Odjezd tramvaje odložen

Při prohlížení blogu dnes ráno jsem zjistil, že ze čtvrtečního rána mi tu chybí zapsat jeden barevný sen, po dlouhé době to je hezký sen který není současně remake. A navíc je tramvajový :-)

Krásná dvojpatrová světle zelená tramvaj stojí na zastávce Pch* a nejede. Mimo jiné asi i proto, že já jakožto člen posádky polosedím pololežím na nástupišti (je to taková ta poloha, kdy si ze sedu chcete lehnout na bok, ale nataženou pravou rukou si tomu ulehnutí bráníte), přičemž čumím do na zemi položeného přeloženého potišteného listu A4, v němž mám vložený menší list s natištěným vozovým jízdním řádem.

Pomenší cestující vystoupila a ptá se mě, proč nejedeme. Pozvednu mírně hlavu k ní a oznámám jí omluvným tónem bez dalších podrobností: "Náš odjezd o čtvrt hodiny opozdili". Cestující to vzala a zase nastoupila do přízemní části tramvaje, já současně zvedám oči do míst, kde v reálu je cedule tramvajové zastávky. Ve snu jsou vedle ní i hodiny, které ukazují třičtvrtě na deset a ještě dvě minuty navíc. A právě ty dvě minuty mě donutily vstát se všemi věcmi a prohlásit: "Pojedeme".

Není to ale tak snadné, protože musím nastoupit do horní zadní části vozu, kam se sápu po schůdkách vně vozu (asi jako když se leze do lokomotivy, ale delší cesta). "No já snad pojedu venku" konstatuji, když nejsem s to přehodit nohu do kabiny (maje v reálu zamotané nohy do peřiny). Ale gymnastickým výkonem to nakonec dám.

Než se překulím do kabiny, kouknu do salónu (pro neznalé tramvajové hantýrky - do části vozu pro cestující) a tam vidím obrovský sál s mnoha křesly, stoly i barem, lidé se tam pohybují...

Ve své úzké ale ukrutně široké kabině (to ten sál pro lidi :-) ) se natahuji po sluchátku vysílačky a odvysílám: "Volám dispečink, volám dispečink, zde jediná tramvaj na trati, prosím o povolení odjezdu ze zastávky Pch* směr Ch*". Povolení je mi do pěti vteřin uděleno, takže hrcnu do tlačítka, ozve se tradiční zvuk z tramvají T3 včetně světla nade dveřmi, dveře se zavřou a já se budím ze sna spokojený s úsměvem, neboť jsem svůj úkol splnil.

O úsměv jsem ale záhy přišel, protože se mi nechtělo dál spát a na budíku bylo 3:07, což je do mého vstávacího času dost daleko. Ale mohl bych s tímto časem závodit s kolegyní z práce, jež vstává na můj vkus šíleně brzy. Myslím, že bych poprvé vyhrál.... Takhle jsem se šel napít čaje z konvice a zkusil znovu zalehnout a zbylý čas nějak dospat, což se mi podařilo...

Zápisek s hvězdičkou

Následující příspěvek by se v televizi vysílal s hvězdičkou a po 22. hodině ...

Dobrý a skvělý přítel

Dobrý přítel 
je někdo, kdo vám odpustí hned, jakmile se omluvíte.

Skvělý přítel 
je ten, kdo vám odpustí dříve, než se omluvíte.

(Stuart a Linda Macfarlandeovi)

Návrat přes dálnici nedokončen...

Opět jsem měl sen, který byl tzv. remake a složen ze dvou částí. První část se mi zopakovala méněkrát (možná dokonce poprvé) než ta druhá.

V části první jsem kdesi na loučce mezi vinicemi, přede mnou jsou dřevěné lavice a stopy a nějaké výukové materiály. O kousíček vedle je vedoucí jedné z mnoha "sociálek" (jež si ze včerejška z reálu živě pamatuji, protože podobně jako já se umí spravedlivě rozhořčit a dát to nadřízeným najevo). I ona má připraveny prakticky stejné materiály.

"Dneska už asi na výuku nikdo nepřijde. Je pátek" konstatuji a kolegyně něco odsekne na téma lenochů, ale zůstává na místě a vyčkává. Shodou okolností ale kolem nás polehávají někteří dlouholetí členové spolku, jehož jméno se zde na blogu nevyslovuje, oblečeni v teplákách, ale ani jeden nevyvine žádnou aktivitu, ba se se mnou ani nerozloučí, když pokračujíc v rozhovoru řeknu: "Dneska mi stejnak končí dovolená, pojedu domů".

A skutečně - drapsnu svoje materiály, hodím je do svého malinkého jednomístného auta a začínám jej tlačit(!) ven z vinice. Později do něj nasednu...

