Dnešní zápisek o dění z minulého týdne bude spíše o pocitech, než o skutečném dění, ale něco málo tam taky o této části týdne bude.
Opětovně píšu se zpožděním, ale celé pondělí jsem (třetí den za sebou) strávil na pobočce "P*", kde se nové zařízení zajíždělo naostro. Mezi 07:00-08:15 jsem si připadal jako psychiatr, kdy jsem odvracel různé hysterické výkřiky, pak poladil to či ono a najednou tu byl čas oběda.
Řešil jsem, jestli pojedu na hlavní pobočku A* a pak se sem na pobočku P* vrátím, abych po skončení práce na této pobočce ona zařízení přenastavil správně. Nakonec jsem na P* zůstal a řešil emaily. Večer jsem měl vše kromě pět emailů, kde bude potřeba dlouhá odpověď.
(stav v poslední pracovní den - všech pět dlouhým emailů nedoděláno, nových nečtených je 83)
V úterý se semlelo něco, co mě donutilo odejít na 180 minut do trucovny (v jedné serverovně mám pracovní PC), kde jsem si klidnil nervy, ale když mi hlavu odrežete, tak si nedokážu uvědomit, čím mě kolegyně Š* dostala do stavu vzteku. Vím jen jedno, nevracel jsem jí to...
Ve středu mě oznámili, že nejdou kamery, přičemž portál na ně programoval kolega Z*, ale problém jsem hledal já. Fungovala přesně polovina kamerového SW. Pak už jsem měl takový vztek, že jsem si nastavil na mém pracovním notebooku kompletní vývojové prostředí, nahrál tam celý SW ... a fungovala mi přesně ta druhá polovina SW. Takže jsem měl točky opravdu velké, ale o 30 minut později to na notebooku začalo fungovat na 100%. Zpětné nahrání poopraveného SW pochopitelně nefungovalo (kolega Z* v pátek, sobotu a neděli provedl kompletní reinstalaci, výsledek ještě neznám, tedy kromě toho, že se poroučel do věčných lovišť server, na kterém běžel virtuální server, na kterém běžel kamerový SW)
Ve středu odpoledne se ale děly další věci - je vidět, že je na mě Š* taky naštvaná (nebo se mnou nemusí být), protože pro kopírky do opravny jela sama, a rozepsala nám pak následně i rozpis, kam je máme dát a co máme dělat s těmi kopírkami, co tam nalezneme. Kolega Š* si vzal první kopírku, donesl jí na místo a zjistil, že má do opravy dát čerstvě opravený kus a byl z toho docela vyjukaný.
Osobně jsem dal od kopírek ruce pryč, takže se mnou ve čtvrtek nemluvil na pobočce A* už nikdo. Jaké to štěstí, že jsem lehce zaspal a na pobočky (ani na tu hlavní, kde mám základnu) nejel mojí Stříbrnou Sršání, nýbrž služebním autem, tak jak bych to úplně správně měl dělat vždycky. Což by ale někdy znamenalo se z pobočky P* vrátit na A*, přestoupit do soukromého auta a jet do oblasti pobočky P* na nějakou soukromou akci. Což je podle mě blbost, už jen kvůli splodinám a promrhanému času...
Kolem této jízdy se ale i tak dělo tolik věcí, že jsem měl v jednu chvíli dojem, že mě pronásleduje má vlastní karma - výsledek v součtu je: Nakládání materiálu do auta s pokutou (a bez pomoci kolegyně), chvilku ztracené klíče, boule na hlavě, nedořešená pobočka Q*, neschopnost nakoupit základní potraviny na obvyklém místě, kafárna s vyprávěním smutného konce jednoho lidského příběhu a neschopnost trefit správné parkovací místo (ani zaboha jsem si nemohl vzpomenout na správné parkovací místo a kartička s číslem parkovacího místa nebyla k nalezení).
Pátek byl svátek a já nevyužil toho, že slunce bylo za mraky a nešel jsem do lesa - stále dobírám silná antibiotika, se kterými nesmím na slunce. Když už jsem byl relativně duševně a fyzicky při síle a akutní věci byly vyřešeny, pálilo už slunce příliš... Tak jsem alespoň stříhal videa pro spolek, jehož jméno se zde na blogu nevyslovuje. Našel jsem dvě nedostříhaná z roku 2014...
Sobota byla zvláštní ze dvou důvodů - jednak volal kolega Z* že se nám poroučel server a nefunguje nic, psala mi i I*, že jsem si v jejím snu vynucoval schůzku na kafe a já usilovně vyráběl videa, abych si udělal fóra na dobu, kdy budu na dovolené...
V neděli se mohla konat schůzka na to kafe, ale kolegovi Z* se podařilo uchodit náhradní server(-y) a potřeboval doladit nějaké věci. Posloužil jsem proto jako externí databanka a pak jako tester.... a při té příležitosti vytáhl Z* na schůzku RVHP. Na ní jsme hráli deskovky, pro mě i jednu novou, na níž jsme museli kooperovat. Neboli buďto vyhrává hra, anebo hráči. Pro nás naštěstí bylo to druhé...
