Shrnutí jednoho (pracovního) týdne jednoho pracovníka jedné firmy
Dnes začnu varováním: Ti. co mě znají blíže a jsou citliví na špatné zprávy, ať dále nečtou. Pro ně je důležité toto: Přežil jsem
Hned v pondělí jsem zjišťoval všechny škody, které přinesl výpadek proudu, o němž jsem psal v minulém shrnutí. A bohužel jsem našel - řídící server (který už toho naštěstí moc neřídí, neb se centralizuje do Prahy) pobočky B* , který byl ve stavu, kdy čekal v BIOSu na stisk klávesy. Odmáčl jsem ji a zjistil hroznou věc - jeden z disků vyhlásil FAILURE a systém ho odpojil. Pochopitelně systémový. Ve volných chvílích jsem se ho pokoušel spravovat a z druhého disku stahovat data z disku datového... Server se mi zachránit nepodařilo...
Je to ale očekávatelný stav, protože to byl jeden z našich nejstarších serverů, na nějž už nejdou sehnat náhradní díly (právě ty disky), ale protože máme v chodu ještě dva takové servery, stal se tento server serverem součástkovým. A mě přibyl úkol uchodit server náhradní. Který máme, je od jiné firmy, a také na něj nemáme a nikdy už nebudeme mít náhradní disky.
Jenom že úterý mi to zhatilo kompletně. Svým soukromým autem jsem dojel na pobočku Q*, kde jsem si odložil kabát a klusal ke svému zubařovi, jež sídlí ve stejné budově. Zde jsem chytil, už po akci zubaře, hovor vedoucí z pobočky F*, která začala útočně že se nemůže přihlásit a kdesi cosi. Čekal jsem že zrovna tohle přijde, vedoucí si plete PINy a hesla do programů, takže vždy přijde očekávatelné. Ale už jsem měl na tohle připravenou jasnou odpověď - omluvným tón jsem jí začal oznamovat, že mi můj vlastní vedoucí zakázal cokoliv udělat pro pobočku F* .... ani jsem nedomluvil a práskla mi telefonem se slovy, že se chovám imprertinentně (asi to ani to neumím napsat), zařvala na mě že jde volat vedoucímu.
Jenže já ji měl na hlasitý příposlech a to její nechutné chování slyšelo celé osazenstvo pobočky Q*, neb měli zrovna poradu. Paráda.
O dost menší paráda byla, když jsem zavolal vedoucímu, který se tvářil stylem "podle toho, co z toho bude tě podržím", takže jsem mu oznámil, že jsem u zubaře a to fakt z křesla neslezu a nepoběžím přes město na pobočku F*. Bylo na něm vidět, že hledá, za co by mě vyplísnil. Nenašel - k zubařovi fakt služebním autem nejezdím a propustku od zubaře mám.
Nu což, domluvil jsem s ním, holky mi udělaly čaj, a já si v přesně v ten okamžik uvědomil, že nemám v docházce označený příchod od doktora. Takže jsem si ho zaznačil, ale čas už mi elektronika pochopitelně dala až po tom extempore s onou vedoucí. To je ale smůla ...(*)
Každopádně jsem ještě chtěl dotáhnout návštěvu pobočky P*, kde jsem měl ústně nahlášenu poruchu, takže jsem kolegy z P* nechal udělat administrativní kolečko na oficiální nahlášení poruchy, pak znovu zavolal šéfovi, že přes jeho zopakovaný zákaz bych měl na poruchu zajet, když jsem 2km od pobočky a moji kolegové o desítku/desítky kilometrů dál. Se zdráhám svolil a současně mi řekl, že mi zavolá, až z toho všeho něco bude. (Dopředu dodávám - do zveřejnění tohoto článku nijak nereagoval)
Tohle povolení bylo moje obrovské štěstí, protože přestože jsem byl v pohodě a královsky se bavil, byla to pohoda zdánlivá. Jeden okamžik po vystoupení z auta si nepamatuji, ale flek na koleni to jistil a prozradil co se stalo. Každopádně nechci vědět jak jsem vypadal ve tváři, ale jeden genderově neurčený pracovník mi poprvé v životě nabídl kávu a tykání. Kávu jsem si dal při vědomí toho, že mi jednoznačně cvičí tlak. Samozřejmě se z jedné poruchy vyklubalo deset dalších drobností a čas letěl...
Co jsem dělal o dost později na pobočce B* a A*, to netuším, ale zavčasu jsem dojel domů, kde jsem byl přikryt na gauči.
Později večer jsem natočil dvě chybějící videa do série OMSI.
