Po návratu od kamarádů ze S* musím přemýšlet na téma zmíněné v nadpisu tohoto postu.
Kamarádi a manželé v jednom se totiž před lety odstěhovali z našeho města ven do přírody a "milion" jejich kamarádů a známých slibovalo, že se k nim ohlásí na návštěvu a přijedou.
Měl jsem možnost pobývat s oběma současně, ale i s každým zvlášť a tak jsem mohl pozorovat různé detailíky ze života. Je vidět, že kamarádka se dobře uchytila v kolektivu a byla vypovídaná, kamarád, protože má poněkud atypickou profesi naopak v kolektivu není (právě kvůli té profesi, čas od času se složí nějaký tým a jede do světa za prací) vypovídaný nebyl a byl vděčný za to, že já byl vděčný posluchač a i za to, že jsem byl schopen trošku reagovat na to, co říkal.
O to víc mě dostalo, když pak kamarádka řekla, že jsem jediný(!), který za nimi jezdí jakžtakž pravidelně, a že nepochopila jednu svojí kamarádku, jež projížděla kolem ale nezastavila se, že prý se bála, aby ji nevyhodili... Tak prý to řekla do telefonu, když spolu mluvili...
