Tento sen se mi zdál v různých variacích už hodněkrát, ale je to tak dávno, že jsem si to neuvědomoval na začátku série a do shrnutí na začátku této série blogpostů se mi to tím pádem nedostalo. Protože je ale těch odboček do různých verzí moc, do hlavního textu budu vkládat odkazy na "poznámku pod čarou"
Dělal jsem ve firmě sídlící v docela depresivním vysokém mrakodrapu, jeho stěny jsou kovové v barvě černé, občas nějaké to sklo a tak. "Něco" se semlelo a tak ze svého patra sestupuji po schodech *1 v podstatě chci uprchnout domů. Podobnou činnost zřejmě dělají i ostatní, protože po schodech nejdu sám, ale potkávám relativně dost lidí.
Problém je ten, že existoval-li kdy nějaký oficiální východ, tak ten k nalezení není. Ale logicky ho hledáte v přízemí, takže tam i já směřuji. Skutečně se dostávám do přízemí, kde je vidět, že tu prošla nějaká déletrvající povodňová voda, protože na zdejších výkladech obchůdků a konferenčních sálů jsou vidět řasy.
Opatrně nahlédnu do dveří vlevo, kde je vidět cosi jako tunel metra s nástupištěm, ale je zalitý vodou a jakýsi plavec *2 se tu snaží plavat ale proud jej strhává.
Dveře zavírám a stáčím se o 90° doprava. Tam se momentálně cvičí jóga, dva cvičenci pod dohledem cvičitele sedí v tureckém sedu a dávají si na hlavu trsy trávy z hlínou. Snad se chtějí proměnit v travní porost, či co, aby unikli čemusi, co přijde *3
Další otočka o 90° doprava, ale to už potkávám dvě kamarádky z LARPu a prý jestli si dáme dortíček nebo řádný oběd. Volím dortíček, mimo jiné i proto, že se dívám přímo do kavárny, kde jsou stolečky, pak barpult, na něm nějaké přístroje a už připravené dortíčky a hrnečky s kafem, dva barmani se tam otáčí a cosi řeší. Možná řešili zbytky povodně, protože i tady je na zemi vrstvička vody, sice nic moc, ale mé krásné bílé boty by došly k úhoně.
Holky si dřeply u nejbližšího stolu, já udělal úkrok doprava, opírám se o stěnu a zouvám si boty. Vůbec neřeším, že mám bílé ponožky a opět udělám krok ke dveřím do kafárny. Holky nikde, jejich stoleček nikde, jeden z barmanů a spousta vybavení nikde. *4
"Tak to je ložená nápověda" řeknu rázně a okamžitě obcházím kavárnu podél stěny doleva. A hle, tady je průchod ven, zjevně udělaný z vysklené výlohy, nikde už střepy ale nejsou. Možná to sklo někdo odborně oddělal, kdoví.
Vyšel jsem ven a po své levé straně vidím řadu přízemních obchodů a schody o patro výše na nějakou plošinu, která snad pokračuje někam dál, kam aktuálně nevidím *5. Obchody, chodník i silnice se mírně stáčí doprava, pak se ale za křižovatkou vše narovnávalo a vedlo kamsi do dáli do kopce. To mě ale moc nevzrušovalo, mimo jiné proto, že zhruba uprostřed byla malá zastávka, že by se tam vešel stěží dvanáctimetrový autobus. Zrovna tam jeden stál a za ním spousta dalších. O lidích na zastávce ani nemluvě, těch bylo tolik, že by je první autobus stoprocentně nepobral.
U prvního autobusu stál muž a něco se ptal řidiče *6, tentokrát na technický stav autobusu. Odpověď se mu nepozdávala a tak poslal autobus pryč. Autobusová řada popojela a tentokrát to byl nějaký Citelis. To už jsem popošel do pozice, že bych byl býval mohl nastoupit do zadních otevřených dveří tohoto modrého citelisu, ale v myšlenkách se mi něco honilo, *7 až mi to zkroutilo ústa do úšklebku a šel jsem o kousek dál k dalšímu busu. A to už jsem se trošku víc naštval a pronesl jsem větu na téma, že si snad autobus ukradnu sám.
