Tak nám to vypuklo, celý tento týden máme stěhovat pobočky F* a P*, naštěstí se v pátek toho stihlo tolik, že by bylo bývalo hotovo už tehdy, ale jak jsem psal v předchozím shrnutí, člověk míní a kolegyně, co chtějí mít všechno pintlich mění. Takže na "mé" nově přestěhované pobočce P*, kterou jsem si ošéfovával sám se teprve v
pondělí zapojovaly počítače, drátovaly se telefony a jiné podobné "žerty", aby vše vůbec fungovalo.
V úterý už přišel čas na sítové tiskárny, dole v recepci už pracovala služba byť jen na jednom počítačí místo na dvouch. Na nově přestěhované pobočce F* řešil kolega problém s nedostatkem tiskáren a kopírek, neboť původní uspořádání typu openspace umožňoval mít společné tiskárny a kopírky, což po přestěhování není možné, takže si musel navážet tiskárny z pobočky A*. Při té příležitosti se "uklidil" klíč od skladu nepotřebné techniky a náhradní klíč od serverovny pobočky F*....
Úterní večerní dračák byl vysloveně boží, neboť prakticky po celou dobu jsem hrál jen já, kamarádka a náš gamemaster. Jeden z odsouvaných úkolů se pohnul tak progresivně, až jsem byl sám překvapen. Ze hry jsem vysmátý a šťastný.
Středa, poslední oficiální den na stěhování, kdy se měly dolaďovat jen drobnosti. Kdo tuší, že já je málem nestihl kvůli kolegům, má pravdu - hrál jsem si na pobočce P* s multifunkčními zařízeními a trvalo mi to 4 hodiny, protože 3+1/4 hod jsem řešil něco úplně jiného. Například programování docházkových terminálů aby komunikovaly. Kolega, který je má na starosti jako "hlavní šéf přes docházku" si ani neuvědomil, že nepůjdou, já jako jeho zástupce naštěstí ano. Jsem sice zástupce, ale doteď mi nikdo neřekl, jak je programovat. Teď už to vím. Snad to i udržím v hlavě :-)
Po celou dobu, ve volných chviličkách jsem se snažil učit ruštinu, neboť se neúprosně blížila. Takže jsem se snažil učit přes den, večer, v noci, ale ve středu mě to už strašlivě nebavilo. Navíc, jak jsem v minulém shrnutí psal o hře OMSI, simulátor autobusu, tak mi tato objednaná hra nyní již přišla, takže jsem hodinku místo učení ve středu navečer zkoušel s autobusem jezdit. Hned jsem přitom ve hře spáchal trestný čin, neboť jsem pokácel sloup veřejného osvětlení a z místa nehody ujel :-)
Čtvrteční popis jízdy na zkoušku a zpět, jenž bude následovat, bude hodně o tom, že na Moravě a nejen tam existují příjemní lidé. Já sám se ve tři hodiny a pětapadesát minut moc příjemně netvářil, když jsem se strhnutím vzbudil na zvonění dvou různých mobilních telefonů z nějakého snu. Poté co jsem udělal činnosti, jenž dělá každý slušný člověk mi nezbylo než vyrazit na zastávku busu. Než mi jel autobus, hrál jsem si chvilku s telefonem a zjistil, že mi jede ještě jeden spoj do Prahy o 12 minut dříve, takže můj plánovaný rychlý přesun na stanoviště odjezdu vlaku do Ostravy s rizikem, že přestup nestihnu se tím pádem mohl změnit na pohodový přestup. Nepotěšilo mě ale, že mi tento spoj nebyl nabídnut v době, kdy jsem si spojení před týdnem vyhledával...
Každopádně jízda do Prahy dopadla dobře, první přestup na tramvaj jsem dal s minutovou rezervou a směřoval dle IDOSu na nádraží Praha Libeň, kde jsem měl skočit na Regiojet - jízdenku jsem měl koupenou už z předprodeje na internetu. V Libni jsem se dostal na správné nástupiště a chvilku sledoval projíždějící vlaky a přijímal volání z práce, že nejde to a ono, bohužel jsem kolegyně musel odkazovat na své kolegy a už opět poklesával na mysli v obavách z pátku. Kupodivu strach ze zkoušky nepřicházel.
Na první slušné a usmívající se lidi jsem narazil hned ve vlaku regiojetu, kde jsem si utrhl mírnou ostudu, neboť jsem si nezjistil řazení vlaku a má místenka nebyla dle očekávání na začátku vlaku, kam by podle nizoučkého čísla vagonu a čísla sedačky měl patřit, jenže opak byl pravdou.
Milý a slušný personál mi pomohl se usadit a hned mě zavaloval věcmi, jenž mám zažité z autobusů sesterské společnosti, tedy Student agency. Sestavil jsem si stolek, vyložil si ruštinu a snažil se na poslední chvíli ještě něco malounko naučit, či si dohledat drobnůstky, co mě tak napadaly, na internetu. JEŠTĚ ŽE JSEM TO UDĚLAL!!!
V Ostravě jsem ještě nikdy nebyl, takže jsem při vystoupení na hlavním nádraží zvolil oblíbenou taktiku: Jít v závěsu za největším davem. Dobře jsem udělal, vyvedl mě přímo před tramvajový a trolejbusový terminál. A hlavně před prodejní automat na jízdenky MHD, který papkal i padesátikoruny, takže jsem si zvládl nakoupit celodenní jízdenku snadno a bez potíží.
