Sen č. 288 (44. sen s autobusy)
OMSI: Linka do Předlic
Sen začíná tím, že úplně poprvé jedu autobusem jako cestující do práce, ale nevím úplně přesně, kde je autobusové depo, takže když ho řidič pomocí palubního počítače vyhlásí, zmáčnu si tlačítko výstupu. Samozřejmě jsme ale na zastávce jiné takže se řidič nahlas podivuje, že jsem si koupil lístek na zastávku vzdálenější a už chci vystupovat. Okamžitě mu vynadám za chybu kterou udělal on, načež mě osloví jeden ze čtyř cestujících v uniformě, ať k nim přisednu, že jedou na stejnou zastávku (a ať se na tohodle pitomečka od konkurence vykašlu)...Za chvíli už sedím na sedačce řidiče autobusu jež z oka vypadl hře OMSI a jedu svojí linku Ve snu je německý problém, kdy je postavena nádherná silnice, ale po ní nejede žádné auto. V tomto dnešním snu to nikterak nekomentuji, ale ve snu dřívějším, ze stejného místa se rozhlížejíc, říkám, že silnice na obou koncích ještě není napojena a asi už nikdy napojena nebude - došly peníze. Každopádně vedle této silnice je silnice česká, která je asfaltová, ale její zatáčky tu a tam zabíhají pod tuto německou silnici, takže je nouzově v těchto místech nahrazena dlažebními kostkami. Těch ale nebylo dost, takže co chvíli je vidět nějaké to místo, kde se mohou vyhýbat protijedoucí vozy, ale je to jen uježděná hlína.
Se svým autobusem se propracovávám do jednoho takového místa, kde je současně i má zastávka. Otevřu dveře a protože svítá, vypínám osvětlení vozu, no a protože nikdo nenastupuje, následuje zavření dveří a posunutí palubního počítače o zastávku dál. Zvukově i textově mi počítač vyhlásil Předlice. ("vlakové" Předlice viz sen "Nestíhám si zabalit II." z 28. července 2010). Oukej, pomyslím si, ale protože tuto linku jedu poprvé, nejsem si úplně jist, jak se zachovat na následujících křižovatkách, takže si beru mapu, najdu si Předlice, najdu si i místo kde jsem... A opět vyrážím, byť jsem z mapy poněkud zmaten, protože cest vedoucích tímto směrem je příliš, různě se navíc křížících.
Kdoví, jestli jsem si vybral dobře nebo špatně, každopádně cesta vede přímo do garáže jednoho z domů, kam vjíždím. Podlaha se v ní náhle propadá a já se ocitám v pohádkovém světě. Návrat zpět nemožný, tak vysoko sám nevyskočím a s autobusem teprv ne...
To, že se tu potkávám s některými svými příbuznými mě z lehkého zklamání z vývoje situace nevytrhne a proto se raději budím...
V jiné (dřívější) variantě konce snu zoufale před barákem brzdím, ale nefungují mi brzdy, vjíždím tedy dovnitř nedobrovolně, byť "jen" s autem a příbuzní se radují z mého uvěznění v tomto druhém světě.
Sen č. 289. Výtahem do vesmíru
Protože jsem si tento sen nezapsal zavčasu, vypařily se mi detaily této konkrétní verze, protože je to však jakási repríza, doplním konec snu z původní verze :-)
Sen je v podstatě prostý. Stačilo mi vstoupit do správného výtahu (vypadající jako klasický výtah v paneláku bez vnitřních dveří) ve správný čas a zmáčnout správný čudlík. "A tak stoupám výš a výš" mohl bych zpívat se skupinou Pražský výběr, ale poměrně rychle se dostávám do problémů s tlakem. Přičarovávám si proto bílý tlakový oblek, takže mi nehrozí problém s vařením krve. Samozřejmě vzduch s kabiny taktéž utíká, přestože si vnitřní kabinu uzavírám vyrvanými dveřmi výtahové šachty (z prvního patra), je tedy třeba pomoci si přivoláním doplňku přivádějící vzduch do nosu.
A pak konečně výtah zastavuje a já vylézám v nákladovém prostoru nějaké vesmírné lodi či vesmírné stanici a zdejší technici nejsou nadšeni z toho, že tu jsem zrovna já. Tu a tam se dokonce ozvalo, že jsem srab, když jsem v obleku a ne jako oni v montérkách...
