IT Specifikace slivovice

1. 0,10 l - demo
2. 0,25 l - trial version
3. 0,50 l - personal edition
4. 0,70 l - personal edition
5. 1,00 l - network edition
6. 1,75 l - enterprise
7. 3,00 l - for small bussiness
8. 5,00 l - corporate edition
9. doma vypálená flaška - home edition
10. panák na rozloučenou - service pack
11. ranní panák - recovery tool
12. pivo - patch
13. CocalCola, Fanta, 7up ... - trojan viruses

Křemílkův záhrobní vzkaz

Křemílkův záhrobní vzkaz

18.listopadu 2007
(hráno 12.listopadu 2007)

Ranní meditace mě trošku zdržela a ostatním, zvláště těm jdoucím pěšky, se nechtělo čekat a tak mě čeká rychlé dojíždění družinky. Nepojedu sám, Mojko se taky zdržela v Cedrově, můj koník Bělásek už je zvyklý...

Šlo to docela snadno, drobným vytrvalým klusem dojíždíme ostatní ani ne za tři směny. Kromě Zirkona, Raela, Balanara a Danteho je ve skupině Mrakoplaš a taky Lemon. Se mnou a Mojko je nás dohromady osm a to už bylo pro Zirkona dost lidí pro to, aby prozradil co má v plánu. "Kontaktoval nás Křemílek a prý je .... v pr****. Šifrovaná zpráva ukazuje na Hadí pohoří" řekl na vysvětlenou a začal říkat nějaké detaily o tom, že by najal loď a zajelo by se tam. Taktně jej upozorňuji, že Hadí pohoří je o dost blíž než nejbližší přístav, což Zirkona nějak nepotěšilo. Neměl jsem čas to nějak dál pitvat, protože ke mě přišel Lemon a se slovem "NA" mi podal úhledně zabalený balíček. Úhlednou dívčí rukou na něm byla napsána adresa "Haepp Modřinka, Plexis" a do mašliček bylo vpleteno ohnivé vlákno. To se mi vůbec nelíbilo, protože vím co ohnivé vlákno umí a tak si balíček půjčují Mrakoplaš a pak i Zirkon. Ten se pokusil o otevření.

Po ohromném výbuchu si uvědomuji dvě věci. První si už neověřím - na balíčku bylo napsáno navíc také "Do vlastních rukou". Druhá věc byla jasná. Z poničeného balíčku vykoukl další a nepoškozený balíček. Na něm byl opět nápis "Haepp Modřinka, Plexis, do vlastních rukou" a do mašliček byla vpletená kartička s nápisem "já jsem vás varoval - DO VLASTNÍCH RUKOU".

Nezbylo mi, než si balíček vzít, omluvit se zraněnému Zirkonovi a jít si ten balíček otevřít stranou od ostatních. Opět se ozval strašlivý výbuch hned jak jsem strhl ohnivé vláknu z balíčku, ale já z výbuchu vycházím nezraněn. Zraněni jsou jen ti, kteří aktivně přihlíželi, ostatním, ač jsou k balíčku blíž ale koukali jinam, se nic nestalo. To bylo překvapivé ...

V balíčku byla truhlička z černé hmoty na níž byly vykresleny dvě hvězdičky a srpek měsíce. "Gratuluji Modřinko !" začal bláznivě tleskat Mrakoplaš, jako by se radoval že jsem dostal truhličku od Pána Snů. (Teď večer při sepisování mi napadlo, že se možná radoval proto, že jsem přežil.) Hned jak jsem vzal za víčko od truhličky všichni odstupují a já bych to na jejich místě udělal taky. V truhličce byl zvláštní cvikr. Sklíčka a obroučku má ve tvaru hvězdiček a na konci cvikru jsou dvě tyčky zakroucené tak šikovně, že se nechá cvikr nasadit na oči a ty drátky zaháknout za uši, takže cvikr nepadá.

Hned si cvikr nasazuji a zkouším, co s ním uvidím. Je dopoledne, a nevidím přes něj absolutně nic. Jsem zklamán, ale Bali mi dává jedno ze dvou možných vysvětlení: "Uvidíš přes ně v noci" Poděkoval jsem mu za něj a uvědomil si, že možná přes ně uvidím duchy jenž asi mám v noci lovit, nebo se nějak zaktivují až bude duch poblíž. Tomu svědčí i to, že uklizené brýle do kapsičky najednou vůbec nic neváží, ale nahmátnout se dají.

