Při prohlížení blogu dnes ráno jsem zjistil, že ze čtvrtečního rána mi tu chybí zapsat jeden barevný sen, po dlouhé době to je hezký sen který není současně remake. A navíc je tramvajový :-)
Krásná dvojpatrová světle zelená tramvaj stojí na zastávce Pch* a nejede. Mimo jiné asi i proto, že já jakožto člen posádky polosedím pololežím na nástupišti (je to taková ta poloha, kdy si ze sedu chcete lehnout na bok, ale nataženou pravou rukou si tomu ulehnutí bráníte), přičemž čumím do na zemi položeného přeloženého potišteného listu A4, v němž mám vložený menší list s natištěným vozovým jízdním řádem.
Pomenší cestující vystoupila a ptá se mě, proč nejedeme. Pozvednu mírně hlavu k ní a oznámám jí omluvným tónem bez dalších podrobností: "Náš odjezd o čtvrt hodiny opozdili". Cestující to vzala a zase nastoupila do přízemní části tramvaje, já současně zvedám oči do míst, kde v reálu je cedule tramvajové zastávky. Ve snu jsou vedle ní i hodiny, které ukazují třičtvrtě na deset a ještě dvě minuty navíc. A právě ty dvě minuty mě donutily vstát se všemi věcmi a prohlásit: "Pojedeme".
Není to ale tak snadné, protože musím nastoupit do horní zadní části vozu, kam se sápu po schůdkách vně vozu (asi jako když se leze do lokomotivy, ale delší cesta). "No já snad pojedu venku" konstatuji, když nejsem s to přehodit nohu do kabiny (maje v reálu zamotané nohy do peřiny). Ale gymnastickým výkonem to nakonec dám.
Než se překulím do kabiny, kouknu do salónu (pro neznalé tramvajové hantýrky - do části vozu pro cestující) a tam vidím obrovský sál s mnoha křesly, stoly i barem, lidé se tam pohybují...
Ve své úzké ale ukrutně široké kabině (to ten sál pro lidi :-) ) se natahuji po sluchátku vysílačky a odvysílám: "Volám dispečink, volám dispečink, zde jediná tramvaj na trati, prosím o povolení odjezdu ze zastávky Pch* směr Ch*". Povolení je mi do pěti vteřin uděleno, takže hrcnu do tlačítka, ozve se tradiční zvuk z tramvají T3 včetně světla nade dveřmi, dveře se zavřou a já se budím ze sna spokojený s úsměvem, neboť jsem svůj úkol splnil.
O úsměv jsem ale záhy přišel, protože se mi nechtělo dál spát a na budíku bylo 3:07, což je do mého vstávacího času dost daleko. Ale mohl bych s tímto časem závodit s kolegyní z práce, jež vstává na můj vkus šíleně brzy. Myslím, že bych poprvé vyhrál.... Takhle jsem se šel napít čaje z konvice a zkusil znovu zalehnout a zbylý čas nějak dospat, což se mi podařilo...
