Popíjím si ranní kafíčko když v tom telefón. Volá soused z vedlejšího vchodu.
Nazdar! Prosím tě, mohl bys mi jít vynést smetí? Proč jako? Položil jsem nechápavě otázku. A soused pokračoval.
Ty nevíš, že můžeme od dneška jen 50 metrů od bydliště?! No a mně chybí k popelnicím osm metrů. Z tvého vchodu tam, myslím, dosáhneš v pohodě. Aby nedošlo ke kontaktu tak ti ten pytlík nechám před vchodem. Tak jo, souhlasil jsem. Co bych neudělal pro kamaráda. Hodil jsem se do tepláků a vyšel k výtahům.
Jenže tam byl vylepený oznam: "Z důvodů ochrany zdraví v pandemickém stavu, protože ve výtahu není možné dodržet bezpečné rozestupy, budou výtahy až do odvolání mimo provoz!"
No co už, řekl jsem si, proč bych nesběhl těch dvanáct pater kvůli kamarádovi. Trochu udýchaný jsem před vchodem vzal pytlík se smetím a pelášil k popelnicím. Už, už jsem otvíral popelnici když se mi za zády ozval skřípot brzd policejního auta a z něj vyskákali čtyři nabušenci. Co to tu děláte občane?!! No co asi můžu dělat když jsem tu v teplákách s pytlíkem smetí v ruce u popelnic? Policajti mně však nekompromisně odstrčili od popelnice a obklíčili mně. Kde bydlíte? Máte tu trvalý pobyt? Občanský průkaz! Ten jsem samozřejmě sebou neměl.
Po dlouhých dohadech mně umožnili zajít si pro OP a taky pro prachy na pokutu. Když jsem se po zdolání 12 pater nahoru a dolu vrátil, čekali pořád u pytlíku. Lapajíc po dechu jsem zaplatil pokutu a předložil OP v bláhovém domnění, že už si konečně půjdu dopít to kafe. Jenže jeden z policistů najednou vytáhl z auta trojnožku s nějakým přístrojem. Zaměřil na můj vchod, chvíli něco počítal na kalkulačce, pak vytáhl z kapsy křídu a na zem mi udělal čáru asi metr a půl od popelnice.
Tak, oznámil mi. Tady je vaše hranice 50 metrů, za ní už nesmíte. Stál jsem tam nechápavě jako šulin v teplákách s pytlíkem v ruce a celý zoufalý jsem pochopil, že nedosáhnu. Policajt asi taky pochopil a tak pokračoval. Pokud chcete jít dál musíte mít čestné prohlášení, že jdete skutečně jen vynést smetí a nemáte žádné boční úmysly.
Zažehla ve mně jiskřička naděje. Položil jsem tedy pytlík a rozběhl se opět domů. Po zdolání 12 poschodí jsem rychle roztřesenou rukou načmáral čestné prohlášení a po krátkém vydýchání jsem opět běžel dolu plný naděje. Doběhl jsem ke své čáře u popelnic a podal papír policistovi. Ten papír prozkoumal, ofotil si jej, a asi po čtvrťhodinovém poučení plném paragrafů kde mně upozornil, že v případě, že bych to porušil mi v krizovém stavu hrozí až 12 let galejí, mi konečně dovolil vyhodit ten zasraný pytlík.
S obrovskou úlevou a pocitem svobody, asi jako když překročíte železnou oponu, jsem udělal ten krok přes křídovou čáru.
Už už jsem otvíral popelnici, když mně zastavil další policista. Počkejte občane. V rámci ochrany a bezpečí obyvatelstva musím zkontrolovat obsah pytlíku. Roztřesen strachy jsem tedy pytlík otevřel a umožnil mu do něj nahlédnout. A toto je co??!!! Zařval na mně. Lekl jsem se až mi ten pytlík málem z rukou vypadl a nechápavě jsem na něj koukal s výrazem děcka nachytaného u cukru. Policajt už sahal po pendreku ale ještě se udržel. Vždyť tam máte plastovou lahev a ta patří do kontejneru na plasty, to vy nevíte?!!! V jakémsi pudu sebezáchovy jsem pomalu vytáhl láhev a hodně opatrně, jakoby to byl semtex jsem pytlík se zbytkem vložil do popelnice. Policajt pořád s rukou na pendreku na mně přísně koukal a čekal co udělám. S plastovou lahví v ruce jsem se obrátil směrem ke kontejneru na plasty.
Kam si myslíte, že jdete?!! Zařval na mně policajt a mně v žilách ztuhla krev. Kolega vás varoval před bočními úmysly a pokud vím, tak ve vašem prohlášení bylo jen vynesení smetí! O žádných plastech tam řeč není!!! Roztřeseným hlasem jsem se pokusil vysvětlit, že jsem neznal obsah pytlíku protože to jsou smetí kamaráda souseda. Cože??!! Zařval zuřivě polda. Tak vy jste organizovaná skupina?!!
No co vám budu povídat. Přijela zásahovka, těžkooděnci, dalších čtrnáct vozidel policie a jeden anton. Po dvanáctihodinovém tvrdém výslechu nás se sousedem propustili na kauci a s hrozbou dvanácti let těžkých galejí jsme zamířili domů. Před panelákem jsme se na dálku rozloučili a se svěšenými hlavami zamířili každý do svého vchodu.
Už už jsem sahal po klice když se z dáli ozval ten zuřivý hlas. Héééj občane!! Se zlou předtuchou jsem se obrátil a koukám, že na mně obuškem výhrůžně mává policajt od popelnic. Pojďte sem! Zavelel přísně. Jako ve špatném snu jsem šuchtavým krokem a labilní chůzí vykročil zcela odevzdaně k tomu muži zákona. Poslušně jsem zastavil na své čáře a odevzdán osudu jsem čekal co bude. Policista jen nekompromisně pendrekem ukázal na plastovou láhev ležící na zemi. Něco jste tu zapomněl, tak to doufám dáte do pořádku! Po sepsání a podepsání protokolu a dalším dlouhém poučení, že pokud tu lahev neodstraním do jedné hodiny, mi hrozí dalších šest let jsem vykročil zpátky domu přemýšlejíc jak se zbavit té nešťastné lahve. Jak ji dopravit do kontejneru na plasty když ten je tak neskutečně daleko od mé čáry.
Strhaný jsem se vyplazil do dvanáctého patra. Sedl jsem už k ledové kávě a horečně přemýšlel. V tom jsem dostal ten spásonosný nápad. Vzal jsem mobil a zavolal kamarádovi z dalšího vchodu. Ahoj! Prosím tě, mohl bys pro mně něco udělat? Jasně, co potřebuješ? Venku u popelnic leží plastová láhev, mohl bys sběhnout a hodit ji do kontejneru na plasty? Ty tam ze svého vchodu dosáhneš. Chtěl jsem mu ještě poradit ať si rovnou vezme občanku a čestné prohlášení, ale rozmyslel jsem si to. Jen ať si to taky užije a škodolibě jsem se uškrnul................
