zavolala moje (reálné) jméno tak vystupuji z řady a jdu k té přepážce. Hned jak jsem tam byl mi pokladní oznámila, mám zaplatit 25Kč na příplatek k jízdence. Bez rozpaků si sypu reálně vypadající(!!) české mince a strkám po přepážce zhruba správný obnos. Pokladní však odmítla dvacetikorunovou minci a pak ještě další drobnější minci. "No jo" říkám kysele, "já si budu muset konečně udělat přehled, které mince se v které části bývalých čech berou nebo vzájemně uznávájí". Už při promluvě vyskládávám z ruky další mince o kterých se domnívám, že mi je pokladní brala. Ještě ? optám se preventivně, protože jsem nedával pozor, které všechny mince mi odmítla. Pokladní zavrtěla hlavou, vrátila mi odmítnuté mince, pak mi vrátila devítikorunu modré barvy (možná šestikorunu?) a podala mi lístek velikosti větší vizitky ...

Autobus se mi podařilo bleskurychle najít, měl už otevřené dveře. Sedačky se mi moc nelíbily, protože měly kovovou kostru potaženou dírkovaným plechem, ale protože to nebyl autobus z "mých" čech, tak jsem se nad tím nějak moc nepozastavoval. Nastupuji dovnitř a se mnou i kamarád Aleš (kterého si uvědomuji ve snu až od tohoto okamžiku). S řidičem je ale nějaký problém, protože leží v obytné části autobusu a tváří se, že až do Mostu rozhodně nepojede. Leží na stole a kamarád jej opíjí tak, že mu leje pivo rovnou do úst ...

Tady jsem chtěl dát odkaz na jednu z variant, které by se řidič mohl bát - tedy kromě toho že zřejmě jede do "původních" (resp. zbytkových čech) a že by se nemusel vrátit, ale s hrůzou jsem zjistil že ten sen tu podle kontrolních papírů ještě nemám. Takže za chvilku napíšu sen "autem do Rakous".

Teď totiž - když už jsem zvedl počet autobusových snů - chci zvednout počet tramvajových snů :-)

T-50. Chybějící kus troleje

Pokud jste koukali na video z přechozího dílu, znáte téměř přesně prostředí kde se odehrává. Jakožto spolucestující stojící v otevřených dveřích kabinky řidiče tramvaje sleduji, kterak vyjíždíme z konečné ve Velebudicích. Po přejetí výhybky na točně se dostáváme na vlastní trať, která poměrně hned vede z kopce. Tramvaj se samozřejmě rozjela, ale na rozdíl od jiných snů brzdy fungují, takže udržujeme rozumnou rychlost. Jenže na nás čeká jiná "past". Trolej po pár set metrech končí, ale nová začíná až kousek za. "Pozor, tamhle končí trolej ! vykřiknu zoufale, nadechnu se a zatnu zuby v očekávání ... čehokoliv, co by mohlo přijít.

Jediné co přišlo bylo to, že motor na chvilenku zmlkl, ale to už nás setrvačnost dovezla o potřebný kousek dál, motor naskočil a řidič začal brzdit do zastávky Severografia. S úlevou na duši jsem se vzbudil...

Autem do Rakous

Samozřejmě že ve snu to bylo do "německa", jenže to dole na jihu pod Jindřichovým Hradcem v reálu není ...

Jedu jako řidič ještě s jedním spolucestujícím ve Škodě 120 kamsi na jih a projíždíme jednou vesnicí. V ní zatáčíme doprava na cestu, která vede k hraničnímu přechodu. Od pohledu se na asfaltu válí více štěrku, než obvykle - asi jako tolik když se v zimě sype silnice drtí proti náledí v chráněné krajinné oblasti, ale do léta tu vrstvu nikdo nerozjezdil.

Tudy snad nikdo nejezdí pronese můj spolucestující, byť vidíme po obou stranách cesty poměrně dost odstavených aut. Těžko říct, jestli auta patří obyvatelům domků stojící podél cesty, nebo jestli nějací lidé neodstavili auta před přechodem a dál nešli pěšky.

Když totiž projedeme hraniční čárou, šlápnu na plyn a dřu to do nejbližšího města. Silnice je sice původně česká, ale už jsme v německu a máme české auto ...

Silnice končí valem, na níž je postavená další silnice - německá - a naše autíčko má i tak dost - voda v chladiči je podle ukazatele na 110 stupních celsia.

Do německého města (až podezřele připomínající jedno místo v Litvínově) jsme přijeli v noci - sodíkové výbojky svítily, ale sen pokračuje skokem do dne. Odněkud jsem vyhrabal bandu svých kamarádů a chci je dostat domů do Čech. Taktika je jednoduchá - přesně projít určitými místy aby se spustil "portál" přenášející zpět do čech. Autem jsem je vzít nemohl, bylo jich o dost víc, než míst v něm, navíc by v tom byl i jistý další problém ...

Každopádně jdeme po krajnici, občas jdeme pěšinkou podél cesty a v jednu chvíli se pár kamarádů oddělilo ode mě a pokračovali pěšinkou, kdežto já a pár dalších se v určitém místě drápeme po jiné pěšince zpět na silnici. Volám na ty odpadlé, aby se vrátili, že tamtudy neprojdou, sám ale pokračuji bez jediného zaváhání dál svojí cestou. A v tom blik ...

Byl jsem v čechách a se mnou dalších pár lidiček, ale odpadlíci se u nás neobjevili ...

Kratičké sny s potápěním

Velice kratičký sen, ve kterém se oblékám do neoprénu a pak vstupuji do vody většího rybníka, bycho mohl nazvat "potapěč" se mi zdál teď nedávno a připoměl mi mé exotičtější sny. Se mnou se oblékalo pár dalších lidiček. Těžko říct, jestli jdeme pracovat nebo sportovat....

Z velkého pradávna si pamatuji další sen, ale tam jsem oblečen do těžkého skafandru a ponářím se do kalné vody u Ohře pod jez - asi ho mám opravovat ...