Mám teď z víkendu jeden čerstvý zážitek, ale je to trošičku jiné než obvykle ...
Jel jsem s kamarády na víkendovou akci na místo, kde jsem ještě nikdy nebyl, navigátora mi dělal "Miloš" (má navigace) a coo-navigátora kamarád Ferri. Jenže jsme přijížděli za tmy a až takových 150 metrů před cílem po 20 km jízdě úzkými silničkami se chytil Ferri že ví kde přesně jsme a kde to je - furt rovně do kopce, ale Miloš tvrdil, že to je vlevo do jiného kopce.
Já bloud nevěřil kamarádovi, odbočil vlevo ... a vjel někomu místnímu po necelé stovce metrů (taky do kopce) do dvora. To už mi v hlavě cinkaly zvonečky ("tohle místo je dejavu"), ale měl jsem takového vzteka na sebe , že jsem na ně kašlal. Mimo jiné i proto, že mě na travnatém povrchu s plně naloženým autem prokluzovala kola a já se málem neotočil. Dojezd ke správné chaloupce byl pak snadný, protože před ní stála auta dalších kamarádů.
V tom snu jsme u toho špatného domku byli pěšky, něco nás tam přitahovalo dovnitř respektive co nejblíž k němu, takže chůze od domku byla poněkud náročnější, ale jeho "německou přitažlivost" (jéé teď jsem si uvědomil, že jsem o ní nikdy nemluvil !) se nám podařilo překonat.
V pátek už se nedělo nic podstatného (tedy kromě toho že jsme rozehráli LARP hospodskou scénou, kde se událo pár důležitých věcí pro LARP), mě ještě kolem chaloupky probliklo - slovy Járy Cimrmana ze hry Akt - pár "prazážitků", které jsem ale, narozdíl od aktérů hry, prostě mít nemohl ...
Celý sobotní den až do okamžiku podvečera popisovat podrobně netřeba - hrál se LARP a byl to jeden z těch LARPů, kde se moc nebojuje, zato se musí mít oči dokořán (haha - šlápl jsem na spušťadlo samostřílu, pak spadl do kůlové pasti a na závěr mě orgové museli nechat šlápnout do medvědí pasti, aby nám něco došlo) a pak se hodně přemýšlelo a řešilo.
V podvečer jsme se zašli usušit a pak večer šli do místní (pravděpodobně nepoužívané) hospody. Tedy chtěli jít, ale mě už zase zvonily zvonečky, a já si uvědomil, že si pamatuji další část snu.
Tmavá, bezměsíčná noc - snad i proto, že je zatažené nebe. Přede mnou silnice stáčející se dolů z kopce ladným obloučkem doleva. Přímo u domku je na sloupku lucerna veřejného osvětlení. Máme jít dolů z kopce, ve tmě, nejprve kolem loučky, kde se něco přes den páslo, poté kolem neosvětlených domků a až dole u hospody je další svítící lucerna.
Jdu s kamarádem, tiše, jako by vše potřebné již bylo řečeno, a to co řečeno nebylo, nemělo cenu už vyslovovat. Jako bych na něco rezignoval, ale přesto jdu pevným krokem kamsi, kam asi jít musím. Je to poprava ? Oslava ? Přežiju to ? (Je to sen, kde budou další němci ?) Nevím a ani sám sebe se na to neptám, dokonce si ani neplánuji co budu dělat. Jen jdu a krátké stání kvůli protijedoucímu autu v úrovni elektrického ohradníku pro ovce je jen maličká bezvýznamná epizodka znamenající kratičké zdržení.
Přijde mi, že je poměrně chladno, ale chůze dolů z poměrně velkého kopce mě zahřála, aby mě u hospody překvapily dva malé "přírodní" bazénky plné vody. Voda u hospody ? Teď ? To je divné. Venku stojí paní v rukavicích a otáčí s prasátkem na rožni ...
Ani oslava nemohla být divnější, jakoby hospoda neměla dost zásob mlsků, hosté rozdělení do tří skupin, výčepní je k nenalezení a pivo nikdo nečepuje, pódium pro kapelu zastavěné nepoužívanými stoly a ohromné přenosné rádio, které umí hrát jen jednu stanici ...
Přesto se slavilo a radovalo se, později k vodě na stolech přibyly plátky vepřového masa. I já jedl a tiše sledoval cvrkot, ale i místnost samu. Na stropě jediné čtyřzářivkové svítidlo, na každé stěně další svítidlo - tentokrát žárovkové, tohle vše svítilo. A pak tu ještě bylo ... dalších pár svítidel s barevnými žárovkami. Ne, tyhle ještě nesvítily, neměly důvod. Jak zoufale mi připomínají nějakou past, ale proč ? Proč se nezapnou a neudělají krátký proces s námi všemi ?