Po celý zbytek dne se nic nedělo, do večera jsme se dostali ze hvozdu u Cedrova až k úpatí Hadího pohoří kde nocujeme. Jediné co stojí za zaznamenání je můj hovor s Lemonem. Zeptal jsem se ho někdy po obědě v ústraní, kdo mu balíček dal a byl jsem nepěkně překvapen, když jsem to prý byl já.

"Měl jsem neklidné spaní, jako by mě něco bralo sílu. A najednou jako když utne. Probral jsem se a viděl tebe Modřinko, jak mi říkáš, že už mi "to" nebude ubližovat. Zeptal jsem se, jestli něco potřebuješ a ty Modřinko si mi podal tenhle balíček abych ti ho předal ráno, že by si na něj teď zapomněl." řekl mi Lemon.

Tahám z Lemona další informace o tom, jestli viděl "to" co mu ubližovalo. On neviděl mnou popisovanou vílu, jenž mu podle mých slov brčkem odsávala z hlavy krásné sny. Víc už jsem z Lemona nevymáčkl, je to přeci jen tvrdý nemluvný barbar, ale ještě mi řekl že když jsem mu přislíbil ty nejkrásnější sny co si jen může přát, ale jen když mi ten balíček opravdu ráno předá. Lemon po posledních slovech svého poledního vysvětlování sáhl do svého batůžku a vyndal z něj koláček. Prý za to, že ty sny co měl byly fakt dost dobrý. Díval jsem se na něj dost vykuleně a on mi ještě potřásl rukou. Mám chuť se odhypnout někam hodně daleko a tam se vyřvat ze všeho toho překvapení. Co se mohlo Lemonovi zdát a jak jsem si mohl troufnout rozdávat sny z cizího ? I když z cizího asi ne-e, možná si to jako vazal Pána Snů mohu dovolit...

Noc na 19.listopad 2007 - druhý den služby u Pána Snů
(hráno 12.listopadu 2007)

Ani z dnešní noci si nic nepamatuju, ale je jasné, že služba musela být docela drsná. Možná i kvůli mě, začátečníkovi. Balanar se vzbudil se šrámem přes obličej, Mrakoplaš má vyhozené rameno a já se vzbudil s docela silnou vrstvou jinovatky po celém oblečení.

19.listopadu 2007
(hráno 12.listopadu 2007)

Po pravidelných ranních činnostech jako meditace, snídaně a nově i Mrakoplašův tanec s Balanarovo doprovodem na dva znělé klacíky, jimiž tloukl o sebe, pokračujeme v našem hledání stop po Křemílkovi nebo jeho věznitelích. Zirkon se tváří, že musíme nahoru do hor a tak začínáme opatrně šplhat vzhůru. Zirkon nakukuje občas do nějakého zrcátka a v jednu chvíli nám řekl: "Vidím plynné osoby stojíce v jedné řadě, jenž vstupují do obydlí. To je ve zrcátku vidět taky". Zrcátko si postupně půjčujeme všichni, neboť chceme vidět na čem jsme, vždyť pohledem bez zrcátka vidíme holou náhorní plošinu. Skutečně vidíme ve zrcátku asi třistasáhů od nás honosný palác. Erb je na tu dálku nerozeznatelný.

Dohadujeme se co dál a všichni chtějí dojít až k paláci, protože tam by měl být Křemílek, problém byly ty duchoidní postavy. Tři poslední se po nás otočily a napadly nás. Nejhůř to odnesl Mrakoplaš, kterého se dotýkaly a tam kde šel dotek až na kůži mu naskákaly popáleninové puchýře. Rychle couváme zpět a zjišťujeme, že na zemi je křídou vyznačená čára. Když jsme za ní, nikdo si nás nevšímá, jen cítíme horko sálající zpoza hranice, ledva ale jen prstíčkem přejdeme hranici tak je zle.

Mrakoplaš překvapivě vytáhl z kapsy dvě křídy označené runami. Jednou z nich před sebou nakreslil kratičkou čáru a tu pak zkusil překročit. "Jo, je to ta druhá křída" oznámil nám po překročení té čáry. Bylo na něm vidět, že ho při překročení bodlo u srdce, takové to bodnutí ve stylu, "jé já zapoměl na kamnech jídlo, to bude smrad až se vrátím". Mrakoplaš se posadil a hluboce se zamyslel. My ostatní si zkoušíme, jak na nás ta hranice působí a pak někteří zkouší i své pomocníky. Dantův pes a Rael se tváří, že jim ta hranice nevadí. Lépe je na tom Rael, před ním ustupují i ti duchové, byť by se s ním tak rádi pomuchlovali. Balanar na to šel po hraničářsku - něco zahuhlal a pak i on prošel bez úhony za čáru. Jakmile by za čarou, bylo vidět, že se kolem něj udělala nějaká bublina, která byla pro tyhle duchy neprůchozí.

