Mám-li shrnout první část víkendu, nemohu se nedotknout povodní, neboť jsem se jejími následky, ale také "následky" setkával snad na každém kroku.
V pátek dopoledne k nám přijel technik z Ústí nad Labem a jeho slova - normálně jezdím do práce 10km, dnes 70km - mi vzala dech a bylo to předzvěstí mých možných potíží překonat řeku Labe. Podíval jsem se tedy na chytré weby a všechny mi tvrdily, že na dálnicích žádná obtíž není. Zvolil jsem si tedy pro část své jízdy dálnici D8.
Kapitolou samu pro sebe byl odjezd, kdy mě ještě při nakládce auta stihla velmi slušná průtrž mračen, což spolu s ukecaným pojišťovákem, který mi pomáhal uzavřít životní pojistku, byla první brzda.
Druhá brzda mě cesty byla samotná D8, kdy se z nula signalizovaných problémů staly dva - sesuv půdy a zúžení na 18. kilometru, kvůli podemletým mostům...
Třetí brzdu jsem si způsobil sám tím, že jsem se stavil v Kolíně a prohlédl si "zatopené" vlakové nádraží. Kamarádka, se mnou se tu vyskytující, mi popsala velmi reálně situaci která tu byla - místní potok provlhčil půdu pod výhybkami, takže došlo ke zkratování zabezpečovacího zařízení a dispečer tak nemohl na dálku poznat, jestli tam ten vlak je, nebo není. Tady se právě ukazuje, že šetření je někdy hezké, ale právě v tuto chvíli ne zcela vhodné. Když by se totiž daná strana vjezdu řídila (stále) místně, dalo by se nouzově jezdit "na vizuál" a mimo Kolín by se dalo odklánět mnohem méně vlaků, respektive přes Kolín mohlo jezdit více vlaků než 4 za hodinu...
Na členskou schůzi sdružení, jehož jméno se zde na blogu nevyslovuje, jsem dorazil přesně v okamžiku, kdy ji předsedající ukončil, takže jsem si vyslechl něco na téma "čekal si za rohem až skončíme, že?"
V sobotu dopoledne pak probíhala schůze k letnímu táboru, jež ono sdružení pořádá a to dopadlo pro mě očekávatelně. Jakmile jsem se přihlásil o první práci přímo na táboře (jež byla postupně nabízena), okamžitě O* položil řečnickou otázku, jestli toho nebudu dělat moc. Absolutně jsem nepochopil, proč právě on a proč právě teď... Samozřejmě jsem se přihlásil i na práce, jež se dělají před táborem.
Každopádně mě nikdo nechtěl do týmu pomáhajícího tvořit celotáborovou hru (jak před táborem, tak přímo na táboře), ale protože je hlavní pořadatel F*, tak jsem se ani nevnucoval, a údiv samotné F* nad tím, že nezůstanu na odpolední předváděčku jsem odpálkoval tím, že jedu pomáhat kamarádům na S* předělat rýžová pole na zahradu.
A tak si od půltřetí odpolední užívám naprostého klidu a pohody, ale hlavně přátelství nad řekou S*, kdy mě kamarádi berou takového jako je - i když už mám zakázanou sekerku, neboť ta kancelářským krysám do ruky nepatří, respektive možná i patřila, ale nemám ten grif a sílu.
PS: Kamarádi jsou nad S* dost vysoko, aby jim i byť jen olízla zahradu
