Právě uplynulý týden mohu popsat nikoliv jako "čekání na godota", nýbrž jako "čekání na operaci žlučníku". Ne mojí operaci, ale kamarádky...
Z jejího pohledu to znamenalo, že v pondělí, se snažila vše dotáhnout, aby mohla v úterý šéfce předávat práci, na kterou by nikdo další 14 dnů (a to minimálně) nesáhl. Tak to totiž dopadá, pokud nějakou práci ve firmě dělá jen jeden člověk...
Nebýt asi tak hodinového hovoru se šéfkou, který následoval, mohlo to být hezké dopoledne, ale alespoň jsem kamarádce rozjasnil odpoledne, kdy po nákupech jsme (vzhledem ke zhoršující se situaci s Covidem asi letos naposledy) zapluli do kafárny a mě se povedlo říct takovou ptákovinu, že jsme se snad dvě minuty smáli...
Ve čtvrtek měla kamarádka nástup do nemocnice a v pátek operaci. Mě se povedlo to, že jsem měl dovolenou ale také mi přistál e-recept na mobilu, takže jsem ho jel vyzvednout. Obvykle to dělám dole ve městě, ale dneska mě nohy nesly k nemocnici a vyšlo mi to na čas začátku operace. Po vyzvednutí léků jsem se kolem nemocnice ještě chvíli motal a hrál venkovní hru s pokémony...
S kamarádkou jsem se měl vidět od plotu nemocnice na dálku v sobotu (na dálku zamávat a do telefonu pokecat), ale dopoledne mě rodina poslala dokončit rytí zahrádky, letos konečně došlo na květinový záhon, který se snad dva roky nepřerýval. Znamenalo to kousek rýt a pak se snažit zachránit cibulky květin ze shluku travin a plevele obecně.
V sobotu ve dvě hodiny jsem zkusil vyrazit na vycházku a "návštěvu", ale poté, co jsem se z gauče zvedal minutu a chůze do vedlejší místnosti také trvala déle než obvykle, bylo jasné, že si namažu rozbolavěná záda a upadnu někde do nejméně obolavěné polohy...
Na vycházku jsem se dostal v neděli, včas SMSkou varoval kamarádku, ať se nedívá z okna :-) a šel. Zavolali jsme si a když už jsem byl nejblíž té budovy, kde trávila rekonvalescenci, bylo to takových osmdesát metrů, ozval se tak silný hvizd na prsty, že mě to málem srazilo do blízké louže. Zamával jsem přibližným směrem, odkud se hvizd ozval, abych se poté, co jsem si opět vybudoval rovnováhu, podíval na budovu.
Byla otevřená tři okna a v nich osoby, což znamenalo, že se dva lidí dívali, kdo to píská u nemocniční budovy...
Kratince jsme si popovídali, já se díval na hodinky a odhadoval, jestli už v kostele končí nedělní mše, neboť jsem měl auto od nemocniční budovy 15 minut vzdálené, právě kvůli té procházce...
U RVHP mám dojem jestli jsem se nezbláznil, protože zrovna dneska se pár lidí přiznalo, že jsou odmítači očkování, jejich řady ale již opustila jistá odmítačka - nebaví chodit na testy.
Jenomže zrovna u naší organizované skupiny, kterou bych správně měl psát jako R.V.H.P., platí covidové pravidlo, že u stálých skupin se pouze evidují příznaky nemocí, nikoliv testy. Což bylo milé až do okamžiku, než mi neočkovaný kluk pracující ve sféře zdravotnictví zakašlal znenadání do obličeje...