Tím pádem bylo jasné, že tihleti dva půjdou na krátký průzkum k paláci na tak dlouho, aby vydrželo Balanarovi kouzlo i na cestu zpět. A tak šli a my ostatní s vyjímkou Mrakoplaše se nudíme. Mrakoplaš má nějakou potíž, už jej zase bodlo u srdce - zjevně jej něco trápí, ale nemůže si uvědomit co jej trápí. Já se nenudím taky, opět si zkouším brýle - ale opět skrz ně nevidím nic, přestože se dívám směrem k duchům. Brýle schovávám - zjevně jim vadí sluneční světlo anebo čas - přeci jen bude za chvíli poledne a to asi nikdy dary Pána snů nefungují.

Mrakoplaš mezitím přišel na to, co ho trápí. Z nějakého důvodu ví o tajné chodbě, která by tu měla být. A taky že je, poblíž jednoho z balvanů nachází propadlo. I když mezi námi, spíš si to propadlo našlo jeho. Okamžitě s Mojko spouštíme záchranou akci, nechávajíc tak Danteho meditaci a Zirkona u rozjímání nad osudem. Vhodili jsme dovnitř konec Mojčina lano, které pohodlně dosáhlo tři metry na dno jámy, ale přesně v tom okamžiku Mrakoplaš bolestivě zaječel, neboť po něm něco hráblo a prošlo to i přes jeho zbroj. Mojko okamžitě vskočila za ním a já nad Mojko seslal kouzlo Luxmen. V tu sekundu se ozvalo zaječení nějaké bytosti. Také bych ječel, kdyby se ze mě začalo kouřit díky slunečnímu světlu, ale já nejsem nemrtvý. Mrakoplaš na nás křikl že nějaký nemrtvák oděný v hadrech zacouval do tmy ...

To Balanar s Raelem měli taky problém, ale spíše inteligenčního rázu. Nad branou paláce je erb MORTE ASCENDO a nad vchodem, kam míří všichni duchové je nápis. JSI-LI MRTEV VEJDI, JSI-LI ŽIV NEBOJ SE, NEBUDE TO DLOUHO TRVAT. Pokračovat, či zůstat stát?

Mojko s Mrakoplašem na stejnou otázku odpověděli tím, že pokračovali do hloubi nějaké chodby. Runa na Mrakoplašovo kladivu svítila zneklidňujícím svitem a tak raději ukotvuji moje "světlíško" za Mojčinou hlavou, aby chodilo samočinně za ní. Sám zůstávám nahoře u lana, aby ti dva mohli případně rychle utéct. Nakonec moc daleko nedošli, neboť shnilá prkna nad nějakou pastí je dál nepustila. Pod nimi byly hroty a pár napadaných jedinců. Jejich ne zcela zetlelé mrtvoly byly zvláštní - jako by se na Mrakoplaše usmívaly ...

Rael s Balanarem došli až ke vchodu. Tam se prostřídává pět akcí. Zaklepání duše na dveře, jejich otevření, promluva vrátníka na duši, vstup duše a zavření dveří. To samé pro další duši ...

Vysoké "C" Mojčiným hlasem mi napovědělo, že je zle nedobře. Skáču s pochodní a svým lanem v ruce do díry, pochodeň zapaluji a pádím za těmi dvěma. Chybka byla v mém světle, seslal jsem ho na krátkou dobu a ta již uplynula. Pochopitelně "hadrák" opět zaútočil na Mrakoplaše a proto Mojko vyjekla. Tentokrát Luxmena sesílám nad Mrakoplaše a opět mu ho ukotvuji za hlavou. Než však něco řešíme s tou poničenou pastí, musí Mrakoplaš udělat něco sám se sebou. Po čele mu teče lepkavý pot a celý se klepe. Ano, první rána od hadráka byla znečištěna nějakým jedem a ten už teď působí.

