Co říci o týdnu, který polehounku končí? Nějak nevím, ale čím blíž k víkendu, tím víc se projevovaly skvrny na slunci, protože když i kolegyně, které normálně nedělají chyby, začaly blbnout na kvadrát a ztrácet věci, zapomínat postupy a tak, to prostě nejde nazvat jinak. Má kolegyně z kanceláře odešla tolikrát z kanceláře bez klíčů, že mi došly prsty při počítání této věci. Problém je totiž v tom, že naše kancelář má kouli a pokud bych býval taktéž odešel...
Na pobočky jsem tentokrát po oba dny jezdil sám, poprvé proto, že jsem hned v pondělí začal na pobočce P* kde byla v pátek pozdě odpoledne hlášena zaseknutá tiskárna. A, bohužel, jsem tam opět ve čtvrtek byl znovu, a již podruhé mi to přerušilo kafárnu s kamarádkou. Až se docela bojím, co přijde do třetice. Tentokrát to byla "jen" klimatizace...
Vůbec jsem si na sobě povšiml, že jsem se vrátil k činnostem, které už jsem dlouho nedělal, tedy střihu videí, v domácím počítači na simulátoru jezdím s autobusy (a povedlo se mi rozchodit nápisy na tablech na dlouhých linkách na mapě Gladbeck), jenže v důsledku těchto činností jsem sám a nikoliv s kamarády. Obdobně v práci, tenhle týden jsem prostě dva dny "vyhradil" tomu, abych pracoval sám...
Přišel dokonce i jednoduchý sen z kategorie létacích, což mi vždy signalizovalo, že jsem v pohodě. Znamená to tedy, že jsem spokojenější, když jsem sám?
Ale kupodivu jsem včera a dnes jsem byl na RVHP, po oba dva dny jsme se sešli v malém počtu (v pěti resp.ve čtyřech v pátek) a docela si to užil.
Kde je tedy pravda? Chci být sám, nebo ve skupině? Vadí mi konkrétní lidi? Proč ale někoho jako kolegu moc nemusím, ale na RVHP mohu naprosto v pohodě koexistovat a dokonce i spolupracovat?
To je zmatek :-( V neděli si to ve vaně rozeberu....
