Stále o sobě pochybuji, až si začínám připadat jako nejubožejší srab.
Na táboře máme poslední den na jídelních stolech rozložené obálky se jmény všech dětí a vedoucích a každý může přijít a vložit vzkaz, ať už anonymní nebo neanonymní. Očekává se, že až po letech otevřete svoji obálku, ty hezké vzkazy vám umožní zavzpomínat na to dobré, co tam bylo, a naopak se neočekává, že by v této obálce byly vzkazy ošklivé (a je jedno, jestli oprávněné, nebo neoprávněné).
Za ty roky se mi stalo jen jednou, že jsem měl v obálce ošklivý vzkaz, ale i tak o sobě pochybuji a bojím se, co se mi v obálce objeví tentokrát. Pochyboval jsem tentokrát tolik, že víc jak osm dnů jsem na tu obálku ani nesáhl. Až dnes.
Všechny vzkazy jsou hezké a reagují na to, že má "černá práce", která není tak na očích dětem, by měla být oceněna a dotyční mi za ni děkují. Tentokrát to dokonce stálo za slova díků i od dvou starších dětí, což mě překvapilo a zároveň potěšilo.
I tak mám stále pochybnosti o tom, jestli pracuji na táboře pracuji na 100% a zda bych nemohl fungovat lépe...
1 komentář:
Tohle je docela zajímavá myšlenka. Ale skoro bych řekl, že může být důsledkem něčeho, s čím jsem ani já na onom táboře nebyl spokojen. A tím je nedocenění činností, které jsou velmi netriviální a spotřebovávají mnoho času, přestože to není na první pohled zvenku vidět.
Okomentovat