Tento čtvrtek si budu pamatovat hodně dlouho, protože se děly věci. Jako by osud zkoušel. co vydržím. Anebo mě na něco připravuje?
Ráno začalo nenápadně, kdy jsem se mamky brzy ráno ptal, co mám odpoledne nakoupit, protože odpoledne projíždím na konci objíždění poboček kolem domácí pekárny, a v dosahu je i řeznictví podobného rázu (takže když si koupím salám, tak vím že tam nebudou náhražky, a jiné poněkud nejedlé věci). Zdálo se být vše v normě. Anebo už tehdy nebylo?
V práci jsem chtěl na pobočkách A* a B* pobýt co nejméně, aby byl čas na pobočky další a v prvopočátku se vyvíjelo vše dobře. Do doby, než se objevila vedoucí s papírem a já zjistil, že jedna z našich kolegyň, si dala žádost o ukončení poměru a s ní ještě jedna další. Dorazilo mě to, protože zrovna tahle kolegyně byla jedna z nejsilnějších a nejráznějších. Ale ne služebně nejstarších a to asi rozhodlo. Nebo nevím...
Vzalo mě to fest, pak už stačilo pár dalších "optimistických" emailů a telefonních hovorů, abych skončil duševně docela na dně. Říkal jsem si, že nemůže být hůř, ale bylo. Zavolala sestra, že mamce je špatně a nechce býti odvezena za svou nemocnou kamarádkou a dodala mi další věc na nákupy. Věděl jsem, že budu raději doma, než v práci a domluvil se s kolegou, že přehození do nové verze provede raději on a já budu raději tam, kde budu užitečnější. Tedy doma.
Už mi ale bylo psychicky špatně, že jsem nemohl nic, ale dokázal jsem se vzmužit a odjet na pobočky, ale věčně mi něco leželo v hlavě a tak jsem od kamarádky I* zavolal domů, abych si ověřil, že je vše v pořádku. Nebylo. Mamka mi sice telefon zvedla, ale vycítil jsem, že je jí stále špatně a má tak nízký tlak, že...
Je dobré mít kamarády, kteří dokážou říct nahlas to, o čem já uvažoval, tedy o tom, že mám jet okamžitě domů bez ohledu na to, že nemám odpracované hodiny. Jel jsem a zastavil se alespoň v pekárně a dojel domů.
A tam našel mamku ve stavu už normálním, protože sestra měla pod čepicí a velice rychle poznala to samé, co já, tak do mamky narvala skleničku vaječného koňaku řízlou rumem (rumu tam podle všeho bylo více tak 60 ku 40) Při té příležitosti jsem zjistil, že i druhá ze sester "proběhla" kolem mamky, Zařízeno bylo vše kromě nákupu a tak jsem asi patnáct minut hovořil s mamkou, další čas si trochu odpočinul a jel nakoupit a za jedním kamarádem..
Hovor s mamkou zde popisovat nechci, ale pochopil jsem z něj, že dnešní problémy mamky měly i svůj psychický podtón, myšlenky o tom, kdo odejde za duhový most první, jestli její kamarádka, ona nebo Mourinka - naše kočička... Zkusil jsem s tím něco udělat....
No a právě kamarád - bylinkář -s nímž jsem hovořil a přitom mu něco z techniky pošteloval, mi řekl větu z nadpisu a to hned poté, co jsem mu popsal příznaky mamky, neboť alkohol s tlakem umí zacvičit. A mamka pije skutečně hodně málo, v podstatě některé oslavy v rodině si nedá níc...
Dojel jsem poté domů, kde jsem už mamku zastihl v normálním režimu u obvyklých činností. S ní bylo vše v pořádku. Zdánlivě...
Naše kočička Mourinka po celý ten čas byla vzhůru a dost si mamku hlídala, až při večerních zprávách jsem ji přistihl, že si šla zalehnout na jednu ze svých nočních deček, Opět se potvrdilo, že zvířata jsou na určité zdravotní stavy citlivá...
Od okamžiku, kdy jsem dorazil domů a mamka byla v pořádku a ještě mi málem vynadala za nápad jet k doktorovi, si říkám, jestli nepatřím do kubu panikářů...
