Pohybuji se po veliké luxusní lodi a sen si začínám velmi dobře pamatovat od okamžiku, kdy z tanečního sálu vstupuji do sálu druhého. Ten je v této lodi dvojpatrový, přičemž horní patro je prezentováno jen ochozem a několika dveřmi do kajut. Co se tam doopravdy děje těžko odhadovat, ale protože se tam objevují spoře oděné dámy a pánové ve fracích, dá se očekávat, že to nebudou manželské páry na líbánkách, ba právě naopak...
Dole v tomto sálu je dost velký stůl, kolem nějž je několik sedících a i dost stojících. Nakoukl jsem a snad na pět vteřin se zastavil. Ruleta. Ne, ani toto není můj šálek kávy, takže jdu dál. Ostatně bych do téhle party ani moc nezapadal, jsem oblečen poměrně dost obyčejně, nějaký ten trikot s dlouhým rukávem a kalhoty, obojí poměrně nevýrazné barvy.
Prošel jsem kolem dalšího prostoru (bar) a po dvou schůdcích se dostávám do mírně zúženého prostoru, jež už zřejmě byl na přídi. Zde na zemi sedí dobře desítka dětí zhruba sedmi až desetiletých, asi tři dospělí, kteří hledí do země a jedna dáma, která tomuto společenství zde velela. "Tak co nám povíš?" optala se mě a já začal vyprávět příběh o tom, jak se bojím blesků a hromů, jež udeří blízko mě, ačkoliv je to v domech s hromosvodem trošku... Už při tomto povídání mi dáma pokývla, že to stačí, a abych se posadil vedle ní na poslední volné místo.
Tady sen přeruším drobným výkladem této části snu. Mám neodbytný pocit, že dáma mě do skupinky přijala proto, že jsem nezačal povídat o pokeru či sexu, nebo tak něco podobného "bezduchého" a protože se jednoznačně blížilo "ztroskotání", nenechala mě to ani domluvit. Anebo už možná mé povídání bylo dostatečně přesvědčivé a shodou okolností už přišel čas na onu věc.
Sedím přímo proti dveřím do této kajuty, jež jsou z větší části prosklené, za zády mám stěnu lodi a v nich malé okno se záclonkami. Co je za ním aktuálně nevím, co je však za dveřmi vím velmi dobře. Vidím, kterak se sál naplňuje vodou a pocitově cítím, že i my klesáme. "Odpojíme se" řekla ta dáma a skutečně se naše část odpojuje. Vidím, kterak pár nešťastníků zkoušelo na poslední chvilku přejít ještě k nám, ale dveře již byly zablokovány. Nikdo na naší straně k tomu neřekl ani slovo a já mám pocit, že minimálně dospělí na naší straně tušili či dokonce věděli, že se toto stane.
Každopádně my vystoupali na hladinu a bezpečně během minutky dopluli do přístavu. Zde jsem se ze snu už začal probouzet, takže když slunko zasvítilo skrz ono okno v kajutě, dáma velitelka a valná většina dalšího osazenstva se změnilo ve světelné šmouhy, které se vznesly k nebi. Zazněla přitom nějaká věta, která mě z dobrého pocitu ze záchrany sama sebe pocitově poněkud srazila. Co to bylo za větu fakt netuším a jestli ji vyslovila ta dáma nebo já taky ne.
Varianty této věty mohou být různé:
- Slunce snům ubližuje
- Slunce nám (andělům/pomocníkům/snovým bytostem) ubližuje
- A kdo nás zbylé (lidi) zachrání?
- Nevím jak vás zachránit! [má věta směrem k odlétajícím]
Žádné komentáře:
Okomentovat