První zastávka v prodejně mi přinesla poznání, že jsou věci, které se nezapomínají i když je určitou dobu neprovozujete, třeba jízda na kole, v mém případě je to práce s kameny a energiemi. Kamenů na prohlížení a případné bezdotykové testy bylo až dost.
Zjistil jsem, že mě vůbec (kladně) neoslovují kameny, které byly rozříznuty, aby ukázaly svojí vnitřní krásu. F* měl pravdu, když říkal, že o některé kameny by člověk ani nezakopl, jak jsou obyčejné - jejich ochranná šlupka vypadala tak obyčejně. Ano, ochranná šlupka, neumím to říct jinak ...
Podobně jsem dopadal i u přehnaně přeleštěných kamenů, prostě jako bych měl problém s tím že kamenům bylo ublíženo - když to řeknu slovy bez použití slova "energie". Pokud mají kameny duši, pak nemohla být s tímto zacházením spokojena.
Moc kamenů mi tedy na průzkum nezbylo, zvlášť když jsem ještě vyloučil krystalické struktury a doslova prchal od Labradoritů, z prvních kousků co jsem spatřil na mě doslova sálal led a další - menší - jsem pak vynechával už preventivně. U některých velkých kamenů jsem málem omdlel, tam to ale nebylo díky vyzařované energii, nábrž díky tomu, že jsem se podíval na cenovku. Kámen, který bych odnesl na zádech měl dvojnásobnou cenu, než mé auto ...
Kamarád F* a já jsme se u jednoho rozříznutého kamene shodli a pojmenovali ho "Plíseň". Ten kdosi, kdo ho rozřízl a zkoušel naleštit se hodně spálil :-(
Druhá návštěva u jednoho menhiru, jen pár kilometrů vzdáleného od prodejny mě ošklivě překvapila tím, že kamarád u kamene prohlásil, že z něj (dnes) nic necítí, což mě nepěkně překvapilo, tohle totiž bylo úplně poprvé, kdy já něco cítil, poprvé kdy bych mohl říci, že žák předčil svého učitele. Jenže bych se dost chlubil. Kamarád je dost ošklivě rozhozen po duševní stránce, jak to nazývá on, je to krize středního věku. Ostatně i já bych zasloužil pár facek, přistoupil jsem k menhiru jako mistr světa a podle toho ten výsledek vypadal...
Raději jsem od kamene poodstoupil o dva metry a zkoušel přijímat energii ze slunce, krásný bezmračný den k tomu ostatně přímo vybízel.
 |
| Hrad Pravda, 17.dubna 2010, poledne |
Osobně jsem se tam vracet nechtěl, poté co jsem tam přestal jezdit se na hradě ještě asi podvakrát hrálo, ale pak došlo k převzetí(?) hradu obcí a k takzvanému zabezpečení hradu. To spočívalo v tom, že se strhlo několik zdí, pár se jich prolilo cementem(?), ale hlavně se pokácely staré stromy a to mě bolelo asi nejvíce. A to jsem o tom jenom slyšel.
Chvilku jsem pobýval před hradem, něco málo nafotil a až slova kamaráda, že pár stromů na nádvoří zůstalo mě nakonec přimělo vejít dovnitř, vyškrábat se nad dosud stojící sklep a vyfotit zbytky západní zdi. A právě tahle fotka mi přijde "divná", ostatně se můžete přesvědčit sami - je to ta, co je v tomto příspěvku. Byla focena za bezmračného dne chviličku po poledni a přímo na hradě mi přišlo že fotka bude v pohodě - foťák nesignalizoval problémy s protisvětlem, na displeji mi taky přišla být v pohodě byť mi na něj polední slunko svítilo dost intenzivně.
F* pak nalezl tento vzkaz a dost ho to vzalo
"Všem co to tu navštíví. Toto místo je magické. Každý, kdo tu stráví minutu svého života, je tímto místem poznamenán. Važte si každé sekundy, jako kdyby byla poslední (část vzkazu nečitelná) ... žít !Pro mě hrad Pravda přináší o něco méně vzpomínek než F*, ale nemohu si pomoci, asi jsem vážně více (možná je lepší slovo "úžeji") zaměřen na přijímání energie ze stromů, než na energii kamenů případně na energie "místa". Největší prožitek ze zdejšího místa jsem míval vždy v tu hodinu, kdy jsme se sjížděli, ještě se nic nedělo a já mohl odpočívat ve stínu stromu, co byl uprostřed nádvoří.
Ale k fotce - až doma jsem zjistil při prohlídce v počítači, že mám podivně rozhozené barvy, asi jako když filmaři potřebují o pravé poledne natočit noční scénu, takže si na kameru namontují tzv. černý filtr a jak už jsem psal výše, nejsem si vědom technického problému. Ostatně i před lety, kdy jsem fotil přímo ve sklepě hradu byly fotky něčím ovlivněny ...
