Včera cca v šest hodin ráno tomu bylo přesně patnáct let, kdy naši hokejisté (poprvé) získali olympijské zlato.
Já chodil po celou dobu zimních olypijských her do práce a podobně jako valná většina světa vůbec nedoufal v to, že by nějaký malý nárůdek ze středu Evropy měl šanci cokoliv uhrát. A ono ouha, přes Spojené státy jsme ve středu postoupili do semifinále. Jak mě štvalo, že jsem musel v pátek do práce a tak jsem ze semifinále s Kanadou viděl jen začátek zápasu a pak v práci zoufale lovil přenos v rádiu, abych se pak radoval jako malé dítě. Vždyť i "jen" stříbro, pokud bychom finále prohráli, by byl úspěch.
Vím, že se mi nepodařilo vstát v neděli na první třetinu - v čechách šel přímý přenos hokejového finále někdy od čtvrté hodiny ranní (ne-li ještě dříve, ale tak to dopadá, když bylo finále plánováno pro amerického diváka a předpokládalo se, že budou hrát Spojené státy s Kanadou nebo Ruskem), ale pak jsem s vytřeštěnýma očima sledoval druhou třetinu o třetí třetině nemluvě, na stole mi stydlo kafe, na něž jsem úplně zapomněl. Až 2 minuty před koncem jsem začal věřit, že by to mohlo opravdu vyjít. A vyšlo.
Včera po 20-té hodině proběhlo opakování tohoto památného zápasu na programu ČT4, takže jsem konečně viděl i tu první třetinu a samozřejmě i ty zbylé dvě. A přestože jsem znal výsledek, byl jsem napjatý stejně jako tenkrát, takovou má ten zápas atmosféru a kvalitu. Ano, mockrát jsme v zápase měli štěstí, ale jak se říká - štěstí přeje připraveným :-)
