Ne, kupodivu tento sen není o jistém občanském sdružení, ale o mé dřívější práci, byť také s dětmi. Dalo by se říci, že to byl sen rekapitulační, ale současně to byl sen z budoucnosti (a toto spojení vzniklo proto, že jsem sledoval pozdě večer "dětský" film z dílen Walta Disneye, který se odehrával v roce 2020) ...
Návraty
Sen začal v budově E*, kde jsem svého času v reálu vyučoval děti, ale i dospělé, pracovat s počítači. Výuka se sem měla vrátit (v reálu skončila před mnoha lety) a do této malé budovy se mělo vrátit a vyučovat 11 lidí, takže najít místo na kabinety, učebny...
V této první části snu jsem si připadal spíše jako člen nějaké delegace, tu a tam jsem něco pronesl, snad radu či poznámku, ale v následujícím pokračování jsem již aktivnější. S kamarády jdu na nádraží a chceme "jet" do městečka S* a tak na nádraží čekáme na přepravní čas. Ti co už vědí, mají pod sebou karimatku a buď sedí nebo leží, každý ale máme povinně v ruce připravené peníze. Trochu si spolu povídáme, já s jednou kamarádkou, se kterou už jsem se v reálu X let neviděl.
O pár minutek později se budíme na nějakém jiném nádraží, byť vypadá prakticky stejně, v ruce už méně peněz, přesně o tolik, kolik přeprava měla stát, takže se zvedáme a jdeme ven. (Přeprava zřejmě na bázi teleportu) Při pohledu zpět na budovu vidíme nápis "nádraží S*", takže z této strany pohledu je vše v pořádku, ale při pohledu ven na město vidíme, že se nějak zázračně rozrostlo. Ptáme se proto číšníka obsluhující v malé zahrádce hosty, co stálo za tímto rozmachem. Prý "dětský výcvikový bojový tábor", ale už prý snad nefunguje.
Jo, jsme tu dobře, pomysleli si zřejmě všichni v naší asi pětičlenné partě a vyrážíme na dané místo, o kterém se proslýchalo, že děti a jejich rodiče tam vešli, ale už nikdy nevyšli...
A zatímco ostatní prolézají přízemí, já veden jasnou "předtuchou" stoupám do patra prvního. Zde je několik chodeb, všechny obložené žlutou hmotou, vypadající jako velké včelí plástve, tedy zdánlivě jako zpevněné stěny tělocvičen, kde se měl děti učit boj. Od středového schodiště je několik chodeb do stran a já hned na druhý pokus nacházím tu správnou. Tu, kterou bych já jako rodič nikdy objevit nechtěl, ale já jako zachránce všech těch dětí naopak objevit chtěl.
Jak procházím tou chodbou, aktivuji (snad i jen průchodem kolem čidel) zařízení, jež obyvatele kójí drží zmražené v čase, slyším totiž rozbíhající se stroje. Velmi pravděpodobně proto, abych - kdybych byl býval věznitel - měl možnost vstrčit dovnitř dalšího. Ano, v zadní kóji stojí zmraženi v čase rodiče v různém stupni vyjevenosti, nerozpakuji se s hledáním dveří (ještě by na nich byla past a uvěznila mě tam s nimi) a na férovku rozbíjím boční skleněnou stěnu. Díky tomu se rodičové rozpohybují a pomalu jdou ke mě a pak ven.
Stejným fíglem rozbíjím vedlejší kóji, kde jsou uzavřené děti, velmi pravděpodobně se na výcvik nehodící, děti nejvýše osmileté, vzhledově evropských národností. Některé mají na sobě jen trička, jiné pak zimní bundičky. Ani zde není žádný problém s osvobozováním.
Až v té třetí kóji vidím děti převážně z asijských rodin, jež mají v rukou různé tyče, nunčaky a další podobné dřevěné zbraně, v této kóji se zpomaleně pohybují a snad i trénují. Nevím, na jaký boj trénovali a s kým, ale jsem smutný z toho, že tyto děti už budou navždy trpět tím, že neuvidí svět tak jako já - mají totiž vyrvané oční bulvy a od toho ještě začervenalé okraje očních důlků a víček...
Přesto i zde rozbíjím bok kóje a mnohé děti v tu chvíli odkládají zbraně. Zřejmě jsem se spletl s vyndaváním očních bulv, anebo jejich výcvik je dokonalý, vycházejí ven jako by normálně viděly a ti co mají to štěstí a rodiče jsou zde se vzájemně vítají...
Když jsou všichni pryč, rozsypává kamarád Toro drobné cestičky střelného prachu do všech chodeb ke všem kójím (a v reálu se mohu domýšlet proč - zřejmě chce toto zařízení vyhodit do vzduchu, aby nemohlo být opět zneužito)
Sen pak má ještě pokračování v městě CHM*, kde je další středisko pro výuku počítačů, zdejšímu řediteli říkám, že jsem svého času měl převzít jeho místo. V tu ránu mě vzteky atakuje ranou pěstí do obličeje, ale jsem tvrdý a ani se po jeho silné ráně nepohnu, i když mě to zabolí. Dodávám, jako by se nic nedělo, že jsem měl být sem dosazen nedobrovoně proti své vůli. Pochopil to, co já už věděl, že jistá paní K* kula pikle. (V reálu to bylo trochu jinak, hlavně obsazení herců ale i rolí, včetně mé, to však není podstatné)
Poté, co se mi daný člověk omluvil ještě sen pár vteřin pokračoval, sledoval jsem bavící se skupinky a přecházel mezi nimi.
