Na tábor spolku jehož jméno se zde nevyslovuje jezdím dobře 13 let, z toho několik poslední let, možná že už 7, pískám fotbal.
Vždy byla nějaká pravidla, vždy byla nějaká slepota, vždy byla nějaká benevolence a prakticky vždy nějaký "profesionální" fotbalista měl vůči rozhodování různé námitky, právě pro tu benevolenci a slepotu.
Aktuální stav je takový, že hráč prvního týmu polemizuje s mými rozhodnutími, z druhého týmu se rozčiluje, ať už pískám nebo nepískám, rozehrává i když nepískám, při minulých sportech hráč třetího týmu během 30 vteřin napálil míčem do hrudi tři hráče do hlavy či do hrudi, čehož tentokrát využil čtvrtý tým, když hrál proti týmu druhému, takže o to víc bylo křiku.
A do toho mé rozhodnutí, kdy jsem - pod dojmem ustálených ústně daných a tolerovaných pravidel - dostal míčem, míč lítnul do autu a ohlásil že rozhodčí je součástí hry. No, tak prý není, dle pravidel malého fotbalu má být rozhodčí zcela mimo.
A teď babo raď, jak se říká - avšak já mám pocit, že má kariéra rozhodčího je na konci, protože poslední dobou mi přijde, že se vzrůstající drzostí dětí mi ujíždí vlak, že nestíhám adekvátně reagovat.
Mé rozpoložení se moc nezměnilo ani večer, kdy jsem byl dobrovolně přihlášen jako myč nádobí. Dle zákonů české země již není tuto tradiční "práci" přenechat službě dne z řad dětí. Myl jsem jako ďas, takže jsem byl stále v předstihu před pomalu dojídajícími dětmi, avšak když jsem byl hotov, tak se ještě úděsných 45 (!!!) minut se nic nedělo. Naši dva tvůrci celotáborovky se opět vyznamenali. Prý: "Nespěcháme"
