V práci mě celý týden pronásledují různé problémy, kdy nové programy mají své problémy. Nebudu blíže vysvětlovat... (pokračování je tentokrát trošku větší)
V úterý mě zastihla ošklivá zpráva a ošklivá by byla asi pro každého, když přijde neočekávané úmrtí v rodině a pak to pokračovalo i při dračáku, kdy mě v pozdních hodinách zavolal šéf a prý včera měla být hotova nějaká práce, jenž není hotova ani dnes (v úterý), takže jsem jí dostal na hrb já ve středu. Bylo to super - celý den zabitý touto prací (+200 nepřečtených emailů), má klasická práce stála, takže ve čtvrtek a pátek jsem se mohl strhnout a opět mi naskakují přesčasové hodiny po desítkách. :-(
Ve čtvrtek jsem s hrůzou konstatoval, že ta nehotová práce nejde dokončit, neboť zaštiťující firma jaksi neuměla počítat do 77 a naše okresní pobočka jim vypadla z databází, takže nebylo nic hotovo. Super...
Jaké to štěstí, že jsem si již dříve zamluvil speciální víkend u kamarádů u řeky Sázavy, byť ještě předtím proběhla schůze sdružení kolem tábora. Už jen to, že jsme se scházeli horko těžko a museli jsme asi hodinku čekat na to, abychom vůbec byli usnášeníschopní mě přesvědčilo, že - bohužel - pořád platí, že někteří kolegové chtějí jen vyjíst smetanu účastí jako vedoucí, ale už ani k vyhodnocení starého ročníku je člověk nedostane. No a protože schůze byla večer a já na Sázavu zásadně jezdím autobusem, aby mě pak kamarádi vyzvedli někde na trase tohoto autobusu (protože přímo k nim už žádný nejezdí) a dovezli mě autem, bylo jasné že buďto budu trpělivost svých kamarádů přepínat a nechám se vyzvednout ve 23:40 přímo v městečku Sázava, nebo se ze schůze utrhnu a pojedu dřívějším spojem.
Čtyři možné regionální autobusy, čtyři různě dlouhé dojezdy kamarádů a osm časů odjezdů z Prahy. Současně problém, jak zůstat dlouho na schůzi, aby to někoho neurazilo, mě uspokojilo a současně abych měl šanci přednést svůj referát.
Povedlo se - třetím možným odjezdem od konce jsem se dostal nejrychleji jedoucím autobusem nejdál od bydliště kamarádů (cca 18km) a současně tímto autobusem i nejblíž k nim , kratičce si prohlédl městečko s hvězdárnou Ondřejov a ve 23:00 byl v posteli u kamarádů. (S vynikajícím čajem v konvičce, takže jsem mlsal a klofal do počítače až do půlnoci.
Říct, že se ke kamarádům jezdím flákat by bylo jako říct, že severní ledový pól leží v Egyptě, prostě pomůžu tak, jak může pomoci městský člověk, kterému nepatří do ruky kladivo (s vyjímkou bouracího) ani sekerka :-) Například na jaře jsem se účastnil 1/10 kopacích prací pro čističku, v sobotu dopoledne jsme shodou okolností opět kopali hlínu u čističky - síla masy hlíny přilehlého kopce totiž pootočila výpusť tak nevhodně, že v čističce zůstávala voda. takže vykopat odtokovou hadici a výpusť a nově ji přesadit....
Je to problém, protože tyhle domácí čističky jsou projektovány typicky pro lidi, kteří mají pozemek 100x100 metrů a mají ho v úplné rovině v měkoulinké hlíně, a dají se perfektně dodržet takové předpisy, jako vzdálenost od sousedovo plotu a studny, ale tahle čistička stojí ve svahu a hlína pod povrchem je jílovitá, v poměrně prudkém svahu, takže teď, když hlína po deštích obemknula čističku je konečně možno doufat, že už se nic hýbat nebude...
Odpoledne jsem dělal 1/3 okopu pro nádobu na přepadovou vodu, jenž bude na jaře použita k automatickému zalévání dvou záhonů. No řeknu vám, že být v jámě 1x2 metry, z níž mi koukala ramena - čili hloubka asi metr šedesát a snažit se tam vytočit s lopatou tak, abych mohl vyhazovat přebytečnou hlínu není vhodná práce pro "kancelářskou krysu", proto taky pán domu musel dodělat zbylé 2/3 a já mu mohl jen asistovat. Ale i jen to, že jsem tímto uvolnil ruce kamarádky, která mohla dělat něco jiného, jsem pomohl.
Zlatým hřebem bylo započetí odplevelování záhonu jahod v půl páté odpoledne, kdy už se začalo stmívat. (Vyprávění, proč se tak záhon zaplevelil by vydalo na dlouhé vyprávění a odhalilo by totožnost kamarádů, takže to berte tak, že kamarádi nejsou flákači...). Dělal jsem to s kamarádkou a když jsem byl na konci své (první) řady, narovnal jsem si záda a prohlásil, že už chápu, proč v pohádce chodí Maruška pro jahody za Měsíčkama do lesa - nechce se jí odplevelovat vlastní. Odměnou za hlášku byl smích a hláška, že jsem h.... :-)
Pivíčko v hospůdce byla dobrá odměna a díky tomu, že nám na obě cesty svítil měsíc, bylo to i takové lyrické....
Na psí budík jsem zvyklý i odjinud, takže v sobotu ani v neděli jsem nebyl překvapen, když na mě skočilo chlupaté stvoření v okamžiku když už jsem se začal vrtět a budit a olízalo mi to všechny peřinou nezakryté části těla... Načež očekávalo pochvalu s vyhlazením díry do kožichu :-) To, že mě v neděli budil i jednou neočekávaně dost brzy, když jej panička přivedla do domku po prvním ranním čůrání a on ji zdrhl do patra za mnou, mě rovněž nepřekvapilo, zrovinka mi končil jeden spánkový cyklus, kdy se vzbudím ze snu, zkontroluji budík, otočím se a spím dál... Tohle mezivzbuzení psíkem mi přineslo i sen do série tramvajových, ale o tom, někdy později...