Nejprve jsem se ale vydal za paní profesorkou z předmětu DVT do Slezské Ostravy, nechajíc si poradit od jedné paní, jak přesně zarábat s touto jednodenní jízdenkou. Samozřejmě jsem zpanikařil a hned při zaslechnutí jména zastávky znějící jako jméno ulice, kam jsem mířil, jsem okamžitě vystoupil. A to u domu čísla 115 a já měl být u čísla 18. Tedy výstup na druhém konci ulice. Zakousl jsem se a došel to pěšky. Přes dvě další zastávky trolejbusu....
Další ochotná paní mě zavedla do kanceláří paní profesorky, ta mi zapsala chybějící znaky do indexu, popřála hodně zdraví a já se mohl vydat do prostor, kde se měla odbývat zkouška z ruštiny. Tentokrát jsem měl štěstí a trolejbus i tramvaj na přestupu šťastně doběhl, respektive došel.
Sice jsem dorazil o pár minut později než jsem chtěl, neboť problém "poslední míle" jsem zopakoval i zde (obešel jsem blok domů z nesprávné strany), ale pan profesor měl také zpoždění neb dokončoval zkoušení němčinářů, takže to nevadilo.
Nakonec jsem na ruštině byl úplně sám, takže profesor udělal mojí zkoušku ve svém kabinetu a k vyplňování úvodního písmenkového testu mi dokonce nabídl kafe!! Přijal jsem a tato příjemná nabídka mě sama o sobě uklidnila natolik, že jsem test zvládl vyplnit tak, abych prošel do další části zkoušky - čtení a překlad článku. To jsem dal poměrně pohodově, jen jsem v překladu ruském textu občas v rozčilení vynechal tu a tam nějaké to slovo. Profesor si toho všiml a vlídně mě na to upozornil, takže pak ty slova se mnou v klidu probral (já je ostatně téměř všechny věděl) a pak nadešel čas volného tématu. Vylosoval jsem si číslo 11 a málem se pozvracel úlekem - tohle téma jsem si totiž doma nestihl připravit....
Jenže to, že jsem si něco dohledával ještě ve vlaku mi zachránilo kůži, neboť jsem si hledal co? Ano, správně, téma "врач." Má věta, jenž jsem si připravil ve vlaku "Я страдаю от болезни Лайма, по чешском языке borelioza" pana profesora překvapila natolik, že právě ona mi přinesla ten jeden jediný chybějící bod, díky níž se bodové ohodnocení celé zkoušky přehouplo z výsledné známky trojky na dvojku. Protože jak pak pan profesor řekl, bylo vidět, že jsem se na celou zkoušku snažil učit a že mi stálo za to si najít překlad jména nemoci na internetu. Zlatý google translator :-) Přesto ale problém s ruštinou stále mám - v písemném projevu mi úděsně utíkají koncovky a měkké znaky.
Na nádraží Ostrava-Svinov jsem si zažertoval s automatem na výdej jízdenek a pořídil si zde jízdenku z Prahy do mého města, jenž jsem si pořídil na eshopu. Cha, a on mi ji vydal :-) Díky tomu jsem nemusel v Praze sprintovat od vlaku Regiojet do výdejny jízdenek a pak zase na jiné nástupiště, neboť díky rozkopaným kolejím jsme měli maličké zpožděníčko...
Ten, kdo právě vystoupil z Regiojetu a kritizoval tuto společnost za to, že jezdí se starými vagony, které si v zahraničí koupil, měl jít hned poté na přestup se mnou. Vlak, kterým jsem jel dále byl mnohem starší, zevnitř počmáraný od sprejerů a byla v něm zima. Já vyhrál kupéčko, kde pískaly zářivky. Jenže to že nebylo nic proti tomu, že průvodčí měl špatnou krátkodobou paměť, neustále otvíral mé kupé a ptal se, kdo přistoupil. Vtipné, byl jsem v něm prakticky pořád sám...
Ani po posledním vlakovém přestupu se nějak moc situace nezlepšila, protože jsem chytil ve 22:30 předposlední motorák, který stavěl "na každé mezi" a když dojel na konečnou stanici, tak pracovníci železnic tak moc pospíchali domů, že zhasnuli osvětlení vagonů okamžitě po dobrždění ve stanici i s cestujícími uvnitř...
V
pátek jsem měl pocit zmaru hned od okamžiku, kdy jsem dojel na pobočku "F". Chtěl jsem tam udělat jistou pětiminutovou akci v Active directory a prozkoušet, zdali po mém zásahu počítačová učebna funguje. Toto se mi vymklo z rukou, tak že z pěti minut se stalo pět hodin. Jeden příklad za všechny - ve středu přivezli mí kolegové pozdě odpoledne kopírku a dalo se očekávat, že přijedou ve čtvrtek toto doladit. Hádejte, co jsem dělal v pátek? Ano rozbaloval kopírku a přitom kolegové ve čtvrtek i v pátek měli služební auto...
V sobotu a v neděli jsem si plnil rodinné povinnosti a vyvezl rodinu za další částí naší rodiny...