Co vlastně slavíme ? Smysl oslavy mi stále uniká a navíc se mi chce hodně čůrat. Jdu jedinými dalšími možnými dveřmi dál do domu a hned mi do oka padnou tmavě natřené trubky chaoticky zabudované při jedné stěně. Co tu dělají ? Proč tu jsou trubky od německého vyhřívání? Záchody nenalézám ...
Jdu ven a při dvouch stěnách hospody hledám vchod na záchod, ale nenacházím. Ba navíc nacházím něco, co jsem snad ani najít nechtěl. Naše hospoda má ještě druhý sál a nejde se do něj zvenčí dostat a zřejmě ani zevnitř, jinak bych tam došel při hledání těch záchodů. Jsou tam uvězněni(?) dva lidé ...
Nelíbí se mi to a ani už neobcházím zbytek hospody dokola a vracím se dopředu. Mám štěstí, kamarád byl znovu nahoře v domku se osprchnout a vkládá mi do ruky beze slov klíč. Tvářím se že ho půjdu napodobit, ale ...
Chci odsud pryč, pryč od téhle reality, pryč od oslavy, pryč z téhle podivné hospody a taky že jdu ...
Jdu sám, tiše, jako by vše potřebné již bylo řečeno, a to co řečeno nebylo, nemělo cenu už vyslovovat. Jako bych na něco rezignoval, ale přesto jdu pevným krokem kamsi, kam asi jít musím. Nevím a ani sám sebe se na to neptám, dokonce si ani nic neplánuji. Jen jdu a krátké stání u loučky s elektrickým ohradníkem je jen maličká bezvýznamná epizodka znamenající kratičké zdržení a zamyšlení nad ovcemi, které tu (kupodivu) jsou.
Odmykám chaloupku a vstupuji, je rozsvíceno. Klidné příjemné světlo, uklidňující světlo. Jsem v bezpečí, tady mi nic nehrozí. Nechávám odemčeno, snad ... snad někdo přijde, zuje se tu jako já a pak půjde nahoru, vstoupí do svého pokoje a rozsvítí si. V pokoji, který vypadá tak staropanensky, v pokoji, kde se dá bezpečně odpočívat ...
Mám-li popsat to, co se dělo v reálu, popisoval bych asi to samé a tak se vrhnu jen na rozdíly. V bývalé(?) hospodě se konala LARPová oslava jakéhosi "díkůvzdání" a pořadatelka LARPu velmi správně a radikálně omezila alkohol (stačilo už i jen to, že pozvala správné lidi). Necítil jsem se moc dobře, ale to bylo tím, že jsem byl ucaprcaný z lesa, mozek vyždímaný od usilovného přemýšlení, nožičky obolavěné z chůze po podhůří Krkonoš a špatná fyzička díky prodělané antibiotické kůře namířené proti borelioze taky udělala své. I proto jsem poměrně pasivně sledoval to, co nám bylo CPčky předehráváno, ale pak jsem se zmohl a něco malinko akcí jsem udělal ...
Rádio bylo rozbité a odmítlo CDčka s hudbou vhodnou pro fantasy LARP, takže tam kdosi cosi naladil (písničky na přání)...
Záchod jsem skutečně nenašel, ty trubky mě fakt dost rozhodily, takže jsem ani dál nepokračoval, snad k tomu přispěl i pohled do kuchyňky. Byla to pekelně stísněná místnůstka, kdyby kuchařka u linky kýchla, tak se o ní bouchne a hned vezme druhou o zeď co je za ní. (Prostě taková kuchyňka z mých snů, kde vystupují hubení elfové, kterým to nevadí, ba dokonce vyhovuje)
I to s tou druhou místností se mi splnilo, ale ... Kdybych nebyl hlupákem a udělal těch deset kroků za další roh budovy a kdybych pořádně do místnosti skrz okno nahlédl, tak bych našel i ty dveře.
Jenže já ... nějak jsem nemohl přejít do normálního uvažování a celý polekaný šel dovnitř do našeho sálu. Náš kamarád (jiný než ve snu) se vrátil zeshora z domku, kde kontroloval sedmiletého kloučka, jestli v pořádku spí. Vzal jsem si od něj klíče a vyťapkal nahoru. Ovce v ohradě nebyly ...
Za mnou pak přišel kamarád Ferri, který si pak dával sprchu a snad se pak i později znovu vrátil dolů. Nevím, já už spal ...
Nechápu se, proč jsem se v tu noc nepřemohl a nezlomil tak jednu z mých nočních můr - můry, kde nejde opustit nějaká budova ... Už mě sice prakticky nepronásleduje, ale i tak ...
