Drž se pevně svých snů...

"Drž se pevně svých snů, protože beze snů je život jako ptáček s polámanými křídly, který nemůže létat."

Lafayette Ronald Hubbard

Stále o sobě pochybuji

Stále o sobě pochybuji, až si začínám připadat jako nejubožejší srab.

Na táboře máme poslední den na jídelních stolech rozložené obálky se jmény všech dětí a vedoucích a každý může přijít a vložit vzkaz, ať už anonymní nebo neanonymní. Očekává se, že až po letech otevřete svoji obálku, ty hezké vzkazy vám umožní zavzpomínat na to dobré, co tam bylo, a naopak se neočekává, že by v této obálce byly vzkazy ošklivé (a je jedno, jestli oprávněné, nebo neoprávněné).

Za ty roky se mi stalo jen jednou, že jsem měl v obálce ošklivý vzkaz, ale i tak o sobě pochybuji a bojím se, co se mi v obálce objeví tentokrát. Pochyboval jsem tentokrát tolik, že víc jak osm dnů jsem na tu obálku ani nesáhl. Až dnes.

Všechny vzkazy jsou hezké a reagují na to, že má "černá práce", která není tak na očích dětem, by měla být oceněna a dotyční mi za ni děkují. Tentokrát to dokonce stálo za slova díků i od dvou starších dětí, což mě překvapilo  a zároveň potěšilo.

I tak mám stále pochybnosti o tom, jestli pracuji na táboře pracuji na 100% a zda bych nemohl fungovat lépe...

Žijeme jen jednou...

Žijeme jen jednou, ale když na to jdeme správně, stačí to.


Mae West

Přežil jsem

Dnes na naší pobočku přijelo několik lidí z generálního ředitelství, ale i manažer, na nějž jsem si tu stěžoval (manažerská arogance).

Ovšem včera, když se mi nahlašovali jsem měl tak úzkou zadnici, že jsem mohl ořezávat tužky, tak velké šajby z GŘ měly přijet. Až jsem si skoro začal balit kufry...

Přijeli všichni a z dané firmy, co pro nás vyrábí programy přijeli čtyři, včetně onoho manažera. Byl jsem překvapen, jaké je to mladé ucho (oproti mě), ale navenek jsem nedal nic najevo. Jen v duchu jsem si říkal - jak rád bych tě holenku sestřelil z piedestalu, na kterém si myslíš, že stojíš.

A tak jsem - jako hostitel - zahájil jednání, mluvil tiše a v poklidu, vždy předestřel téma, přečetl chybovou hlášku z helpdesku, jež nebyla dokonale vyřešena, přidal věcný komentář a čekal na vyjádření. Pak mládenci z GŘ zformulovali nějaký úkol (občas i sama firma si dala úkol) a šlo se na další úkol.

V jedenáct hodin jsem manažery "předhodil" svým kolegyním a dal si oraz. Ale furt jsem cítil, že to není ono, že jsem milého manažera teprve na piedestalu jenom rozvyklal, byť ředitelka pobočky mi pochvalně řekla, že jsem na ně tvrdej, ale věcnej. (To věcnej řekla obdivně, protože občas takový nebývám)

Pak zazvonil telefon z pobočky J* a kolega mi řekl jen: "Přečti si email (ode mě)". Ucho se mi rozpálilo od toho, jaký z kolegy sálal vztek. Naklusal jsem k sobě a přečetl jej. Byl krátký - byl to odkaz na helpdesk - proklikl jsem jej, přečetl odpověď a věděl, že mám v ruce to, co jsem chtěl. Arogantní odpověď nějakého řaďáka k programu, který manažuje onen člověk.

Skoro mi ho bylo líto, když se vrátil od kolegyň a vypadal zdrchaně, tak jsem zařadil ještě jeden bod a až pak rozdal všem ofocenou obrazovku se spadlým programem a jal se předčítat text odpovědi, že za to může framewrk a že to odstraňovat nebudou. To ticho, když jsem skončil... A tak jsem do toho postupně rýpl dvěma větami - že já taky programoval a tyto chyby frameworku jsme velmi poctivě ošetřovali, a otázkou, co na to GŘ. Coby, nelíbilo se jim to...

A tak jsem vyhrál a tiše doufám, že to nebude vítězství Pyrrhovo. Mám reakci jak od lidiček z GŘ tak i zprostředkovaně z té firmy - prý jsem byl věcný, klidný a jednání dobře vedl k cíli...

Ovšem pocit ze včereška, že se na mě sesypou všichni, i ty šajby z GŘ, mě tedy děsí i teď. Asi si to moc beru

Letní tábor

Dnes jsem si užíval první den v práci po větší dovolené, kdy jsem dělal programového vedoucího na táboře. Těžko říct podle kterých kritérií hodnotit, ale čtyři průtržové deště s bouřkou, následované dvěma výpadky elektřiny delšími jak 5 hodin, což je za deset let absolutní rekord, k hodnocení počasí moc nepřispívá, zvlášť když další dny byly třicetistupňová horka. Jen dva poslední dny měly normální teplotu.

Hodnocení celotáborové hry (od dětí) vypadá tak, že zřejmě neumíme udělat celotáborovou hru tak, aby bavila všechny děti. Problémem je rozptyl věků dětí - 5-18 let je moc velký rozsah. Dalo by se to řešit oddílem starších, třeba... anebo nebrat větší děti, které celotáborovka fakt nebavila, či nebrat nejmenší děti. Jenže i její náročnost, kdy se jen 4 děti dostaly na její úplný vrchol, mělo na letošní hodnocení podle mě vliv...

