Již sedmou minutu jedu směr S* spolu s kolegou Z*, majíc za sebou poslední přestup a jsem - tradičně - rád, že už se to děje. Hned v pondělí jsem obdržel několik psychických facek, které mě poněkud rozhodily. Doporučení od šéfa, abych zanechal jízdy na pobočky P* Q* a F* mě asi rozhodilo nejvíce a to to šéf myslel dobře. Stačilo by sice nejezdit na pobočku, kde sedí vedoucí, jejíž jméno se zde na blogu nevyslovuje a která nejenom mě, ale i mé kolegy točí do nepříčetnosti....
Raději jsem šel zprovozňovat čipové karty novým nástupům, jež jsou v novém formátu a nechodí tedy na počítačích, jež na to nebyly připraveny (čti: všechny počítače), takže jsem 10x instaloval nové ovladače, trošku to poladil a bylo to... Problém se ukázal vzápětí, protože jeden z kolegů ke mě přiběhl s vytřeštěnýma očima, že se další dva kolegové potí nad nechodivými stroji. Jako již tradičně, ani na jednom ze tří počítačů nešel náš "hnědý" program. Průšvih byl, že všechny tři počítače měli obsadit lidé s dočasnými účty, takže mě čekalo netradiční nastavení. Zpětně mě ale děsí, že (ani) jeden z těchto kolegů nepřišel na ono nastavení
Úterý jsem si užil neskutečně, protože jsem obešel všechny (přítomné) kolegyně, z poboček P*, Q*, F* optal se na nefunkčnosti a oznamoval, že příští týden přijedou jiní než já s kolegyní. Na pobočce F* jsem tuhle trasu šel od spodních pater a ředitelské patro si nechal nakonec. První šla kolegyně ... a ředitelka jí neodpověděla a ani se na kolegyni neotočila. A tak jsem silně zaťukal a dost nahlas se ihned po pozdravu zeptal, jestli vše funguje. Můj "řev" na chodbě, který byl jistojistě slyšet o dvě patra níže ji přiměl se na mě otočit a odpovědět. Slušně...
No a nakonec tedy zbyla vedoucí, jejíž jméno se zde na blogu nevyslovuje. Vešel jsem se zaklepáním a pozdravem, že jí jdeme opravit problém (ten, který jsme opravovali minulý týden, ale prý se objevil problém opakovaně). V odpověď se mi doneslo něco vztekle odseknutého a díky své představivosti mohu říci, že to znělo nějak jako "Je mi to velice líto, ale momentálně jsem zcela zaneprázdněna prací". Ne, to lžu... "To je v pohodě, my máme čas" oznámil jsem, jako by se nechumelilo a má kolegyně pozdravila "Dobrý den" s tónem, jako by před momentem to odseknutí neslyšela, ale v očích jí už hrály veselé plamínky.
K nelibosti dotyčné vedoucí, která zjevně chtěla, aby problém vyřešila kolegyně, jsem si za počítač sedl já a do pěti vteřin ohlásil "hotovo" a pak to ukázal kolegyni, načež jsme se beze slov shodli, že kolegyně ještě má dostatek trpělivosti a tak to dotyčné vedoucí vysvětlila s úsměvem na tváři a já prstíčky na monitoru ukazoval, kam kliknout (to zase bude umaštěných monitorů vašnosto)
(Pro počítačově zdatné - vedoucí si zavřela v Outlooku rozbalovací seznam složek, tím pádem v archovu neviděla složku Doručená pošta a hnusný mail na kolegyni oznamující problém byl na světě)
V dobré náladě se jak kolegyně, tak i posléze já rozloučil "Hezký zbytek dne přeji". V odpověď se ozvalo takovým tónem vyslovené "Nasssssschledanou", že by i had Nagini zbledl závistí.
Vyprávěli jsme to o pár minut později I* a tu to naštvalo tak, že jsem nabyl dojmu, co budeme v příštích dnech na kafárnách probírat cosi co se dá hodně zjednodušit do slova "povznesení"
Dál už to zkrátím, protože ve středu jsem řešil jak nainstalovat nejnovější server od Microsoftu (snadné) a do něj starý databázový produkt (nesnadné). Čtvrtek byl takový nějaký "rozfrcaný" a z pohledu pracovního zkrácený o rodinnou oslavu.
Pátek už byl určen na doladění serveru s databází, jež bude k 31.12.2017 zrušena. Škoda že mi to nevydrželo na tom původním serveru, byl by klid a tohle martýrium, jež opět prokázalo pravdivost úsloví "Zálohuješ? Skvělé. Ale funguje ti ta záloha?" by nemuselo proběhnout. Drahý pane Murphy, měl jste pravdu...
