Sleduji se zpožděním tří dnů (a 45 let) přímý přenos událostí, které se staly a které nadšenci z Českého rozhlasu a i další jedinci postují na Twitteru, Facebooku a dalších stránkách.
Trochu už tu historii znám z dřívějších let, neboť se tu a tam objevují různé filmy, články a tak, ale přesto mě i po letech mrazí, když vidím nebo slyším "surový" dokument z té doby ( surový = čti: tak jak vznikl, bez střihů a doplňkových komentářů), tak je mi stále tak nějak divno.
Nedovedu si představit, co bych dělat, prožívat to na vlastní kůži. Jsem i zbaběle rád, že tou dobou byla jedna má část ještě nepoužitou spermií...