Balanar s Raelem se mezitím vracejí, ale nahoře už je jen meditující Dante. Zirkon a Lemon (na kterého jsem málem zapoměl) slezli za námi. Ostatně i ti dva slezou za chvíli za námi právě včas, aby nás zastihli provádět Mrakoplašův plán přesunu přes rozbitou past. Hyperprostorem přesouvám Mrakoplaše i s mým lanem na druhou stranu. Můj Luxmen se neteleportoval, ale až později pomalu přesunul za Mrakoplašem. Díky tomu na něj nemrtvý stihl jednou zaútočit. Po útoku hodil Mrakoplaš jeden konec lana zpět a oba dva pak lano zajišťujeme za výstupky ve skále. Pak je možno po laně přelést za Mrakoplašem a ušetřil tak něco málo many. Bylo to potřeba, neboť každou půlsměnu nám magicky činným zmizí jeden mag.

"Stůj světlíško, nebo budu zlá" vyhrožuje nám hadrák, tedy přesněji nemrtvá žena, jenž šišlavě dál říká že: "Jšem šmrť" upozorňuje nás: "Že šmrtí še nešpášuje" a protože si z ním moc neděláme, tak zkouší nejprve uplácet za to, že tam nepůjdeme s mým Luxmenem a následně nabízí: "šlužebníka ti seženu, šmadlavýho". Hloupé pro tuto falešnou smrtku bylo to, že tyhle nabídky říkala Mrakoplašovi. Ten na to šel mazaně - za zjištění, že za branou Morte Ascenda je nebo není Křemílek jí nebudeme ubližovat a zůstaneme se světlíškem stát na místě. A proč víme že se tahle nemrtvá za smrt jen vydávala ? Inu, nevěděla nic o Dalhirovi a o tom, že krásně tancuje zvláště pak s ním.

Naše falešná smrtka na nabídku přistoupila a postupně se tmou nesou ťapavé zvuky, následované skřípavým otevíráním desítky let neotevíraných dveří. Balanar a ještě někdo další šel až k těm dveřím. Ty byly poměrně obyčejné až na jejich ozdobu - přitlučenou mrtvolu. Rael tam došel za nimi a zkouší klíč. Ten je zvláštní - zazářil modrým světlem a pasoval do tohoto zámku. Dveře nejprve otevřel - na pohled bez zrcátka vedou do skály, na pohled přes zrcátko je vidět velmi podobná, ne-li stejná chodba jako byla ta nahoře. S jediným rozdílem. V této chodbě stály ozbrojené hmotné(!) duše zemřelých a hned v první řadě stál Křemílek s píkou v ruce a koženou přilbicí na hlavě ...

"Podvodníci ! Děte pryč se světlýškem jinak vám nic neřeknu". Couvli jsme a z naší falešné smrtky vypadlo, že Křemílek není přítomen. NU což, lže nám, ale asi musí. Mrakoplaš stojící vpředu to prokoukl - falešná smrtka je současně i ten přibitý mrtvý na dveřích. Hned se začínáme domlouvat, že ji pohřbíme nahoře na planině a že falešná smrtka chce ode mě na kříž vypsat nápis "Strašila dlouho". Sundaváme mrtvolu, balíme ji do jednoho z našich plášťů a neseme ji ven. Na cestu nám zvoní umíráček, někdo před námi spravil past novými fošnami a u tajného vstupu někdo postavil schodiště.

To bylo překvapením pro Danteho, který Mojčino lano shodil před pár minutami dolů do díry. Zjevně nás chtěl vykoupat v problémech. (poznámka pod čarou - ťuky ťuk zvoneček - příhody Pelina). Vynesli jsme tedy mrtvolu ven a nemrtvá zůstala ve stínech chodby. Pak to šlo chvilku obvyklou cestou - ozrimci kopali hrob. Měli to o něco těžší než obvykle, přeci jen kopat hrob na skále jenž je jen slabě pokryta hlínou je pracné, ale přeci jen se jim podařilo udělat správně hluboký hrob. Ani nevím kdo uložil tělo, zato vím velmi dobře, kdo nad hrobem pronesl proslov, a kdo se málem řízl při psaní nápisu. Tím prvním byl Zirkon, tím druhým já. Hned jak bylo vše hotovo, naše nemrtvá se rozplynula, jak nám ohlásila Mojko, která ji hlídala ...

Zirkon, který o pár desítek minut předtím si něco s nemrtvou něco vykšeftoval, byl překvapen. Její dar se z velkého ryzáku přeměnil na náhrdelník s obrázkem. Byl na něm anděl chránící nějakého muže (nebo nakrátko ostříhanou ženu) a také nápis: "Odpuštěné provinění neštěstí ve štěstí změní". Ve stejnou chvíli zmizely i schůdky a pravděpodobně zmizelo i zakrytí pasti, ale to je jedno. Pomohl jsem Mojko ven a pak jsme všichni nabírali síly. Na cestu dolů z hor už nebylo pomyšlení, nestihli bychom to do západu slunka.

