A právě teď by tady na blogu následovalo video, kde by ten autobus byl. Ono sice níže je, ale ... nastavil jsem jej až na druhou část. Trvá jen minutu a čtyřicet pět vteřin, ale natáčel jsem mnohem déle a střihal ještě o dost déle...
Jenomže právě tenhle kousek způsobil to, že jsem nazval takto tento příspěvek, protože pokud jsem schopen vytvořit video, které rozbrečí (a potěší) doslova po pár vteřinách (hláška v děkovném emailu říká, že kamarádku už přes slzy druhou tramvaj pořádně neviděla). Věděl jsem už dopředu, že to tak dopadne a o to mě to děsí víc.
Představte si, kdybych tohle ovládání emocí vzal ve velkém, tedy v televizi a ovládal davy. Anebo naopak v malém - ovládat své kamarády tak, abych z toho měl zisk.
Brr.
