Když se dívám zpátky na soupis mé práce pro tento týden - tedy na to, jak měla mezi pondělím a pátkem být - tak písmenka říkají ABBAA - přičemž "A" znamená pro mě HomeOffice, "B" pak práce na pracovišti.
Ha, ha, ha.
V pondělí mě krátce po půl osmé zrychlil telefon, prý postupně vypadávají počítače. A pak další hovor o tomtéž, a pak další, ale vždy jen z budovy "B". Tou dobou jsem se už oblékal maje přesvědčení, že mám spadlý v serverovně jeden jistič ze dvou.
Přitom mě ale vůbec nenapadlo, jak by mi mohla volat kolegyně, že jí nejde počítač, z telefonu, který visí na stejném drátě jako počítač (máme telefony, které se tváří jako prodlužovačka drátu do počítače).
S vytřeštěným zrakem jsem dojel v 8:10 do práce, abych zjistil, že kolega také dorazil. Ještě zbývalo ověřit kolegyni. Zjištění bylo trisktní - já měl 9 hovorů, kolega 0 a až do chvíle, kdy mě spatřil o problému nevěděl. Kolegyně taky za nula.
Proooč ?
Než jsem se rozkoukal a v Praze opravili nějaký centrální síťový prvek, tak bylo poledne. O chvíli později i odpoledne. Tudíž to, co jsem měl plánované, krom jiného i nějakou editaci v OMSI, šlo do kytek. To samé se dělo v pátek.
K popsání tak zbývá teoreticky čtvrtek, kdy kamarádka I* navrhla procházku namísto stále neproveditelné kafárny. Procházka běžela a vedly se obyčejné(?) řeči, pak jsme přeběhli na benzínku pořídit kafe, které jsme si u aut vypili. U mě následovala klasika: jak si po nějaké akci sednu nad kafe, tak trošku zvadnu a občas hrozí, že kváknu něco, co mě jednak bude mrzet, nebo to bude mrzet protistranu.
Opět jsem po delší době viděl úsměv kamarádky, který po nějaké takové větě zmizel takovou rychlostí, jako když praskne žárovka.
Ono je v problému "kváknutí" více proměnných, ale zrovna v tento čtvrtek se sešly a bylo z toho mrzení. A možná i lítost... A pak zlost, kterou jsem měl sám na sebe