V části druhé jsem už ve svém jednomístném autě a sedíc dost nízko za volantem (předevčírem jsem jezdil v reálu simulátor OMSI na volantu - linka 72 Great Grundorf - a sjela mi židle, panžto mi odchází píst, takže jsem na jednu zastávku autobusu dojel se zhoršeným výhledem :-) ) a sjíždím po asfaltce dolů. Veškeré ovládání auta mám na volantu, i plyn a brzdu, vše funguje tak, jak má... Sjezd částečně odpovídá reálu u Sl*, když jedu z lednové akce spolku (loni a 3x předtím, letos ne)...

Pak sjedu na křižovatku ve městě, kde mi ji navíc křižuje železniční trať. Ať je na silničních ukazatelech cokoliv, zde vždy jezdím doleva podél postarší tovární budovy, a okamžitě opět přejíždím další koleje, kde dojde k zajímavé příhodě. Otáčí se zde zametací vůz, jež při své otočce smete takovou tu blikačku, co bývá na přejezdech bez závor a vleče ji za sebou.

Protože mi zametací vůz uhýbá do strany - silnice se zde rozšiřuje do vícero pruhů - a v tomhle místě se objevuje první cedule signalizující nájezd na dálnici směrem rovně - mohu jet dál, zvlášť když je pro oba směry nájezd na dálnici stejný. Tudíž mě nevykolejuje, že nevidím očekávatelné nápisy BRNO a PRAHA, nebo obdobné, pokud bych bych blízko jiné dálnice, či nějaké zahraniční nápisy, teď je to prostě jedno. Prostě to není potřeba řešit, jsem klidný...

O křižovatku dál to však již jedno není. Z mého směru se jedná o světelnou křižovatku s pruhy do všech tří směrů, zleva doprava vedou trolejové dráty, nad křižovatkou obrovské cedule do všech směrů. A tady nastává ten problém, protože jeden dálniční směr je doleva a druhý doprava, jsou podbarveny správně zeleně, doplněné i cíli podbarvenými modře ve všech třech směrech.

Zde přibrzdím při kraji a sen zde obvykle končí, protože si nedokážu vybrat správný směr, ani jeden z nápisů totiž neodpovídá existující obci v ČR. I když tentokrát jeden z nich říká "Březno", což mi přijde jako nejpřijatelnější a tak na tabletu či GPS si hledám své domovské město (ukázalo se na mapě velmi reálně) a pak se koukám, kde ta zpropadená dálnice vedoucí západně od ČR Německem(!!!) má nejrozumnější sjezd. Ten nenacházím - jakoby dálnice končila po přejezdu moře někde ve Švédsku a sen končí.

Díky všem indiciím zařazuji tento sen do skupiny "německých" , odpovídá tomu výuka mimo města, zmatení nápisů i cesta přes německo. Chování lidí ze spolku, kteří nejdou na výuku by tomu také odpovídalo, zde ale pocitově cítím, že je problém ve snu jiného rázu než rezignovanost z obsazení čech němci.

Vrátím se ještě ke křižovatkám v onom městě - ta první, kde vždy jezdím doleva mi velice hrubě připomíná situaci ve městě Ch* resp. na jednom jeho konci, jež je 20km od místa, kde spolek, jehož jméno se zde na blogu nevyslovuje, pořádá svůj letní tábor. Na této křižovatce ve snu cítím neklid a skoro až zbrkle se cpu do levého směru. Proč, to netuším, nikdy jsem do jiných směrů nejel a nikdy mi jiné auto z těchto směrů nejelo, ani do těchto směrů...

Zase o spolku...

Ač jsem původně nechtěl se vracet k dění ve spolku, tak přeci jen se ještě jednou vrátím - na svůj nedělní post jsem totiž obdržel jistou reakci - místo [X] si dosaďte jméno spolku, jež se zde na blogu nevyskytuje:

Můj osobní názor na Tvůj poslední zápisek: v práci pracuješ od nevidím do nevidím a pak přijedeš na akci [x], kde pro změnu pracuješ. Já jsem si přijel minulý víkend odpočinout a povedlo se mi to. Takže využij ty víkendy, které ti tam kdosi nutil, a užij si je. Kdekoliv, není nutné si užívat jenom na akcích [x]. Dokonce to na mě začíná působit dojmem, že na akcích [x] z nějakého důvodu odpočívat nemůžeš.
Potom možná zjistíš, že práce tě nesemele. [x] asi taky ne. Ale práce a [x] zároveň už evidentně ano.

Pokud se nad touto reakcí zamyslím, vidím v ní několik pravd - první je vytížení v práci, které mi v posledních dnech připadá jako perpetuum mobile - čím déle jsem v práci, tím víc práce není hotovo (protože jsem rozptylován i podružnostmi), takže o to musím být ještě déle v práci. Dneska jsem si střihl 12hodin a konečně se mi podařilo tuhle pravdu zlomit (dost lidí totiž mělo napracované hodiny, takže šlo domů dřív a mě tím pádem podružnosti zmizely)...