Zirkon chce oťukat změny v podzemí, ale nikdo další se k němu nepřipojuje. Mrakoplaš se hádá s Raelem a spouštěcí větou byla Raelova řečnická otázka řečená nám všem: "Co byste se chtěli zeptat mrtvých kdyby..." Nakonec šel Rael se Zirkonem do toho podzemí, asi aby měl od Mrakoplaše pokoj. Dante se cítil už zdravější a tak se bez konzultace s námi rozhodl pro nesmyslnou akci. Za hranicí, kde se pohybovali duchové rostla nějaká vzácná léčivá bylinka. Dante se prudce rozběhl, vběhl dovnitř a snažil se rostlinku utrhnout co nejrychleji. To ještě stihl, ale už se nestihl vrátit k nám. Sesypalo se na něj snad padesát duchů ... Pak na zemi leželo Dantovo tělo a duchů bylo padesát jedna. Dantův duch se zařadil do fronty ...

Poměrně dlouho se radíme jak zachránit Danteho a do toho se nám začalo stmívat. Rael a Balanar na to přišli - oddělili Danteho ducha od ostatních a tlačí ho směrem k nám. Tam už stál Mrakoplaš s připravenou křídou - umazal totiž kus čáry, takže Dantův duch mohl projít ven a pak ji zase nakreslil. Jenže Dantův duch pocítil svobodu a začal zdrhat od nás. Mojko ve stejnou chvíli skočila Zirkonovi na záda a asi se mu snaží ukrást ten medajlonek či co. A pak to přišlo - Mrakoplašovi i Balanarovi naskočila zbroj a mě náhle ztěžkla kapsa, kde jsem měl uložené brýle. Okamžitě si je nasazuji a zjišťuji že nyní fungují až příliš dokonale. Na každém z přátel vidím velmi zřetelně a barevně jejich magické předměty, velmi zřetelně nyní vidím Danteho ducha, kterak prchá od nás, jakoby tušil co se na něj chystá. Z lesa vyrazil jeden ze Slunečňáků na koni a připojuje se k lovu (tohle je ten třetí, kterého ještě pořádně neznám). Balanar i Mrakoplaš začínají honit Danteho a já ... Já se nepřipojuji, mám tu jinou práci ...

S funkčními brýlemi se do mé hlavy dostalo i to, proč tu vlastně jsem a co tu dělám já, Balanar i Mrakoplaš. Mnohé z toho jsem už tušil, ale teď to vím s definitivní platností. Mrakoplaš s Balanarem loví duše v noci a to jen ty, jenž zemřely násilnou smrtí a bloudí po našem světě. Mrakoplaš loví ty, co se chovají nenásilně, Balanar ty násilnické a já ... já lovím magické démony. Proto předevčírem ta víla sající krásné sny, ale dnes to bohužel bude Kerberos, jenž tu poblíž stojí a je vidět jen s brýlemi. Je velmi mrzuté, že nemám s Balanarem a Mrakoplašem nacvičené společnou akci a tak jsem prováhal při pokusu o lov Danteho - nejprve bych pomohl mládencům a pak by pomohli mě, ale teď už je nedoženu, jsou ode mě dost daleko.

Jen napůl jednoho oka a jednoho ucha sleduji dění dole. Slunečňák vytáhl laso a loví Danteho, toho loví i Balanar. Oba ho loví po své straně - slunečňák v místě, kde je ještě den, Balanar běží místy, kam už od východu přišla noc. Pochopitelně to Dantův duch vycítil, a běží přesně po hranici dne a noci, aby ani jeden z nich na něj nemohl. Přesto jej oba chytili a náhoda tomu chtěla že ho chytili oba naráz. Hned se oba začali hádat kdo má právo na duši (Mrakoplaš zezadu řval, že právo na duši má slunečňák, z čehož usuzuji že když se duše ukáže na světě za světla loví slunečňák). Taky se hned chtěli servat, ale Slunečňák upozorňuje, že si v tom případě musí obě strany zvolit nějakého zástupce, protože vzájemně si zástupci strany Světla a Tmy nemohou oblížit. To je prý to samé jako nemůžeme ublížit třetí straně.