Zjevně to přede mnou dělali všichni předchozí lidi, kteří uměli řídit autobus, takže volných autobusů bylo dost, nejprvnější co byl volný a byl na řadě byla Karosa ŠD11 v nějakém nízkopodlažním podlážkou u řidiče, která pak stoupala do patra asi tak jako u současných Flixbusů či Regiojetů. Zavolal jsem - stojíc venku, že jedu do ................... (mého města, kde v reálu žiji) a během chvíle byl autobus plný tak, že už pár lidí stálo v uličce mezi sedačkami.
"Ty chceš řídit?" zeptal jsem se kluka, který se mi vecpal za volant. Pootočil se na sedačce a už už chtěl vstávat, ale řekl jsem mu "seď" *8 a šel ke svému volantu, který jsem měl připnutý na opěrátku první řady sedadel, seděl jsem v řadě druhé (sedačka 7-8) pod nohama pedály. Ano, měl jsem tu svoji soupravu, kterou používám v reálu při hraní simulátorových autíčkových her.
Zavřel jsem dveře a vyjel. Pro představu, co jsem viděl, si představte zhruba 21.srpen 1968, kdy lidé zničili veškeré ukazatele, aby postupující okupační armáda nevěděla, kudy jet, a dotáhli to tak daleko, že nejsou vidět ani trosky těch tabulí.
Jedu tedy po silnici, která nemá nakresleno žádné vodorovné značení a pomalu se blížím k prvnímu kruhovému objezdu. dobrzdím si a projedu jej relativně normálně, ale protože je menší, než dokážu s autobuse obtočit, takže levou stranou chytím mírně zvýšený střed, který je určen pro skříně vozidel než pro pojíždění. Hrcne to s námi, přeci jen dlažba.
Než dojedeme k dalšímu kruháči, říkám všem v autobuse aby mě hlídali že jedu správně. Strhne se kratinká debata...
Druhý kruháč je větší, ostatně i odbočky do stran mají o dost větší šíři, ale opět vše bez směrových cedulí. A já řeším sám se sebou problém - Jak jsem si v autobuse udělal lanový převod od skutečných kol na můj herní volant, tak jsem to nějak špatně propočítal, takže ono lano z volantu sundavám a tentokrát zatáčím tak, že pohybuji lanem tu na jednu, tu na druhou stranu.
Kratinká debata, že mám odbočovat na silnici 272 a pak na dálnici a zda to už mělo být teď nebo až o jednu dál mi objasnila "omylem" nestržená tabule krásně zakrytá přerostlou břízou (větvičky stromu rostoucího opodál ji krásně zakrývají, ale stihl jsem si ji všimnout. Tabule ukazovala odbočení doprava na dálnici, bez nápisů, ale kresba ukazovala mírnou odbočku doprava. A ta přišla až teď
Těsně před ní oprýskaná malá šipka se dvěma cíli v barvě zelené doplněná modrým štítkem s číslem silnice. 272 - Dubí, Chomutov - hlásala šipka.*9
Za použití blinkru ladně odbočím doprava, kde začíná nájezd na dálnici, oblouk krásně plynule pokračuje až na dálnici. Jenomže přesně uprostřed silnice je podlouhlé spečené cosi, co vypadá jako hodně spečený člověk v autě vysoké stěží centimetr. Objíždím to po levém okraji silnice. "Tady je ten příslušník *10 co ho vypnuli. Už ani nevím jeho jméno" říkám.
Po nájezdu na dálnici sen tentokrát končí klidně *11
Budím se spokojený, že se mi akce tentokrát podařila až do úplného konce a nedopadlo to jakoukoliv zlou variantou.
*1 v jedné z variant snu přeskakuji do vedlejšího mrakodrapu (oba mají rozbitá okna a jsou postaveny velmi blízko vedle sebe, takže ani nemohu propadnout mezi mrakodrapy dolů na zem)
