"Polovina zářiových narozeninových oslav za mnou, polovina přede mnou". Nějak tak bych mohl nazvat tento týden ...
Popisovat tento týden nějak nemohu, protože vždy po práci jsem se mohl jen divit, co jsem zase neudělal, výjezdy na pobočky jsou na stavu "nula".
Prostě a krásně - kombinace úmrtí a narozenin jdoucí rychle za sebou mě rozhodilo. Nebylo to jen "to", ale spíše chování jednotlivců. Nějak mi to běhalo v hlavě už od neděle, kdy se děly věci zde nepopsané a podle všeho to dopadne rozvodem...
A tak do popisu tohoto týdne padne až sobota, kdy jsem si vzal čas na výlet lodí po řece s naší odborovou organizací klasickou veřejnou turistickou lodní linkou zapojenou do integrované dopravy našeho kraje.
Měla to být krásná odpočinková jízda rozplánovaná do celého dne, včetně jízdy dalším vlakem, jež se loni posunul z kategorie "turistický" na "pravidelný", v obou případech placený krajem. Naprosto úmyslně jsem se nedíval na rozpis celého výletu, abych si nezkazil svoje představy.
Možná jsem se na ten rozpis podívat měl, a na výlet vůbec nejet, i když bych přišel o jednu - no možná dvě - světlé chvilky.
Nejprve předpověď počasí - víkend bude slunečný. Oukej, to beru. Páteční oprava říkala: občas přeháňky, tak jsem si přibalil pláštěnku.
Sobotní ráno na našem nádraží vypadalo skvěle, sluníčko svítilo, mráčky se přes něj honily, ale už po pár stovkách metrech jízdy, kdy se první vlak stočil bokem k horám a tam bylo nejenom temno, ale už byly vidět i provazce deště...
Dojezd na nádraží a přeběhnutí do přístaviště už bylo v začínajícím dešti. Tam stála úplně durch promočená lodní stevardka a loď nikde. Maně jsem si vzpomněl na Saturnina, který chtěl kvůli tetě Kateřině simulovat ztrátu lodě, ale stevardka řekla to, co bylo vidět i okem. Loď nejede z důvodu nedostatku vody v řece. Tedy nejede odsud, ale čeká nás nad zdymadlem.
Takže přeutíkat zpět a najít stanoviště náhradního autobusu, naštěstí popis "od mostku doleva" byl dostačující a kloubová Karosa bez čísla se zdála být tou správnou volbou. Stihl jsem si i sednout... Karosa jela cca 5 kilometrů tam a pak dva zpátky, protože na výstupní místo busu (abychom nepřebíhali rušnou silnici) se musela dostat po otočení se na konečné pravidelné autobusové linky.
To už pršelo fest silně, takže si nás stevardka jen přetřídila podle místa výstupu (loď měla na lince asi šest zastávek) a jízdenky si odkontrolovala až když jsme byli naloděni. Naše skupinka čítající 2,5% naší místní odborové organizace se vešla k jednomu stolu u baru.
Loď se pak 30 minut rovnala do jízdního řádu tím, že stála na místě, tak dlouho by jinak trval průjezd zdymadlem včetně nějaké té jízdy před a za zdymadlem. Stihli jsme dát štrůdlík i grog...
A pak se jelo, z reproduktorů na určených místech běžel komentář toho, co vidíme, případně hlášení zastávek a do toho pršelo...
Pršet přestalo právě včas, abychom projeli druhým zdymadlem a mohli sledovat zdvih mimo dolní palubu v baru, ale hezky pěkně na vzduchu na přídi (ještě se mohlo být na zádi, ale to bych musel projít skrz horní palubu, kde se mluvilo německy a pilo pivo tak rychle, že servírka nestíhala nosit.
Pak jsme vystoupili i my, a já očekával věci příští, vědouc, že onen speciální vlak jede buďto za 45 minut, nebo až za dvě hodiny a 45 minut, současně jsem sledoval i nebe, které hrozilo dalším deštěm. Šli jsme na oběd, který byl v rámci výletu pro mě zadarmo. Než ho donesli, byl vlak v čudu a na mojí ruku začalo krápat - seděl jsem na krajním místě.
Tudíž padla jak jízda vlakem, tak i nějaké to další dění a stejnou cestou jak jsme jeli sem jsme začali cestovat zpět. Znamenalo to utíkání na přístaviště, kdy já a nejzdatnější kolegyně dosprintovali k nyní již suché stevardce a hodili řeč, než dorazili ostatní. Bylo to zbytečné, do odjezdu zbývalo ještě pět minut. Ani jsme nemuseli lovit náš celodenní skupinový "krajský" lístek, paní stevardka si nás pamatovala.
První část cesty pršelo, padl další grog, druhou polovinu cesty jsem už seděl na zádi a nechal si čechrat vlasy větrem vzniknuvším od naší rychlé jízdy. Podobně rychle jel pak i náhradní autobus, takže jsme tryskem přeběhli na nástupiště, kde už měl stát osobní vlak směrem domů. Nestál tam...
Ale na zadní koleji stát zpožděný rychlík, který měl být už dávno pryč, takže následoval další běh tryskem do podchodu a pak po schodech nahoru, kdy už do hvizdotu píšťalky vlakvedoucího vběhla naše skvadra a nastoupila.
Zbytek cesty byl pro mě pohodový, ale všechna děvčata si dala běh na spoj MHD, mě to do našich končin jezdí jednou za hodinu...
V neděli jsem prakticky nevyšel ze svého pokoje... :-( Konečně jsem se ale vzchopil a začal zase sociálně reagovat na zprávy po sociálních sítích...