Ano, to jsem taky ještě neřekl. To, co už jsem si nejasně sesumíroval bylo teď nad slunce jasnější (grr, neměl bych říkat "nad měsíc jasnější" ?) Třetí strana - Morte ascendo zde nemá co dělat, natožpak jejich palác. Je to nepřirozené a kradou nám duše...

Balanar se práva na duši Danteho vzdal, čímž definitivně odsoudil Danteho k smrti, neboť si jeho duši odvezl. Ale zpět k mému Kerberosovi: [NEDOHRANO]

Sny z tábora

Pomalu ale jistě mi do sbírky snů přibývají další a další kousky. Některé z nich se mi zdály vůbec poprvé, u jiných bych řekl, že "to už tu bylo". Ale hlavně - téměř všechny níže popsané sny jsem si "přivolal" na základě událostí z aktuálního dne na dětském táboře, kde jsem dělal pomocného vedoucího.

Divoké sny (12.) - povodně

Sny s povodněmi mívají svůj děsivý nádech i po letech, kdy na ně vzpomínám.

Následující malá sbírka obsahuje spíše ty sny, nad kterými se lze pousmát, tedy pokud třeba prvních pět snů vezmete z pohledu reálného světa a místa, které je velice daleko od velkých toků a ta malá říčka která tu teče by musela zvýšit svůj průtok přímo neuvěřitelně ...

Ferri a posedlé koťátko

Pomalinku jsem se už chystal že napíšu slíbené pokračování o povodňových snech, přeci jen jsem si na pár kousků vzpomněl, ale zrovinka sen z dnešního brzkého rána všechno změnil.

Ferri a posedlé koťátko

Sen byl zpočátku bůhví o čem, ale začínám si ho uvědomovat v okamžiku, kdy odkudsi jdeme tři - já a mí kamarádi Ferri a Hylárius. Kdo je zná už ví, po ostatní rychle řeknu že se všichni tak nějak zajímáme o magii a hrajeme spolu hru Dračí doupě. Ferri je věkově starý jako já, Hyláriovi je myslím letos 19 let.
Jak tak jdeme blizoučko kolem jednoho domu, kde si hraje malé bílé koťátko s trojbarevnými flíčky. Pod židličkou či spíše štokrdlem má udělanou schovku kde má perfektně srovnané lidské uši a teď tam ukládá další ouško a má co dělat, aby se mu tam do jedné vrstvy vešly. "Ferri ? chceš svoje ucho ?" zeptám se svého přítele, zatím ještě s úsměvem na rtech. Také se na něj podívám a zjišťuji, že to podivně přišité levé ženské(?) ucho se mu fakt k tomu druhému původnímu uchu vůbec nehodí.
Ferri s Hyláriem pronikají nedovoleně do příbytku a mě mizí z tváře úsměv: "Hoho ! S tím nechci mít nic společného ! ohrazuji se, ale vývoj v několika následujících vteřinách mě donutil zasáhnout. Koťátko totiž bylo posedlé démonem, který ukázal velice špičaté zuby a drápy, neboť si zjevně chtěl přidat další ucho do sbírky, pravděpodobně Hyláriovo.
Než jsem se tedy nadál, ležel jsem na schodech a držel šíleně vrčící koťátko pod předními packami hlavičkou od sebe. Hylárius začal odříkávat "In nomine patris" tak jak to umí jedině on a my se k němu připojujeme. Pravděpodobně já zaříkávám česky a přikazuji démonovi aby odstoupil. Ještě se ozývalo šamanské zaklínání "UMBA UMBÁJA", které by tím pádem zbylo na Ferriho...
Po pár vteřinách přestalo koťátko vrčet a jak zoubky tak drápky se mu zmenšily na přijatelnou mez. Ve stejnou chvíli hmátl Hylarius po velikém kapkovitém a průhledném čemsi co se objevilo kotěti před čumáčkem. Bylo to velké tak jako kotě. Hylarius "to" udržel mezi rukama stěží vteřinu a pak to zmizelo definitivně.
"Ani nechci vědět kam ten démon zmizel" říká Hylarius a jeho hlas zní démonicky dvojhlasně ...
Sen pokračoval další dvě vteřiny tichem zůčastněných a pak jsem se prudce vzbudil ..

Moc hraju hry

Dnešní sen byl mixem mnoha věcí které provozuji.