To, že pracuji na akcích spolku je známá věc, minimálně odsoudcuji jistý turnaj. Na první akci v letošním školním roce tohle bylo v pohodě, protože jsem se trhal stranou a byl tím pádem nespolečenský. Na druhé akci, kde se hrála časově nejkratší verze, jsem měl ony depresivní sny a to jsem se večer naopak snažil být společenský až dost tzn. na hranici půlnoci. Teď na poslední akci opět podivnosti ve snech, kdy jsem si společnosti moc neužil, panžto proběhla v jednom dni večer schůze vedení spolku, na níž jsem byl přizván  - zde mi to ale navíc nevyhovovalo hlukově, z vedlejší místnosti při onom turnaji prostě šel hluk, který mě chvílemi ubíjel.

Stále tedy nevím, kde přesně je ta chyba - ale rozhodně mám už námět, jak se zařídím na květnové verzi akce spolku... :-)

Je jednodušší říct:

Je jednodušší říct: "Jsem v pohodě"
... než někomu dlouze vysvětlovat,
proč mám chuť rozbít si hlavu o zeď.

Okrajově ke spolku

Minulou neděli jsem tu psal o podivných snech na akci spolku v blogpostu "Víkend se spolkem". Mohu dodat očekávané - takto ošklivé sny již nepřišly. Ano, byl tu ten jeden - Autobusem na LARP? - jež přišel ale ve své relativně nejklidnější formě, který mi mohl vyvolat to, že jsem na web spolku (a facebook) dával hlášku o tom, že bude víkendová akce s larpem a ty zlobivé děti se poměrně podobali skupince mladých, jež na tyhle akce jezdí.

Musím se ale vrátit i k jednomu dozvuku oné víkendové akce, který nebyl ke mě příliš milostiv. Obdržel jsem totiž emailem výtku na téma, že jsem odjel z akce bez rozloučení. A samozřejmě - přišlo to od člověka, který je hodný a nemá na svědomí mojí psychickou nepohodu

Avšak kdo ji má na svědomí? Od začátku školního roku jsem byl na třech akcích spolku, jehož jméno se zde na blogu nevyslovuje. První, v místě konání letního tábora, proběhla pro mě z pohledu spánku a pohody dobře. Druhá a třetí ne. Na všech třech byli prakticky stejní vedoucí, takže přímo fyzickou přítomností některého z nich to není. Takže čím? ...

Začínám mít dojem, že tenhle boj prohrávám a pokud nenajdu nějakou šanci, jak to zvrátit, pak se obávám, že spolku budu muset dát vale...

Avšak s tímhle přístupem bych musel dát vale i práci, protože i tam prohrávám. Dokonce prohrávají i kolegyně a kamarádky v jednom. Jedna z nich mi napsala:
... tak co, už si méně ustaraný? Měla jsem v plánu obědem a pokecem tě dobře naladit na začínající víkend, ale stále více zjišťuji, že se mi to asi nikdy nepovede...

Druhá pak řekla:

Ty vypadáš tak zničeně a znechuceně....

Obě měly pravdu, protože mě momentálně i práce semílá, a mohou za to kolegyně, které jsou horší jak ta nejhloupější blondýna, kterou si dokážete představit. Už jsem tu psal o problémech rozpoznání VLEVO a VPRAVO, ba i  NAHORU a DOLŮ.  Máme tu level 3 - ofocovali jsme dva doklady jedné kolegyně kvůli certifikaci, ale ta se v jejím případě pozdržela, takže se stihla jak přestěhovat tak i logicky změnit doklady. Kolega V* to věděl a navíc s hrůzou zjistil, že jí ten jeden už stihl propadnout, takže se tento jeden jal přefocovat. A ptal se i na ten druhý: "Tenhle je v pořádku? Nezměnilo se nic?" A ukázal kolegyni fotokopii. Prej ne. Samozřejmě se stalo to, že doklady neseděly na potvrzení, tím pádem certifikace šla do háje. Zírali jsme na to čtyři a nechápali. Na listu s ofocenými doklady zelená občanka, kolegyně má samozřejmě už plastovou, tedy červenobílou. Naprdnutý kolega se zeptal: "To jste si včera nevšimla že je tam na tom papíře starý doklad?". Odpověď nás dorazila: "Když já měla na staré občance stejnou fotku, jakou mám teď"....................

A pak už stačí několik dalších kolegyň, typ ječící a typ plačící, dále typ "směrniceignorující", což jsou typy, jimž něco rozumně vysvětlit prostě nejde, aniž by nedošlo ke scéně. A vy musíte být splachovací a stále klidný, protože i jen mírné zvýšení hlasu je důvodem, aby vám něco provedly, od pomluv přes stížnost po něco mnohem horšího...

Tím pádem i dnes poslouchám meditační hudbu a snažím se nějak "přeladit", obávám se však, že momentálně potřebuji jeden slunečný jarní den, jako nejsilnější prostředek na dobití dobré nálady...