Jdu s několika dětmi po hliněné cestě podél plotů, děti jdou přede mnou a je jich pět. Zezadu si je diriguji tak, aby zatočili na správné odbočce a zašli za plot té zahrádky, v níž stojí můj dům. Až doteď vše přesně sedí na realitu (když nepočítám to, že jsme šli až příliš blízko plotů).
Na zahradě stojí paní ze sociálky (oproti realitě ale z jiné sociálky, jež nezodpovídá za adopce) a křikne na mě. "Vždyť jich mělo být sedum!". V tu chvíli se na ní ze všech koutů vrhají dospěláci a chtějí si to s ní vyříkat. "Jen klid, vysvětlíme si to nahoře" zkusím právě jednou vnést ze zadní řady klid do jednání. Víc pro to nedělám, snad i proto, že mě oslovuje další dospělák, který se podivuje nad stavem našeho domu.
Ten je ve stavu, v jakém byl před deseti lety, kdy už měl plastová okna, ale ještě nebyl nově zateplen a nahozen. (Když by tento sen odpovídal realitě, tak na podzim jsme měnili okna a až na jaře zateplovali) Říkám tomu dospělákovi, že se chceme postupně dostat na stav vedlejšího domu, tedy že kromě plastových oken budeme mít žlutou omítku. Stáčím přitom pohled doleva a pak se leknu. Ten dům tam totiž (už) nestojí, avšak všechny další a neupravené domy naší ulice tam jsou.
"Sakra já vždycky zapomenu" omluvím se tomu mužovi a dívám se na kráter po onom domě, na trosky z tašek ze střechy. Ve snu mi zjevně dochází souvislosti a jsou zřejmě tak špatné, že se ze snu vytrhuji dobře pět minut před tím, než mi zvonil budík zvoucí mě do dalšího dne s pracovním procesem...
Přesto ještě na samé hranici mezi snem a realitou zaznamenávám doslova fantaskní obraz, kdy různá fantaskní zvířata poletují nad kopcem, pod nímž mám dům, například okřídlený kapr.