V tovární hale si nějací lidé pod vedením kamaráda Ferriho sestavovali robůtky, jeden z nich zešílel a proboural se dveřmi ven .... Venku bylo místo zvané Palučiny a robot se tu sápal na skálu. Ferri předal výbušninu na zničení robota komusi dalšímu a já zadržoval děti, aby nešli za tím robotem ...
Významy snu není potřeba příliš hledat. Jak já, tak i Ferri hrajeme hru zvanou ANARCHY-ONLINE, kde se roboti mohou vyrábět respektive přivolávat na pomoc. Sen sklouzl na naší další společnou aktivitu, což je pořádání tábora pro děti na místě zvaném Palučiny. No a když se objevil tenhle dětský tábor, tak má snová představa pokračovala dál.
Výbuch se nekonal, zničení robota proběhlo zřejmě něčím co nedělá rámus. A já (zřejmě znechucen z toho, že to nezachránil samotný Ferri) odešel k jiné partě dělající tábory pod stany a tam nás zastihlo tornádo ...
Tenhle kousek, kde jsou děti ve skautském a schovávají se pod velkou plachtou, zatímco venku zuří špatné počasí, se mi zdál minimálně podruhé. Pamatuji si to proto, že ta plachta byla napnuta necelých 100 metrů od mého bydliště, se skauty se taky nesetkávám nějak často, zvlášť když tahle zhruba desetičlenná skupinka vypadala jako "německé" děti ...

Divoké sny (11.) - vlaky

Včera jsem psal o tom, že jsem byl na výletě v Kolíně a uvědomil si, že o vlacích tu prakticky nepadlo ani slovo, narozdíl od dálkových autobusů, jimž jsem věnoval první dva sny v pátém díle (Jízda z Jidřichova Hradce a Jízda do Lomu)

Jenže s vlaky moc snů nemám. Pravděpodobně je to tím, že vlak se všemi vagony a lokomotivami je pro snovou představivost moc složitý. Proč tedy v mých snech nevystupovaly "lokálky" složené z motorového a jednoho vlečného vozu, se kterými jsem jezdil přeci jen častěji, byť i tak mnohem méně často než autobusy ...

1.

A tak v mých snech jezdily vlaky neviditelné. Například tento sen: Stojím na trati asi 100 metrů před začátkem vlakového nádraží v Mostě. Těsně za mnou jsou vysokonapěťové kabely vedoucí do klasického nádraží.Vysokonapěťové kabely vedoucí do nějaké budovy, kam normálně nevedou = němci zabraná budova. A to už přijíždí neviditelný vlak a já do něj nastupuji a jedu směr Ústí Vlak byl neviditelný pravděpodobně proto, aby nebyl odhalen němci ...

2.

A tak v mých snech jezdily vlaky malé: Nastupuji do vlaku stojícího na slepé koleji. Jeden vagon = jeden ležící (český) člověk. Doufám že dojedeme do Chomutova říkám na spolucestujícího. Ten pokrčil rameny, byť výjezd ze slepé koleje mířil přímo na Chomutov. Bohužel nás objevili němci... Pravděpodobně jsme byli mi češi černými pasažéry.

3.

A tak v mých snech jezdili vlaky prázdné: Jedu v klasickém vlaku a jsem v něm úplně sám, ani průvodčí není. Dívám se z okna vlevo po směru jízdy a sleduji jak se koleje stáčí vlevo, mám tedy šanci počítat vagony. Za lokomotivou je asi 5 vagonů, já jedu v dalším z vagonů.Vlaky nikdo necestuje říkám si nahlas, protože nikdo neví, kam který jede. konstatuji a snažím se vyhlídnout zastávku "Louny", kde jsem obvykle přestupoval i v reálu. Tuším, že budu muset vyskakovat za jízdy, neboť vlak už projel dvě vesnické zastávky bez zastavení. A pak jsem se od strachu, že jsem se totálně ztratil raději probudil.

4.

