Šedesátý pátý tramvajový sen (a zde v blogu sen č.233) je poměrně krátký, ale o to víc mi stojí za přemýšlení.
Stojím na tramvajové zastávce R* a čekám tramvaj. Ani nevím kolik lidí čeká se mnou, protože až když jsem uvnitř krásné secesní tramvaje s nádhernými secesně zaoblenými dveřmi a sedím u okna - vpravo ve směru jízdy, vnímám pořádně okolí. Tramvaj je přiměřeně plná i stojícími lidmi a venku na nástupišti je dost lidí a mávají nám, jako by se s námi loučili. Mě tam stojí mamka a taťka...
Tramvaj se rozjíždí, aby o moment později začala brzdit do zastávky P*. V tom se něco semele, tramvaj maličko poskočí a strhne se panika - všichni se vyrvou dveřmi ven. Až na mě a řidičku. "Kterej blb tam dal tu propisku" hořekuje řidička, "teď s tím budu muset dojet do dílen". Já stojím u jejich předních dveří a snažím se odpáčit zablokované dveře s tramvaje.
A tady vzniká můj problém v reálu. Ve snu cítím, že tramvaj přejela propisku na kolejích, ale současně cosi propisce podobného páčím z mechaniky dveří. To se mi povedlo, dveře odblokovány a tak spokojeně vystupuji.
Protože ve snu mi vystupují reálně neexistující tramvaje, musí dojít k typické "německo tramvajové" situaci.
Dalších X vozů jedoucí za "mou" tramvají to napálí do té mé, zhruba v dvouvteřinovém rozestupu, protože nečekají, že budou muset brzdit tak brzy před zastávkou.
Kupodivu do nás nenarazilo nic v době, když jsem páčil ty dveře, asi jsem měl štěstí...
Žádné komentáře:
Okomentovat