Skoro nejvyšší čas, abych se vrátil ke svému příspěvku o nejpovedenějším víkendu z 12. února, kde jsem slíbil popisek ze dvou snů, jenž se mi zdály z pátka na sobotu. A snad proto, že byla přítomna kamarádka Fiona, začal první sen ve Skalistých horách :-)
Sen začíná poklidně. Sedím si tak u jezera u malé zátoky jakéhosi přírodního jezera obklopeného okolními horami. Proti mě přes úzký proužek vody sedí dva mladší kamarádi, skoro bych se odvážil říci, že tam jsem jako vedoucí tábora nebo jako ochránce (viz mé starší sny), na což by na to ukazovalo to, co se dělo pak.
My tři jsme si v klidu na pruty chytali ryby a ani nevím kdo a jak, někdo z nás ostatní upozornil, že se k nám řítí mimozemšťan. "Musíme na sopku!" křikl jsem na ty dva zbytkové a už jsme se hnali k jednomu skalnatému kraji jezera na nějž si sedáme a pak se ztěžka spouštíme asi o pět metrů níž. Pak ještě děláme tři kroky od této stěny, chodí se nám ztěžka...
Nepředstavujte si ale nějakou mocnou aktivní sopku, tam kde jsme stáli my už rostl les. Jediný rozdíl oproti prostorám u jezera byl ten, že zde byly na zemi takové ostré kamínky (které mi něco připomínají z reálu ale nevím co přesně, nejblíž bych to popsal jako nespalitelné části z mizerného hnědého uhlí)
Po třech krocích se otáčíme ke stěně a právě včas, mimozemšťan zrovna skočil za námi. Humanoidní lidské ale zelené svalnaté tělo, mravenčí hlava a v ruce nějaká střelná zbraň. Chybou mimozemšťana bylo to, že neměl vhodnou obuv, ona vlastně neměl žádnou. Nedokázal nám udělal nic, tak mu sopečná půda ubližovala a zjevně mu ubližovala tak mocně, že raději prchl zpět do svého létajícího talíře.
Sledovali jsme ho z dálky a pak poté co vidíme, co se děje s jeho lodí, začneme radostně jásat jako malí kluci. Zámek zajišťující kryt poklopu se zbarvil do zelena a pak létající talíř ztěžka odlétl pryč ...