A tak mi vlaky ve snech ujíždějí. Těžko říct, jestli jsem ve snech na německém území, kde český vlak projede jen jednou za čas, nebo zda běžím na vůbec poslední český vlak (podobná situace jako ve snu "Jízda z Litvínova poslední českou tramvají po nástupu němců k moci", píšu o tom v osmém díle astrálních snů). Pokud doběhnu včas, sen skončí a já se probudím šťastný (ať už do vlaku nastoupím, nebo ne) ale těch snů je dost málo oproti těm, kde nedoběhnu včas.
Zvláštní je to, že NEUSTÁLE běhám z toho samého místa a běžím na to samé místo. Běžím na val, na kterém je položena trať. Za tratí pokračuje kopec strmě vzhůru. Nahoře na trati je podlouhlá stříška jaká bývává na vlakových zastávkách. Vždy je noc a vagony mají osvětlená okna. Na ten val se téměř vždy sápu po čtyřech a jdu na to silově, až vytrhávám trsy trávy. Velmi vyjímečně si v té tmě všimnu chodníčku stoupajícího našikmo k zastávce a ještě méně častokrát jej i použiji.
Jestli někdy najdu reálné místo takto vypadající, tak se asi příšerně leknu ...
Pokud jsem vlak nedoběhl a dokázal pod stříškou přežít noc, vydával jsem se ráno na chůzi po trati tím správným směrem, další vlak už podle mě jet nemohl nebo hodně dlouho neměl jet. Jisté je, že trať začala vždy klesat z kopce a koleje náhle nepokračovaly. V místě, kde by pokračovaly bylo vzrostlé křoví. Vždy jsem byl z toho totálně zdrcen, přestože už v tuto chvíli kopec vypadal právě tak, jako jeden z kopců u nás doma. Netuším, jestli uplynulo přes noc tolik let, že už koleje nejsou, nebo jsem byl já teleportován jinam, nebo dokonce vlak někde tady vjíždí do portálu a já, hloupý čech, ho nenašel, nebo ...
Z tohoto snu jsem NIKDY nedojel domů.

5.

A tak velice snadno a rychle dojíždím domů. To je oproti předchozí sérii snů pravý opak, bohužel velmi, velmi vyjímečný opak. Jedu z Bratislavy a po zvuku přejezdu přes výhybky se podívám z okénka. A ejhle nádraží Louny, byť vypadající absolutně nesprávně oproti reálu. Čas jít ke dveřím vagonu, město Most se blíží. A opravdu, další zarachocení vyhybek a já vystupuji na nádraží v Mostě (jež se dost podobá reálnému mosteckému nádraží. Obcházím nádražní budovu a jdu na MHD. Jsem šťastný že jsem dojel a uvědomuji si, že nádraží v Lounech vypadalo úplně stejně jako mostecké nádraží, až na ten nejdůležitější nápis ... Sen se mi zdál už před delším časem a já si teď říkám - nebylo i Bratislavské nádraží taky stejné ?

6.

A tak jezdím nohama po kolejích. Asi nejpamátnější z těchto snů je ten sen, kdy jedu do Písku za sestrou.Stojím rozkročen nohama na obou kolejnicích a velkou rychlostí se řítím po dvojkolejné (německé) trati. Trať se blížila na most přes říčku kam nechci, ale to už se vpravo ode mě objevila další jednokolejná trať. Její koleje byly zjevně zasypány štěrkem z té německé, ale teď když se uhýbaly doprava začaly být viditelné. Rychle tedy překračuji nohama na tu druhou trať ... Tady by sen mohl končit ale on pokračoval dál a skončil otevřeným(!) výsměchem(!!) německé(!!!) mašinerii. Do Písku jsem dokázal dojet a se sestrou se setkal. Došli jsme na kopec, kde měla domeček a zahrádku. Bohužel začala německá bouřka. Ta sice velice rychle končívala, bohužel končívala smrtí čecha. Já čech, ségra češka, šance padesát na padesát, že jeden z nás se nedožije další hodiny, o stoprocentní šanci že si nesdělíme novinky raději ani nemluvě, nikdo další (už) totiž venku nebyl.Jdi rychle domů a sleduj sykla ségra a já ji poslechl. Dvakrát se zahřmělo, než jsem byl doma u sestry. Rychle jsem se otočil a sledoval s otevřenou pusou co vyvádí má sestra. Zřejmě jsem netušil, že i ona je kouzelnice a to dost dobrá kouzelnice. Tančila si jen tak po zahradě a němec řídící bouřky se ne a ne trefit do zadečku mé sestry. Ta totiž používala tak dobrou iluzi až jsem zíral. V jednu chvíli sestra zkusila i trik s dlouhým zadečkem - měla ho dlouhý přes šest metrů ... Ale opět to byla iluze, blesk sice trefil konec tohodle zadečku, ale se sestrou to ani nehlo, troufala si čím dál víc. Pak se zablesklo asi metr před ní, načež sestra usoudila, že by pro dnešek stačilo. Vběhla dovnitř a pak zrušila svojí tančící iluzi ...

7.

A tak vlaky raději nejezdím. Někdy chodím pěšky po kolejích, případně místy, kde koleje byly. Anebo nemůžu ani to, neboť jsou povodně ... O tom ale až někdy příště