Jsem zbytečně moc empatický?
A v podstatě tahle jediná otázka mi kalila celý pracovní týden, ale také volnočasové aktivity, protože jsem např. při sledování hokeje byl prokazatelně "podivně zamlklý" a to vím i bez toho, že mě na tuto skutečnost upozornila i kamarádka. Další takový případ ve čtvrtek na pobočce P*. Než jsem se rozkoukal, po oznamovací větě "dáš si čaj" mi kolegyně oznámila, že jsem zřetelně mimo a že mě musí něco hryzat.
Ono mě hryzalo i vědomí toho, co si určité kolegyně myslí o své vedoucí a kolegyni, jíž se má mstít, navrch o této kolegyni zase někdo jiný prohlásil, že její věty jsou plné lží :-(
A pak jsem to pochopil - celý ten problém s mojí psyché, nechutí pracovat ve spolku jehož jméno se zde nevyslovuje, mojí týdenní nechuť vstát a jít do práce (jež mě tento týden pronásledovala), návraty do činností, jež jsem delší dobu nedělal...
Jak je to jasné, když se na danou věc podíváte ze správného úhlu pohledu, ba až úplně dětsky triviální. Stačí se stýkat s těmi lidmi, a být empatický, kteří nejsou křiváci. Či být ve skupinách lidí, kde je těchto lidí minimum.
Co z toho pro mě vyplývá? V práci se budu stýkat s konkrétními lidmi jen pracovně, s konkrétními dvěma lidmi se dokonce budu stýkat jen naprosto minimálně. Ve spolku, jehož jméno se nevyslovuje se vzdám všech funkcí, jež mě rozčilují a pronesu určitou řeč na schůzi. Pokud se řeč nebude líbit, tak se svět nezboří...
Tím vším odstraním to, co do sebe díky empatii vtahuji a co je současně negativní, tím pádem mohu být empatický pro všechny ostatní lidičky úplně stejně, jako jsem teď, a nebude mě to tak ubíjet.