Chování vedoucích a celkové pocity z dění v táboře mám nejenom já lepší oproti předchozí letům, ale ještě by to malinko popošťouchnout do lepších výšin. Otázka zní - jak? Vyhodit nejproblémovější vedoucí? Podle nálad mezi vedoucími se jedná o ty dva samé co minule a předminule ... :-(

Hodnocení lidí

Poslední tři dny přemýšlím, jestli není v nejmenované organizaci, respektive v některých lidech zde sdružených něco špatného, otázkou je, co všechno.

Před třemi dny za mnou přišla F* a sdělila mi, že se chystá hodnocení všech lidí a každý bude hodnotit každého, že se toto dělá i ve velkých firmách. Nadřízený hodnotí své nadřízené ale i podřízené a naopak. "Kolik už jsem psala posudků" děla F* ódy na nadnárodní firmu, v níž nyní pracuje.

Neměl jsem o tom nikomu říkat, aby se určité skupinky nedohodli a toto hodnocení shodili. Vše směřovalo k otázce, proč o tom mám vědět já. F* chtěla slyšet můj názor, zdali je to u nás uskutečnitelné ve škále známek ve škole a jak pracovat s výsledky - zcela utajit, říct konkrétní výsledek konkrétnímu člověku nebo zveřejnit an blok vše. Můj názor byl jasný - svůj výsledek chci jednoznačně znát.

A tak před dvěma dny na poslední chvilku jsem tiskl tabulky s čísly 1-5 a malým rámečkem na poznámku, které se začaly na konci porady vyplňovat. V tu chvíli dvě osoby, kteří jediní už měli připravený před sebou chlast, pochopili. "Chcete nás příště nevzít na akci" ozvalo se od nich...

V noci se jeden z nich opil tak, že dělal rambajs na celé kolo, čímž si minimálně u mě podepsal definitivní ortel. Včera, když už byl střízlivý mu dost lidí vypočítalo všechny okamžiky, kdy jej omlouvali, či přímo kryli a že už je to nebaví, zvlášť když je jasné, že letos si někdo další na ně stěžoval a kvůli tomu se ta anketa dělala.

Oficiálně se ta anketa dělala proto, aby se zjistilo, kde v týmu vznikají třenice, a výsledky doteď nikdo nezná. To mě zklamalo a doufám, že do konce září budou uvolněny....

O zdi která padala a jednom rozhodnutí

Letos nás na táboře pronásledují silné bouřky z tepla, jež na kopci přelámou stromy, ty padnou na dráty a máme postaráno o pětihodinovou tmu díky nepřítomnosti elektrické energie.

Včera v devatenáct hodin se to stalo znovu, hrozně rychle přilétla bouřka a tentokrát proud vypadl ještě předtím, než pořádně zahřmělo. Nepochopil by to jen blbec...

Okamžitě jedna parta vedoucích startovala a zavírala dětem okenice, druhá parta děti pro změnu zaháněla do chatiček, a já už si v předtuše, že děti stejnak začnou jako naschvál vybíhat, že potřebují na záchod (klidně i každých pět minut) si bral pláštěnku...

"Vyhrál" jsem nejkrajnější chatičku, kde jsou nejmenší prckové a samozřejmě se dělo očekávané. Ale bohužel taky neočekávané - po příchodu vichru se ozvalo zlověstné zapraštění a já na vlastní oči viděl, jak se odchlípla dodatečně přidávaná zateplovací stěna chatičky, vyklonila se do strany - neboť se uvolnily kotvy na horní části zdi, ale hromosvod spolu se spodkem zdi ji udržel.

A teď to dilema -  zeď se naklonila a začala padat na mé auto. Současně hrozilo, že zafouká-li vítr opačně, zateplovací stěna se vrátí a opře se do původní stěny. Vydrží to? A za ní jsou děti!

Rozhodl jsem se a toto rozhodnutí mě bude strašit ještě dost dlouho v duši. Šel jsem totiž zachraňovat to, co bylo v dané chvíli nejohroženější. Své auto.

Ostatní vedoucí viděli mé počínání a mysleli si, že pojedu s někým do nemocnice, ale flek, kde jsem zastavil (po 3 metrech jízdy) je znejistěl, když ale viděli můj sprint pro ně, současně s tím zadul vítr a zeď se opět pohnula, k čemuž dopomohl k tomu i šílený liják, který se spustil. Zeď se pohnula směrem ke straně kde jsem původně stál s autem.

Nemusel jsem říct ani slovo, snad deset jich vystartovalo dřív, než jsem řekl první slovo a komplet všechny chatičky evakuovali do jídelny, nejen ty, kde teoreticky hrozil dominoefekt.

Na  konci bouřky foukl vítr jiným směrem, jak jsem předpokládal, a stěnu prakticky narovnal na místo.

Pak přijeli námi objednaní hasiči, stěnu na spodku odřízli tak, aby zachránili i elektrické rozvody, pak přeštípli drát hromosvodu a ... stěna šla dolu.

Představa, že ta stěna byla už načnutá a že držela jen díky drátu hromosvodu mě děsí, ale ta hlavní otázka zůstala: Zachoval jsem se správně?