Ráno ve středu bylo pro mě hrozné, protože jsem se probudil sice v posteli, ale svoje brýle jsem nalezl poničené. Zjevně jsem se někde udeřil...
Středa byla ještě podivnější, protože jsem nacházel podivné SMSky, podivné emaily, psali mi kamarádi a používali slova, která nepoužívají, (např. I* mi dvakrát napsala PROMIŇ, čímž mě uvedla v rozpaky - co jí mám promíjet???), a já tento den ani moc nezvedal telefony, ale kolegyně je zvedala s hlasitým příposlechem, takže jsem zdravil kolegyně z pobočky F* jež vyjadřovali jisté překvapení. Jedna z nich mi pak předhodila email "nařízení" v němž se psalo cosi pravdivého a cosi překvapivého. To překvapivého bylo to, že jim ona vedoucí pod pohrůžkou kázeňského přestupku zakázala telefonovat přímo mě. Jsouc jeden ze čtyř lidiček technické podpory, jsem spokojen, ale ...................
Dalším překvapením bylo to, že dva mí mužští kolegové(!!)se mě přišli zeptat na téma"jak se dělá..." mile jsem se na ně usmál, vytiskl jednostránkový návod a udělal s nimi sekci "jedna" - ze čtyř. Ve 21:30 jsem je kontroloval, zdali se jim rozeběhly akce ze sekce druhé, jež trvá několik hodin.
Díky viru na pobočce F* jsem si zbylé sekce dodělal sám, kolegové byli přetíženi. Poslední akce ze sekce druhé skončila úplně nesmyslně fatální chybou, takže jsem měl o zábavu postaráno.
Čtvrtek po obědě byl vyhrazen kafárně a I* věděla, že na základě jednoho mého stručného vyjádření bude muset vysvětlovat a vyprávět první ona. Vyprávěla a zasadila své emaily a SMSky do správných časů a významů. Pochopil jsem, že se v komunikaci vyskytl takovýto problém.
POJĎME JÍST DĚTI!
POJĎME JÍST, DĚTI!
POUŽÍVEJTE ČÁRKY, ZACHRÁNÍTE TÍM ŽIVOTY!!!
Ve výsledku mi byla milejší varianta tak jak mi ji objasnila I*, než to co jsem četl. No a to je právě ten malér - ten stín pochyb mi už nikdo neodpáře, s tím se budu muset poprat sám. Každopádně jsem po kafárně dojel do práce, kde jsem pobyl asi tak pět minut a pak raději jel domů. Opět jsem byl přikryt na gauči, tentokrát vlastní rukou. O dvě hodiny později horečka pominula a já, zpocený skrz naskrz, se šel převléknout, a zabalit na akci spolku, jehož jméno se zde na blogu nevyslovuje.
Ani v pátek se mi nedařilo dorozběhat onen server, neboť jsem povětšinu času strávil na drobných opravičkách na téma "kolegové mi to nastavovali, ale ..." A najednou byl čas odjezdu na akci spolku, jehož .... a tak jsem s 15 minutovým zpožděním šel vyzvednout poslední věc. Samozřejmě připravená nebyla, takže zpoždění doskákalo na 45 minut. To už mi mé okolí přálo šťastnou cestu a protože vidělo, že panikařím, přímo mi přikazovalo, abych jel opatrně a dělal přestávky.
Poté, co jsem první část cesty naházel do mé GPSky Milouše, tak jsem zjistil, že ještě stále mám 15 minut, takže čistě teoreticky se ještě budu moci před Prahou courat, když nenarazím na uzávěrku. Nenarazil jsem. Takže jsem si 10 minut z těch patnácti odčekal na parkovišti benzínky a spořádal první jablíčko. V Praze mě mí cestující našli rychle, takže jsem stihl taktak spořádat mandarinku.
Protože jsem jel na Vysočinu, očekával jsem, že bude sníh a možná i náledí. Bylo. Když mi kola podklouzla potřetí, přestal jsem to počítat a v onom úseku snížil rychlost na 60km z možných 90km a zatáčky projížděl s velkým rozmyslem a bez plynu. Posledních 100 metrů bylo na silnici kompletně pokryté ledem, naštěstí to ale nebyl led hladký a rovný jako zrcadlo, takže jsem ani nemohl beztrestně drcnout do auta pořadatelů :-) Byl jsem tu jako druhý motorista.
Večer po 22 hodině začala hra pro dospělé, jež zřejmě skončí po vydání tohoto blogpostu, takže komentář jak se povedla, tu asi nebude - pokud vidíte TUTO větu, pak tu ten komentář není :-)
(*) čas příchodu od zubaře se mi tak oddálil od onoho extempore. Se všemi důsledky z toho vyplývajícími.
