Jsou situace, které se prostě stanou, ať děláte cokoliv. Můžete si je vyčítat, ale je to zbytečné, to prostě "je osud".
Kamarádka dneska řešila nepříjemnou věc, kdy zjistila, že její babička upadla tak nešikovně, že už ze země nevstala, ale navíc ani nedosáhla na mobil, takže ležela doma pár hodin na zemi, odhaduji že dobře šest hodin, možná více, než byla nalezena.
Úplně živě vidím, jak nemůže spát a honí se jí hlavou, co udělala špatně a co musí udělat teď.
Já sám spát taky nemůžu, protože se mi živě vrátilo to, co se dělo s mojí babičkou. Psal se rok 1993 a mobily nebyly, ( respektive už byly,ale ...) , babička byla jako věchýtek, chodila špatně, takže mamka, žijící se mnou a taťkou 30km daleko řešila problém, co by se stalo, kdyby... Mě z té doby utkvěla jedna hláška babičky směřovanou na mojí mamku: "Holka, já snad zapomenu mluvit, já si nemám (přes týden) s kým promluvit".
To mě tehdy dožralo - její další dítě bydlelo ve vedlejším domě, sice v té době už taky nemocné, bydlela tam jeho žena (moje teta), oba v důchodu a jejich děti tam bydleli buď taky, nebo relativně blízko a nikdo za ní nezašel? Mamka si s nimi šla promluvit a prý tedy za babičkou zajdou častěji. Na vysvětlenou: Tou dobou jsme za babičkou už jezdili každou neděli, předtím ob týden...
Přesto jsem z toho měl divný pocit a celé léto vždy v pátek utekl z práce v nejprvnější možnou minutu (taky jsem z toho měl dvakrát polízanici, že ze šaten k vrátnici odcházím moc brzo) utíkal s vyplazeným jazykem na tramvaj jedoucí k nádraží, skočil na vlak a s přestupem dojel k babičce. Za vedra, za deště, prostě pořád. V pátek se v podstatě už jen navečeřet, říct si s babičkou pár slov co se mi dělo, co se dělo jí a zkouknout televizi... Mamka mě v té době podezřívala, že tam jezdím na prázdniny (jako dítě jsem u této babičky býval celý srpen) a že jsem pořád fuč, ale nebyla to pravda - dost často jsem byl "jen" zalezlý v nejzadnější části domku, kam babička prakticky nikdy nechodila a řešil si tam v klidu své problémy a "problémy".
Mohu si jen gratulovat ke štěstí, že jsem první vážnější pád babičky zaregistroval v rámci jednotek minut, kdy jsem zaslechl slabé volání svého jména z dřevníku, kde babička upadla, udeřila se do hlavy a nebyla s to se sama zvednout. Sběhl jsem jí sesbírat a ošetřil jí krvácející ranku na čele. Měl jsem jí tehdy vynadat, proč šla do dřevníku pro uhlí sama a neřekla si mě? Aby se cítila jako nesamostatná a neschopná se o sebe postarat, což už i sama cítila jak mi pak sama řekla a čemuž se bránila? Abych ji připravil o to jediné, co pro mě a pro sebe dělala, když připravovala víkendový oběd (o pracovní dny měla obědy z družstva)?
Babička byla v šoku ještě večer a když zalehla, tak si mě přivolala k sobě s tím, že se bojí... Tohle byla moje první dlouhá noc, kdy jsem ji držel za ruku a mluvil a mluvil a mluvil, mluvil chvílema i blbosti, snažil se mluvit klidně a uklidňujícně, sám v duchu vyděšen z toho, co se po mě chce? Když se mi zdálo že babička už spí, odešel jsem odpadnout do vedlejšího pokoje do postele. Usnul jsem duševně vyčerpán. A oblečen.
Měl jsem pak celých pět dnů na to, abych se sám v sobě zakousnul, nad vším se zamyslel s odstupem a příští víkend přijel zas. A pak znovu a znovu... Avšak v polovině září mi mamka v půli týdne řekla: "Nejezdi, babička je v nemocnici, zlomený krček, ležela v dřevníku čtyři hodiny než jí našel K* (syn mojí tety)". Ten den jsem měl druhou dlouhou noc a mamka tenkrát taky, oba pravděpodobně se stejnou myšlenkou - Co jsem mohl(-a) udělat více?
Po léčbě v nemocnici a LDN skončila babička, která do té doby žila jen a jen na vesnici, u nás doma ve městě a mamka se začala starat o babičku celé dny, naštěstí už tou dobou sama také v důchodu....
Jenže kdo má ochotné dítě, které navíc už nemusí vydělávat nebo se může vzdát práce? Či bydlí relativně blízko? Má další teta bydlela blizoučko u mé druhé babičky, tam to bylo také jednoduché, avšak kdo se měl starat právě o tuto tetu žijící samotnou o deset let později, když poprvé takto sama špatně ztratila stabilitu, zřejmě kvůli problému s tlakem? Prostě šla do "důchoďáku". Obdobně můj další strejda, když zemřela má další teta. Co měl dělat on, nemocný se srdcem? Šel do důchoďáku, kam se prapůvodně hlásil s tetou, ale než se uvolnilo místo...
Jak to bude řešit kamarádka, netuším. Nabízí se dva dostupné typy řešení - oddělit svojí maminku od rodiny (důchoďák, pečovatelák, LDN, ...) nebo si zajistit docházku někoho jiného do rodiny (pečovatelky, sousedky, ...).
Ve všech těchto možnostech však problém stability zůstane - starý člověk může nešťastně padnout kdykoliv, pečovatelka či sestřička starající se o vícero lidí může odejít a o minutu později dojde k pádu a než se k ní dotyčná nebo někdo jiný opět dostane...
Ano, existují i jiná řešení, otázkou je jejich dostupnost a cenová náročnost, mě osobně napadla i kravinka typu "šňůrka s mobilem na krk", jež sice odstraní dlouhá ležení na zemi, když si dokážete přivolat někoho na pomoc, ale to předpokládá, že onen starý člověk nemá potíže jiného typu jako srdce, tlak, cukrovku, ... I na to ale existují určitá technická udělátka - naučte však starého člověka je používat.
Jakákoliv řešení však nevyřeší ono základní morální dilema, jež je podle mě "gro" celého problému. Je to otázka či otázky: "Udělal jsem pro svoji mamimku/babičku vše, co bylo v mých silách? Nebude mě za to někdo odsuzovat? Nebudu se za to (po letech) odsuzovat sám?"
