Zvláštní sen začal tím, že jdu podél (tramvajových?) kolejí po mostě k vícepatrové rozlehlé budově stojící zhruba uprostřed mostu. Tohle zvláštní místo má své důvody a já to vím, proto vcházím totiž dovnitř do budovy a vím že je to dopravní terminál pro vícero druhů doprav.
Zde v nejvyšším patře je malá, skoro evropská kavárnička, tři okénka pokladen, nějaké ty automaty a chodník vedoucí do nižších pater. V kavárně sedí několik místních malajsijců a snad kvůli své (i reálné) jazykové nevybavenosti si k nim nepřisednu a ani si nejdu koupit lístek k pokladně. Ten si totiž koupím v automatu, do kterého naťukávám "PRAHA". Po odeslání se prakticky ihned objevují dva řádky a první z nich je můj - "Prague, Czech rep.", vybírám si ho, a hned vhazuji sumu, kterou to po mě chce. Vše funguje tak jak má, vyjel mi lístek s cílovým místem, datumem, hodinou a nástupištěm. Přestože je osm hodin ráno a odjezd na jízdence je až v deset hodin, jdu se podívat dolů.
Avšak v prvním patře, kde je několik vlakových nástupišť, své nástupiště nenacházím - vlastně jej ani nějak moc nehledám a jsem v klidu. (Skoro jako bych ani nevěděl čím pojedu domů). Když není mé nástupiště tady, bude jistě níž.
V druhém patře se ani nezastavuji, ulička vedoucí k jedinému nástupišti metra jasně není ta má, a to, že tu chybí cedulka s číslem nástupiště (resp. tu chybí jakákoliv cedulka) mě nechává taky v klidu - kdo to kdy viděl, aby metro jezdilo z malajsijského města až do Prahy, že ? :-)
Do posledního nejnižšího patra se šlo trošku déle a bylo to nutné, neboť jsem se ocitl v obrovské hale, která stála v úrovni moře (nebo řeky)a v ní je asi desítka různých dřevěných mol, některá nízká, že by se z nich dalo perfektně nasednout do pramičky, některá středně velká a některá hodně vysoká, že by tam mohla přistát velká zaoceánská loď a lidi mohli nastupovat po rovném nástupním můstku.
Mám jeden droboulinký problém, mé molo je zhruba uprostřed tohoto sálu a je středně velké, ale nevede k němu žádná cesta suchou nohou, ani tam není cestička z vody. Nu což, podtrhávám si holeně, a klidnou přiměřeně rychlou levitací se dostávám na své molo, kde si následně kontroluji odjezd.
Vše se zdá být v pořádku a tak se rozhlížím kolem dokola, nevidím ale nic zajímavého - tu a tam stojí na molech skupinky o třech čtyřech lidech. Na sedmém molu které je nejvyšší, vidím človíčka, kterak má na zemi pět propletených různobarevných kroužků a zrovna do zdi dobouchal hřebík. Zjevně chce kroužky pověsit na zeď a teď, když kroužky od sebe odtáhl, vidím, že je to vlastně symbol olympijských her ...
Malinko mi vadí dělníci, kteří rozebírají nejnižší molo s číslem jedna. Rychle odlevituji k nim a dozvídám se, že oni budou přestavovat pouze molo číslo jedna, že tolik nízkých mol nebude potřeba. Tím mě uklidnili tak, že se vracím po svých úplně nahoru do kavárničky, kde se začínám bavit česky s jedním širším malajsijcem ... A vzbudil jsem se...
Komentovat ani tak nějak není co - vím, že jsem podobnou "námořní halu" už ve snu měl a pravděpodobně jsem v té starší variantě byl o trošičku víc nervóznější. Onen malajsijec by mohl teoreticky získat titul "němec", tak nějak by asi vypadal člen téhle mé snové "rasy", který by vzešel z malajsijců. Jenže tenhle se tak nechoval ...
